Čas: júl 04 Trasa: Jindřichův Hradec, Humpolec, Praha, Brno, Bratislava, Budapešť, Kecskemét, Bekescsaba, Gyula, Arad, Timisoara, Železná vrata, Craiova, Sofia, Atény, Patrai, Ioannina, Gjirokastër, Igoumenitsa, Brindisi, Bari, Ancona, San Marino, Bologna, Modena, Verona, Trento, Innsbruck, Passau, Linz, České Budějovice, Jindřichův Hradec
Předmluva: Po roce byl opět čas někam vyrazit. Domluvil jsem se s Evou, kterou taky lákal Balkán a méně obvyklé destinace, že vyrazíme navštívit Řecko a Albánii. Turecko a Makedonie nebyly v plánu, jelikož tam byla nutná víza. Eva dokončovala zajímavou střední školu, pivovarskou. Její znalosti o pivu byly neuvěřitelné.
První den:
Dojel jsem po standardní ose z Jindřichova Hradce do Prahy, skočil ve škole na internet a někdy odpoledne se s Evou sešel. Žašli jsme ještě k jejím kamarádům na Vltavskou si vypůjčit stan, nakoupit do supermarketu a pak jsme se odebrali k ní domů přespat. Večer jsme ještě vyrobili malé vlaječky na batoh a celkem brzy šli spát.
Druhý den:
Ráno jsme plni nadšení vyrazili stopovat na D1. Šlo to dobře, poměrně rychle jsme odjeli kousek za Prahu a dále až před Brno. Při stopování jsme vymýšleli různé vtípky a tak to byla zdařilá zábava. V Brně první zásek, dlouho nás nebralo nic na Bratislavu, dojeli jsme akorát před Břeclav, ale dobrá nálada stále zůstávala. Na břeclavském nájezdu nás nabral srandovní dědula, který sice tvrdil, že ví, kde nás vyhodit, ale ocitli jsme se na levé straně Dunaje. Nezbývalo, než podstoupit úmorný pochod přes celou Petržalku okořeněný jízdou na černo autobusem až na konec zástavby u silnice na Rajku. Pak už jsme se dostali na starý hraniční přechod a pěšky došli na přechod dálniční. Pak kolem Budapešti až ke Kecskemétu, kde nás nabrali dva čeští kamioňáci a dovezli nás až na Čechy oblíbené parkoviště u Békécsaby. Tam jsme se v hospodě najedli a přespali na velmi neobvyklém místě. Jiný český kamioňák vezl jako náklad uplně nová auta a nechal nás přespat v nich, ještě byla potažená igelitem a voněla novotou. Sice žádný komfort, ale za tu exotiku to stálo.
Třetí den:
Další den jsme celý den strávili s našimi kamioňáky. Ukázalo se, že to jsou otec se synem a jedou, světe div se, do Atén, kam jsme měli namířeno. Cesta přes Rumunsko byla zdlouhavá a naši řidiči ji kořenili vyprávěním, jaké to je na Balkánu, a zvláště v Rumunsku, nebezpečné. Při projíždění na nás sice místní chudina občas házela kameny, ale jinak to byl jenom lehký adrenalin. Ovšem tvrdili, že do Albánie by je nikdo nedostal, po čemž se Eva šprajcla, a odmítala tam jet. Projeli jsme Rumunsko, zvláště vesnice Sadova byla nezapomenutelná pro svůj svérázný a horkokrevný lid. Překonali jsme hraniční přechod Bechet - Orjachovo do Bulharska, neobešlo se to bez malého úplatku bulharským celníkům, ale byli jsme v další nové zemi. Dojeli jsme kousek za hranice na další čechy oblíbené parkoviště, tam se najedli v hospodě a přespali tentokrát ve stanu. Kamioňáci šli využít služeb místních lehkých děv, tak jsme je nechtěli rušit.
Čtvrtý den:
Dopoledne dalšího dne padlo na opravu kamionu, vrtali se v tom, radili s ostatními řidič a nakonec jsme kolem oběda odjeli. Projeli jsme skoro celé Bulharsko, ale Řecka nedosáhli, další přespání bylo u Blagoevgradu. Byl to malý hotýlek, zaplatili jsme si s Evou za 10 eur pokoj pro dva na přespání.
Pátý den:
Ráno už se k nám naši kamioňáci nějak neměli, tak jsme pokračovali po vlastní ose. Rychle jsme stopli paní, která nás hodila kousek za město a pak jsme dojeli až na hranici. Přechod nečinil žádné obtíže, jediná nepříjemnost bylo horko. Hned za přechodem nás po chvíli mávání nabral český pár jedoucí na řeckou riviéru. Nejeli přímo po dálnici, ale přes vesničky a zajímavá místa. Dojeli jsme do letoviska Leptokarya, kde měli od dalšího dne koupené ubytování. Strávili jsme s nimi večer na pláži a společně tam rovnou přespali pod širákem.
Šestý den:
Ráno nás naši přátelé hodili na vhodné stopařské místo za letoviskem, ale nevyhnuli jsme se stopařské krizi. Dlouho jsme vždy čekali na odvoz a benzínky neměli velký provoz. Cestou na jih jsme se dohodli, že v Aténách se rozdělíme, protože já jsem chtěl do Albánie, kam Eva odmítala jet, navíc měla v Řecku spolužáka, kterého chtěla navštívit. Cesta do Atén trvala celý den, finální tah nám zajistil náklaďák končící přímo v centru. Nastala klasická situace, kdy jsme se ocitli v novém neznámém městě bez mapy a v noci. Nebyl důvod ale volit jiné než klasicé řešení - přespat přímo v centru kde se dá. Nikam jsme nechodili, vedle kostela u chodníku vytáhli karimatky a v klidu usnuli.
Sedmý den:
Ráno nás lehce kolemjdoucí očumovali, tak jsme se radši sbalili a vyrazili vstřís historickým Aténám. Eva chtěla rychle na autobusové nádraží a dostat se do Ioanniny za kamarádem, ale nalézt nádraží se ukázalo jako obtížný úkol. Nikdo neuměl žádné řeči, posílali nás všude možně různými prostředkami MHD, takže nalézt nádraží trvalo několik hodin. Eva si koupila lístky na autobus a odjela a já se mohl vydat vstřís památkám nutným vidět. Koupil jsme si silniční mapu Řecka za 8 eur, navštívil Akropoli (na ISIC zdarma), prošel historické centrum a došel na autobusové nádraží za účelem výjezdu z velkoměsta. To se ukázalo opět jako obtížné, protože místní autobusy odjížděli odjinud než dálkové. Po chvíli zmatečného hledání a ptaní jsme dorazil na místo na výpadovce, nijak zvlášť označené, ale všichni tvrdili, že odtamtud jezdí autobus do Megary. To bylo vhodné místo na stopování - dostatečně daleko od Atén a blízko dálnice. Skutečně tam autobus za 2,5 eura jel. Byla už tma, tak jsme pouze došel na výpadovku, nestavil ani stan a v horku usnul.
Osmý den:
Další den začala krásná stopařská série, auta stavila velmi rychle a byli to samí pohodáři. S párem důchodců jsem dojel kus po dálnici a pak s anglickým mladíkem do města Patrai. Odtamtud pěšky zdarma trajektem přes korinstkou úžinu a dále na několik stopů až před Ioaninu. Tam mě už za šera vzal Albánec ve starém Mercedesu a nabízel odvoz až do albánské Sarandy. Cestou si ještě vyřídil pár kšeftíků po známých lidech a cesta s ním poměrně příjemně ubíhala. Byl hovorný, uměl vedle albánštiny ještě řecky, anglicky a italsky. Odmítl jsem odvoz až do Albánie, protože trávit tam noc neznámo kde mě zrovna nelákalo. Nechal jsem se vyhodit před přechodem a po nějaké době hledání nenápadného místa na spaní u ostře hlídané hranice to nakonec zapíchl přímo na osvětleném parkovišti, kde snad nikdo nebude předpokládat, že jsem albánský uprchlík.
Devátý den:
Ráno pěšky do Albánie, celníci nedělali žádné problémy, vyplnil se pouze vstupní karta a položili pár otázek. Brzy jsem zjistil, že v Albánii to nebude s autostopem klasické jako jinde. Jezdí pouze placené maršrutky. Za 3 eura jsem dojel do nejbližšího velkého města Gjirokastër. Nechal jsem si těžký batoh v bistru a vydal se na prohlídku města. Špína, hnus, nikdo neumí žádnou řeč, tak jsem se pouze levně najedl v rychlém občerstvení albánských hamburgerů. Sháněl jsem pro spolužádka Majkla obrázek diktátora Envera Hoxi, ale nepodařilo se. Koupil jsem si alespoň albánský obal na pas. Nemínil jsem riskovat v takto cizí zemi potíže a tak jsem zavrhl variantu projet celou Albánií do Černé Hory. Navíc by to vyšlo poměrně draho. Opět placeně jsem se dostal zpátky na hranice a podivil se, že praktikují výstupní taxu 10 eur. Dále jsem dostopoval krásnými horskými scenériemi do přístavního města Igoumenitsa, kde jsem měl v úmyslu se přeplavit trajektem do Itálie. Nejlevnější stál 22 eur, takže mi ještě 6 zbylo na celou zpáteční cestu. Jídla jsem už samozřejmě moc neměl. Noční trajekt nebyl žádný med, jelikož motory řvaly a usnout se pořádně nedalo. Má chyba, že jsem nehledal pořádné místo na spaní a kvůli horku vybalil spacák hned na palubě. S krátkou zastávkou na Korfu jsme dojeli v brzkých ranních hodinách do italského Brindisi.
Desátý den:
Notně nevyspalá a celkově unavený jsem už neměl náladu na prvotně plánovaný výlet na Sicílíí a rozhodl jsme se jet rovnou domů. S nějakou místní partou jsem dojel z přístavu do města a pak dlouhý pochod na dálniční benzínku. Konečně záchrana. Po delší době stopování i somrování se podařilo odjet a na několik tahů s nezamýšleným opuštěním dálnice a pochodem po okresce zpátky na dálnici jsem úspěšně na jedné dálniční benzínce stopnul belgický lesbický pár v autokaru vracející se z Řecka. Nelze zapomenout na jejich psa jménem Pičumet. Jeli sice pomalu, ale byla to příjemná a hlavně dlouhá jízda se zastávkou v San Marinu až za Bolognu, kde jsem se nechal vysadit, abych pokračoval na sever. Pak s jakýmsi mladíkem za Veronu, kde jsem to zapíchnul.
Jedenáctý den:
Ráno už to zbývalo jen doklepat přes Rakousko domů, klasika.