1. den - pátek 27.07.02

Vyrazil jsem s maličkým a relativně lehkým batohem (bez jídla) stopovat z JH u Stavcentu do Prahy. Po půl hodině jsem chytl na ceduli "PE" chlápka jedoucího až do Prahy. Docela štěstí, které se povede jednou za rok. Naposled, když jsem z Prahy vyjížděl do Portugalska. Že by symbol ?? Ani se nedivil, když se dozvěděl, že jedu stopem do Moskvy. Inu, jiná doba..
Sraz byl někdy po 14h u nás v labu na Albertově (natur.cuni.cz).
Přes poledne jsem ještě pracoval na netu na spoustě věcí (loučení se s lidmi, založení stránek s reportáží atp.). Majkl přišel někdy po 14h, ale jít jsme ještě nemohli, neb jsme neměli vytisknutou žádnou mapu. Nevím proč jsme to netiskli dřív. Navrhoval jsem jet bez mapy a koupit si na místě, protože jsme v měřítku 1:200k měli pouze jižní část Bajkalu (a celý Baykal 1:1M), ale Majkl si vymínil vytisknout aspoň to. Mapy jsme tedy měli a mohli vyrazit. Poslední rozloučení z labem jsem provedl prvním uploadem našich stránek.
Panovala jistá slavnostní nálada, protože přeci jenom na Baykal se nejezdí každý víkend. Je večer, člověk si na záda hodí batoh, rozhlídne se, jestli v labu něco nezapomněl a vychází z místnosti směrem Baykal. Nádherný pocit.
Odjeli jsme z Albertova na Černý most, v metru se tak nenápadně bavili o tom, jak to asi půjde stopovat do Moskvy, ale lidem jsme byli ukradení. Škoda.
účtenkaNa ČM jsme zašli do Globusu, kde jsme museli velké batohy nechat na recepci. Přijít tak o ně hned teď, to by byla výhra !! Nakoupili potřebné potraviny (zhruba na 5 dní) a různé technické zabezpečení (fixy, toal.papír..). Jako v budoucnu osudné se nám ukáže nekoupení druhého zapalovače. Majkl prohlásil, že nám přece jeden bude stačit. Já prohlašoval: "Zálohovat, zálohovat !!"
Nakoupeno jsme tedy měli a s batohy plnými jídla, které kupodivu vůbec nebyly těžké, a stanem jsme vyšli z hypermarketu a slavnostně tak započali Aktzi Julijanský limnolog. Já jako šéf pro stopovací část jsem vyrazil směr výpadovka HK. No, každý se může jednou zmýlit, splet jsem si výpadovky a dovedl nás na výjezd směrem Počernice. I když to bylo zdržení max. 5 minut, Majkl si mě za to celý výlet dobíral. Prý žádná chyba nemůže být stopařsky horší, než stoupnout si na úplně jinou výpadovku. No, uvidíme, čeho se dopustí během výletu Majkl..(dopředu upozorňuji, že to bude stát opravdu za to !!).
Zjistili jsme, že žádná regulérní výpadovka na HK není, protože ta odbočuje až za cedulí dálnice, takže je tam vstup zapovězen. Nezbylo nám, než si jít stoupnout kousek za výlez z metra ještě před rozdělením výpadovky. Bylo skoro 19h.
Stopujících lidí tam bylo docela dost, ale my jsme se cítili duševně nad nimi povzneseni, protože skoro určitě nikdo nejel tak daleko. Majkl zatím mával bez cedule, protože většina lidí jela na HK, a já zatím vyrobil ceduli MOCKBA šipka formátu A3, pěkně oranžovým zvýrazňovačem černě obtaženým. To měla pro nás být na několik dní globální cedule, ke které se doplňují lokální, v naší situaci v tamním čase "HK".cedule S cedulí jsme se také nechali vyfotit.
Akorát jsem ceduli po 10min dodělával, když tu před námi na nás zavolal kolega-stopař, kterému někdo zastavil, jestli nechceme na HK, že on tam nejede. Ani se nemusel ptát. Vlezli jsme si do auta, batohy sice byli velké, pohodlí málo, ale zase jsme se vezli až do HK. Řidič byl správný zálesák, taky zcestovalý, sbíral zbraně a různě nám vyprávěl co všechno v životě zažil a jaké zbraně má doma.
Vyhodil nás na hlavní silnici, na kruhovém objezdu na odbočce na HK, odkud jsme začali stopovat směr Náchod, už regulérně s cedulí MOCKBA.
Před námi stáli u přejezdu dva kamioňáci, kteří nestopovali každé auto, nýbrž čekali až pojede kamion a tomu ukazovali camráky šipka. Stoupli jsme si za ně a už jsme se ani nepodivili, že je vůbec naše cedule MOCKBA nevzrušovala. Pro takového kamioňáka je to denní chléb.
Asi po 20min zastavila paní se slovy: "Normálně stopaře neberu, ale když vidím, že jedete tak daleko..". Sláva, cedule se ukázala jako funkční !!
Moc toho nenapovídala, ale dovezla nás do Jaroměře, kde se už setmělo. mapka 1Říkala, že ví, kde nás vyhodit, ale po vysazení na křižovatce jsme poznali, že opravdu stopaře normálně asi nebere. Byli jsme skoro uprostřed města a konec zástavby v nedohlednu. Spát se tam nedalo, a jako naschvál tam stál hotel Rezidence. Žertovali jsme, že při nejhorším přespíme v hotelu Rezidence, ale radši jsme zkoušeli ještě uvnitř města stopovat, ale jezdilo málo aut, a tak jsme se vydali na pochod mimo město. Cestou jsme ještě nabrali vodu v hospodě a asi po 2km jsme došli mimo zástavbu a kousek od silnice pod stromy postavili stan. Sice Majkl chvíli dělal, že zapomněl doma plachtu od stanu a podařilo se mu mě vystrašil, ale nakonec jí našel.


2. den - sobota 28.07.02

Ráno byl budíček asi v 7h, rychle sbalit a stopovat. Po chvilce (asi 10min) nám zastavil chlápek jedoucí do Náchodu. Opět si všimnul cedule MOCKBA.
Vyhodil nás asi 1km od hranic na okraji Náchodu, odkud jsme došli na přechod a bez problémů jej překročili. Na celníkově tváři ani náznak údivu když se dozvěděl, že jedeme stopem do Moskvy. Asi je na takové vykuky zvyklý.
Postavili jsme se na kopec za celním prostorem a stopovali s lokální cedulí "WROC" jako Wroclaw. A nic. Hodinu a půl jezdili jenom rodinky s dětmi, podivná individua či co, ale nikdo nám nestavil. Prostě sobota ráno v pohraničí. Polsko je sice známo jako stopařský ráj, ale tady už jsme byli dlouho. Jako šéf pro stopovací část naší akce jsem to musel vysvětlovat, a to tak, že je sobota ráno, jezdí málo aut a převážně Češi.
Ale zadařilo se a kvůli nám se vrátilo auto, které nás před tím minulo a po chvíli si rozmysleli, že nás vezmou.mapka 2 Jeli přímo do Wroclawi, dva Poláci, ale moc se s námi nebavili.
Zeptali se nás, jestli nás můžou vyhodit na centrálním rynku a nám nezbylo nic jiného než souhlasit. A ocitli jsme se uprostřed velkého města bez mapy, místních peněz a informací jak odsud vyjet. Nabrali jsme zhruba směr severovýchod a doufali, že dojdeme k nějakému ukazateli směru Warszawa. Povedlo se, ale dostali jsme se na velmi frekventované náměstí stále v centru. Aspoň, že tam byla mapa MHD, takže jsme si našli, kam se máme dostat, jak je to zhruba daleko (strašně moc) a kudy se tam jde. Jenže se nám nepodařilo z mapy vyčíst místo, kde se právě nacházíme. Zeptali jsme se tedy dvou místních lidí a ti nám po dloooouhé chvíli hledání v mapě místo našeho aktuálního výskytu ukázali.lístky Nějak se asi domysleli, že tam chceme jít pěšky a poté stopovat, věděli, že je to hodně daleko, a tak když slyšeli mojí skvělou polštinu, pani vytáhla dva lístky na autobus (po 2 Zl = po 20 Kč). Ani nás nemusela dlouho přemlouvat, abychom si je vzali. Pán s námi dojel až na naše místo a cestou nám ukazoval ještě spoustu zajímavých (pro něj) míst Wroclawi.
A byli jsme konečně na výpadovce na Warszawu, obrovské štěstí vysekat se z tak zaroubalovaného města. Ten pán nás dokonce doprovodil skoro až úplně na plac.
Začal jsme stopovat, ale po chvilce jsem si uvědomil, že neukazujeme ceduli MOCKBA. Začal tedy stopovat Majkl a já než jsem vyndal ceduli, už u nás stálo auto. Přiběhl jsem k řidiči a neriskoval další urážení polského jazyka: "Hello, we are going to Moscow.." Chlap: "Me not! But I am going to Warszawa." "Great, OK". Pak vylezl z auta otevřít nám kufr na batohy a my si až pak všimli, že má pražskou SPZ značku. "Ehm, tak to snad ani nemusíme mluvit anglicky, že..". mapka 3Sice to nebyl rozený Pražák, ale jenom Čechopolák v Praze pracující. Vracel se domů do Warszawy. Česky nemluvil moc dobře, ale stále nám vyprávěl o rozdílech Čechů a Poláků, prý máme společné jen hranice, jak se na sebe vzájemně díváme, jaké jsou jazykové perličky, jak se v Polsku dříve stopovalo apod. Před Warszawou nám ještě koupil litr Fanty, to bodlo.
Měli jsme dvojnásobné štěstí, protože jel na naší výpadovku, takže jsme se tím nejelegantnějším způsobem vyhnuli záseku v obrovském městě. Poukazoval nám centrum a vyhodil nás na stopařsky ideálním místě. Prostě štěstí, jaké se nosí málokdy. A nebo bude Polsko opravdu stopařský ráj.
Bylo pozdní odpoledne, strašné horko, ale překonali jsme stopařský plán na dnešek, dostat se východně od poledníku procházejícím Warszawou. Uvařili jsme, zahnali psa se slintavkou a plni optimismu, protože Polsko se potvrdilo jako stopařský ráj, si stoupli na výpadovku.
Nevěděli jsme, jakou ceduli udělat, a tak jsme to zkusili jen s Moskvou. Byli totiž dvě možnosti, jet do Augustówa buď přes Bialystok nebo přes Lomzu. Vyjde to prý nastejno.
Opět nám po několika málo minutách zastavilo auto, mladá pani s dítětem v sedačce na zadním sedadle. Moc nerozuměla naší polštině, a tak to skončilo na angličtině. Asi nebyla rozená Polka, no.mapka 4 Jela v našem směru asi 100km před hranice s Litvou, takže jsme opět měli velké štěstí.
Po chvíli jízdy však její, asi roční, dcera Julča začala neskutečně vyvádět, pořád chtěla dopředu a nenechala se utišit. Několikrát jsme museli zastavovat, uspávat ji, měnit pozice a nasměrování sedačky kde bude sedět, ale nic nepomáhalo. 80% času prokřičela na všechny možné způsoby a celkově nám zastávky prodloužily cestu asi o hodinu. Plán pro dnešek byl však splněn a tak jsme nechvátali. Dovezli jsme se až kousek před Grajewo.
Tam u benzínky se spát nedalo a tak jsme došli směrem zpět k 1km vzdáleného lesu a na okraji postavili stan. Povrch byl sice dosti nerovný, pár stromků vzalo naším stanem za své, ale ve tmě se nic lepšího nenašlo.
Po uvaření si Majkl všiml, že má na noze klíště. To se však nechtělo pustit, a navíc dohasla baterka (náhradní baterie Majkl brát nechtěl) a poté záhadným způsobem zhasl i zapalovač. A nastala tma. Měli jsme jenom jedny sirky a tak jsme zkusili svítit si plynovým vařičem, ale to se neosvědčilo a tak jsme museli klíště vyndávat jen pomocí světla ze sirek. Kdo hádá, že rozžhavené zhaslé sirky hozené na podlážku propálili do podlážky díry, hádá správně. A klíště se také nepodařilo vyndat celé.


3. den - neděle 29.07.02

Ráno jsme za světla při pohledu na množství děr v podlážce museli konstatovat, že tohle jsme teda vyhráli. Zhruba se to podařilo zalepit izolepou, ale žádná sláva to nebyla. Nevíme, co to udělá v dešti. Na to, že to byla druhá noc, jsme stan sprasili slušně.
Došli jsme asi půl kilometru prašnou cestou na silnici a začali stopovat s cedulí "LT" - MPZ Litvy.
Zase po malé chvilce nám zastavili dva mladí Lotyši. Problém byl v tom, že jeli na přechod Lazdijai (výsl. Lezdye), ale cestou nás přesvědčili, že odtamtud do Kaunasu jezdí mnoho aut, dokonce, že ten přechod používají kamiony normálně nejen do Vilniusu, ale i do Kaunasu. No, museli jsme jim věřit. Aspoň, že jim v autě hrál kvalitní ruský popík, zapomenou se nedá píseň, jejíž refrén začínal "Juchaj juchaj juchaj dá..". Netušili jsme, že je to východoevropský aktuální hit, který nás bude provázet polovinou výletu, takže už ani nebudu psát, kde všude jsme ho v následujícím měsíci slyšeli, ale bylo to často..
Cestou jsme poznali krásnou přírodu severovýchodního Polska, která už připomínala, jak jsem si tehdy myslel, ruskou krajinu. Hluboké lesy, domy skoro všechny dřevěné, malé vesnice, všude polhohospodářská činnost.
Přijeli jsme k hranicím, kde se nám potvrdilo to, co jsme věděli o hlavním přechodu mezi PL a LT. Nemohou ho překonat pěší a cyklisté, pouze motoristé. A jelikož naši lidé jeli do nějaké vesnice za hranicemi, rozloučili jsme se s nimi, protože ve frontě před hranicemi snáze někoho vysomrujeme než ve vnitrozemí u vesniček.
Po nabrání vody v restauraci se mi somrování povedlo okamžitě a vzala nás ženská jedoucí do Lazdijai. Bohužel uměla jenom rusky a polsky, ale zase jsme si už dopředu zvykali. Na hranicích nebyli žádné problémy, razítko do pasu, kontrola žádná. A ocitli jsme se na území SSSR.
Paní si kvůli nám dokonce udělala zajížďku a hodila nás do 22km vzdálené Seirijai.
Tam jsme došli asi 1 km na okraj vesnice a stopovali bez cedule, protože o pobaltských zemí se píše, že lidé berou, ale jezdí jen na krátké vzdálenosti. A taky že jo.
Po chvíli čekání nám zastavil autobus, ale nějak jsme se s nim nedokázali domluvit a tak odjel. Jaká škoda. Stopnutý autobus a on ujede !!
Ale po delší době, není se čemu divit, aut vskutku málo, nám zastavil páreček jedoucí přes Alytus k Vilniusu. Přesně to jsme potřebovali. A mluvili anglicky! Nevěděli jsme ale, jestli je pro nás lepší jet to přes Vilnius a pak na sever nebo ke Kaunasu a připojit se na hlavní silnici Polsko-Rusko bez Běloruska. Ani oni nám nedokázali poradit. Už jsme se dostali za Alytus, když jsme se rozhodli jet přes Kaunas. Jenže chlap to pochopil tak, že chceme jet z Alytusu nejpřímější cestou na Kaunas, otočil auto a mašíroval si to zpátky do Alytusu. Asi po 5km se nám ho povedlo zastavit a řádně mu vysvětlit, kde chceme zastavit. Chtěli jsme totiž jet okolo Kaunasu abychom se nedostali do centra a proto jsme se nechali vyhodit až na hlavní křižovatce za Alytusem.
Tam jsme při pochodování přes nájezd na silnici míjeli chlapa hrabajícího se v motoru. Mohli jsme se ho zeptat, ale stop tu šel doposud výborně, a tak jsme šli na silnici.
Jenže jsme se ani pořádně na silnici nenaaranžovali a ten chlap nám zastavil a hodil nás asi 5km daleko. Taky pokrok.
Tam nám zase opět velice rychle zastavil jiný chlápek. A ten jel už delší trasu. Na Lotyšsko slušných 15km. Aspoň, že jsme se stále drželi hlavní silnice na Kaunas. Konverzace opět pouze rusky.
mapka 5Za křižovatkou jsme si počkali asi hodinku, ale zase nám zastavil studující mladík, který uměl dobře anglicky a navíc jel přesně k té výpadovce kterou jsme potřebovali. Taky dřív stopoval, ale jenom do blízkého okolí.
Na hlavní výpadovce z Kaunasu jsme riskli ceduli "LV" - MPZ Lotyšska, protože jezdilo relativně hodně kamionů. A nečekali jsme tam krátce. Zastavil soukromý mikrobus, ale na mojí otázku "Do you spek english ??" ani nemrkl a odjel. No, druhý autobus nám ujel. Ach jo !!
Po asi dvou hodinách nám zastavil kamion. Jel do Lotyšska, ale zase ne tou nejpřímější cestou. Jel na přechod Subate a ne přímo na Daugavpils. mapka 6Vysvětlili jsme mu (rusky), že chceme vyhodit až bude odbočovat z hlavní silnice na Lotyšsko a on dělal, že pochopil. Nepochopil. Od odbočky si to lifroval dál. Už jsme mu ale radši nic neříkali a byli i rádi, že dneska dosáhneme lotyšských hranic, nevadí, že ne těch nejbližších. Cesta tam byla šíleně rozbitá, ale řidič říkal, že je výborná. Pro ně možná ano.
Dojeli jsme na hranice a chvíli před přechodem mapovali situaci. Došel jsem ke studni pro vodu, která se tam nabírala klasickým rumpálem. Inu, Rusko se blíží. Majkl vyzvěděl, že hranice se můžou překročit pěšky a tak jsme je už v hluboké noci překonali. Ještě jsme se tam potkali ze slovenským kamionem, který se divil, kde se tu bereme. Kde on se tu bere ??
Na hranicích opět bez problémů a kontrol. Ani se na nic neptali.
Prošli jsme vesnicí, zahnuli do polí a postavili stan.


4. den - pondělí 29.07.02

Ráno bylo neskutečné horko a tak jsme nic nejedli a šli si rovnou stoupnout na silnici. Provoz žádný, ale první kamion nám na ceduli MOCKBA zastavil a řekl, že nás hodí na hranice. Paráda, odpoledne budeme na ruských hranicích !!
Lotyšsko už hodně připomínalo to, jak jsem si představoval Rusko. Realita je ještě kapku rozdílnější.
Objeli jsme s ním Daugavpils, Rezekne a u Ludzy jsme se mu snažili vysvětlit, aby nás tam vyhodil, že se chceme jít k jezeru vykoupat, protože víza nám platí až od zítřka a tak máme čas. Snad pochopil, ale jezero nebylo vidět a tak jsme jeli s ním, protože tvrdil, že před hranicemi teče řeka, dokonce jsme ji i měli v mapě. Koupat u řeky jsme se chtěli jednak z důvodů že už to bylo potřeba a také proto, abychom měli kde strávit čas v tom horku.
mapka 7Přijeli jsme asi 4km od hranice Zilupe, kde stála obrovská fronta kamionů, dlouhá asi 3km, čekací doba 2 dny. Hlavně Lotyši, hodně Rusů a Slováků. Došli jsme k říčce a rozložili se pod mostem. Koupání výborné, voda teplá. Umyli jsme se, najedli a psychiatricky se připravovali na vstup do Ruska. Dohadovali jsme se, jestli tam vstoupit hned po půlnoci nebo až ráno. Vyhrál můj návrh.
Když jsme si tak četli smsky od fanynek z domova, položený foun na batohu se při jeho překocení skutálel do oné říčky, a kdo hádá, že přestal fungovat, hádá správně. Opět jsme museli prohlásit, že jsme to vyhráli. Vyndali jsme baterku, ale zadní kryt se otevřít nepodařilo. Nechali jsme ho tedy vysoušet na slunci tak, jak byl. Po asi dvou hodinách jsme ho zkusili zapnout, ale rozsvítilo se jenom podsvícení a to bylo všechno. Smířili jsme se s tím, že v Moskvě koupíme nějaký levný odblokovaný foun do 1000 RR. Škoda, taková rána hned 4. den výletu.
Při tom čekání jsme si oba postupně udělali výlet do okolí. Majkl tam prozkoumával kamiony, já se šel mrknout 2km k hranicím a jako první tak viděl Rusko.
Večer na náš plac přijel umýt svoje auto mladý Lotyš, který uměl dobře anglicky a dal nám hodně rad ohledně Ruska. Dozvěděli jsme se třeba, že se vstupu bát nemusíme, pokud máme v pořádku dokumenty, že korupce se už nenosí, že přechod o půlnoci není nic neobvyklého, protože je tam vždy fronta aut, popovídal nám o tom, co kde stojí, jak on pašuje cigarety a alkohol do Lotyšska a mnoho dalších užitečných věcí. Taky nás naučil pár potřebných ruských slov a zjistili jsme, že Rusům se podařilo za SSSR skoro vymýtit pobaltské jazyky, protože rusky hovoří v Lotyšsku asi 60% lidí, on se lotyštinu musel učit na univerzitě.
A blížil se slavnostní okamžik. Přímo hodina "H". V 23:30 jsme vyrazili notně nažhavení směr ruské hranice. Bylo 00:05 když jsme prošli k první lotyšské kontrole. Shlédl pasy a vystavil nám nějaký malinký doklad kdoví o čem. S tím jsme šli k další kontrole vzdálené 200m, kde nám zkontroloval jenom ten doklad. K další kontrole to bylo asi 100m tam nám ten doklad vzali a znova zkontrolovali pasy. Žádná jiná kontrola se nekonala. A přicházel hlavní bod programu. Ruská hranice. Dopředu jsme od Lotyše věděli, že i zde se nesmí pěšky, ale oficiálně jsme to nevěděli. Přišli jsme k první budce, kde kontroloval řidičům papíry opravdu rusky vypadající voják, a závorou pouštěl tak 4 auta po 10min. Zkontroloval pasy, víza a pak nám rusky řekl, že pěšky nelze. Jenže to jsme ještě rusky neuměli a on neuměl zas nic jiného. Ale dokázal nám říct, že máme počkat, že se zeptá nějakého řidiče. A skutečně. Hned první řidič nás k sobě vzal. No, kdo by odmítl, kdyby se ho ruský voják na hranicích slušně zeptal se samopalem u pasu, jestli může vzít do auta dva turisty, že ?? Tak jsme seděli v autě a čekali. Čekání je hlavní náplň všech lidí na ruské hranici. Popojeli jsme k další kontrole. Tam se musely otevřít všechny dveře auta, otevřít kufr, vyndat jeho podlážka, zavazadla se kupodivu nevyndávala, lidé šli na pasovou kontrolu. Majklovi víza i pas zkontroloval bez problémů, ale mě zkušeně řekl, ať přinesu druhý pas. Nevšiml jsem si, že vízum je vázáno na číslo pasu. Došel jsem tedy do auta pro nový pas na který bylo děláno vízum, ale zapomněl jsem v něm $60. Celník pas otevřel a hle, peníze. Pousmál se nad tím a pochopil, že úplatek to není, i když si to lidé okolo mysleli. Ještě na něj jeho kolega žertoval ať si to nechá, ale on mi je vrátil. To mě překvapilo. Čekali jsme, navzdory informacím mladého Lotyše, že úplatky jsou zvláště na hranicích běžné. Pak jsme nastoupili do auta a řidič šel někam vyřizovat papíry k autu. Po chvíli se vrátil a řekl nám, že můžeme klidně spát, že to bude na dlouho. A skutečně, dobrou půlhodinu jsme tam jen tak seděli a kolem se nic nedělo. Pak jsme konečně mohli odjet a naplno jsme se ocitli v Rusku.
Jaká nádhera, všude azbuka a člověk má takový nevylíčitelný pocit. Je někde, kam se nejezdí každoročně na dovolenou.
Vyhodil nás na blízké benzínce, kde jsme poprvé uviděli, že v Rusku bude lacině. Ceny pohonných hmot od 6 RR do 11 RR. Chtěli jsme si zandat doklady a tak jsme se odporoučeli stranou na trávu. Co čert nechtěl, kde se vzali tu se vzali, tři vojáci se samopalem. Něco mumlali a tak jsme jim ukázali doklady. Prohlídli si je, ale na nabídku tří světových jazyků nereagovali. Nakonec prohlásili, že jim asi nerozumíme a odešli. Celkově nám zabralo překonání lotyšskoruských hranic 1,5h.
Plni dojmů jsme se odebrali kousek za benzínku směrem do vnitrozemí a postavili stan.


5. den - úterý 30.07.02

Ráno jsme si stoupli na silnici u benzínek, ale tempo odbavování na hranicích se asi nemění. Auto projelo každých 10min, kamion 30min. Opravdu extrém. Už jsme stopovali i bez cedule, prostě jsme chtěli odjet, protože jsme tam ve vedru stáli už 3 hodiny. Také kolem projel náš známý Lotyš, ale jel směrem z Ruska.
Ale přijel jeden ze Slováků a zastavil nám. Musel počkat na kolegu v celnici a tak tam s námi čekal. Povídal nám, co v Rusku můžeme očekávat a mluvil fantastickým slovenským slangem. Uvařili jsme puding a on nám nabídl hodit si do jeho founu simku. Dobře. Ale co se nestalo, při zkusmém zapnutí se náš foun rozběhl a normálně fungoval. No paráda !! To jsme vskutku vyhráli.
Řidičův kolega ani po 2h nepřijížděl. Napsal, že na něj nemáme čekat, že mu naměřili vysokou radioaktivitu a tak jsme vyjeli směr Moskva.
silniceSilnice M9 ze Zilupe k Moskvě je opravdu něco, co jsme ještě nezažili. Absolutně rozbitá, absolutně neudržovaná, žádná infrastruktura cestou. Člověk vidí třeba ceduli nejbližší benzínka 5km, další 90km. Občas se stane, že podél silnice je něco jako místo pro zastavení autobusu, ale není tam nic na sednutí, nic co by říkalo, jak se zastávka jmenuje, jaké autobusy tudy jezdí a jaký mají řád. Nic. Člověk když chce někam jet, prostě přijde na zastávku a čeká. Možná dneska přijede, možná nepřijede. Kdyžtak se to zkusí zítra. Nebo značka nerovná vozovka, pod ní je uvedeno, že platí na vzdálenost 10km, ale po deseti kilometrech je tam identická značka a pak znova a znova. Jako kdyby nemohli dát jedu ceduli nerovná vozovka po dobu 50km. Podél celé silnice až k Moskvě není skoro žádné lidské obydlí, ale přesto se stane, že někdo po té silnici jde. Jak je to možné nevím. Průměrná rychlost je 50km/h a docela často člověk sbírá z podlahy věci, které na stále padají. To drncání je tak silné, že i při ležení z toho člověka bolí hlava. Silnici prý stavěli pro OH'84 v Moskvě. Určitě od té doby na ní nehnuli ani prstem.
Hluboko v noci jsme dojeli na takové hlídané parkoviště, kde jsme si ustlali pod kamionem. Voda na záchodu benzínky se snad nehodila ani k splachování a při tom to prý byla pitná voda. Pít to nebudeme.


6. den - středa 31.07.02

Ráno zase jet. Už jsme to ale do Moskvy neměli daleko a cesta už byla o poznání lepší, i provoz hustší.
600 kmPřijeli jsme k moskevskému dálničnímu okruhu, kde náš řidič pronesl pro nás památnou větu. "Chlapi, tuna pri výjazde z Moskvy stála skôr taká GAIka !" šipka
Celkem nás na cestě od hranic kontrolovali GAIové asi 3x, ale vždycky šli po nákladu, ne po lidech.
Moskevský okruh je také něco neuvěřitelného. Čtyřproudová, 114km dlouhá, dálnice kolem Moskvy, bývá totálně zacpaná, auta absolutně nedodržují žádné předpisy, každý se cpe kam může, komu vypoví auto službu (hodně často), jednoduše si stoupne na okraj a stopuje. A i na okruhu jsou občas GAIky.
Dojeli jsme na šossi šipka Entuziastov, kudy jsme pronikli do vnútra Moskvy. Vysadil nás u metra a my byli konečně v Moskvě. Taky skvělý pocit. Aby jsme nepřekáželi s balením věcí na chodníku, přelezli jsme takový miniaturní plot a začali se balit na trávě. A už tu byl policajt a něco povídal. Ani jsme mu nemuseli rozumět abychom se domysleli, že tam asi nemáme co dělat. Tak ne, no.
Skákli jsme si na trh a nestačili se divit cenám. Chleba, sušenky, rychlé občerstvení, průmyslové zboží, všechno se dá sehnat až o polovinu levněji.doklad Došli jsme vyměnit pár dolarů a zjistili jsme, že skoro nikde se neplatí žádné poplatky ani procenta, čistě násobení kursu, takže člověk může lehce měnit i malé částky a srovnávat sortiment. Pak jsme se řádně najedli. Kebab je kebab !!
lístkylístkyPak jsme si koupili lístek na metro pro 5 jízd (=40 RR) a dojeli na Jaroslavský vokzal šipka s úmyslem koupit lístky na nejbližší spoj do Irkutsku. Poznali jsme úžasné prostory moskevského metra a mě bylo jasné, že cestou zpátky to zde musím nafotit. Na jedné stanici se k nám otočil jakýsi týpek řka: "Vy jste z Prahy ?" No ano. Chviličku jsme popovídali s krajanem, který tu pracoval, ale většinu hovoru povídal on a varoval nás před vším možným v Rusku, úředníky apod. a divil se, že sem někdo vůbec dobrovolně jezdí.
Na nádraží jsme chvíli tápali než se nám podařilo najít pokladnu pro cizince. Tam je komfortní prostředí a aspoň jeden člověk z 6 tam mluví anglicky. Poptali jsme se na lístky do Irkutsku. Podle starších cestopisů je velký problém sehnat lístky a vyřizování trvá min. 15min, protože se hledají různé spoje a kombinace rychlost/třída, ale my byli příjemně překvapeni, protože se nás pani zeptala, jestli chceme jet dneska nebo zítra, ráno nebo večer. Tohle jsme absolutně nečekali a ona nám řekla, že pro ně je nejlepší dneska večer. Kývli jsme, dali jsme jí pasy a když to s ní Majkl vyřizoval, šel jsem směnit peníze, protože dolary ani kartou se platit nedá. Hodně dlouho jsem hledal obmněň valjut šipka, která nebyla zrovna vyprodaná nebo plná, ale podařilo se mi dost výhodně směnit 2* $60. lístek.lístekVrátil jsem se ke kasám a tam už jsme měli přichystán čaj a lístky vytisknuté. Dostali peníze, vysvětlili nám, co znamenají jednotlivé položky na lístku, pomalu jsme vypili čaj a rozloučili jsme se s nimi. Služby jak mají být. Vlak nám odjížděl v 23:30.
Teď bylo asi 15h a my se chtěli jít, jak praví zákon, turisticky zaregistrovat. Zeptali jsme se několika policajtů, kde je avir, ale žádný z nich nevěděl. Řekli jsme si, že dojedeme do centra, tam to určitě budou vědět. Dojeli jsme na stanici Bibliotéka im. Lenina a ocitli se kousek od Kremlu. Ptali jsme se několika policajtů, nejenže žádný neuměl jinak než rusky, ale dokonce nevěděli co je to avir. Až když jsme jednomu ukázali informaci ve vízech, kde je přímo napsáno, že každý je povinen se registrovat, tak nás odkázal kamsi na bulvár se slovy, že máme hledat Telegraf. Telegraf jsme našli, ale byla to pošta a žádná cizinecká policie. Mysleli jsme tedy, že nám říkal, že máme jít kolem Telegrafu a tak jsme pokračovali dále od centra a ptali se každého policisty kterého jsme potkali. Byla to opravdu katastrofa. Jen rusky, nic nevěděli, posílali nás všude možně. Už bylo 16h a my byli beze stopy jak se registrovat. Jeden strážník nám doporučil poměrně seriózně vyhlížející budovu nedaleko odsud. Prošli jsme do rovnoběžně vedoucí ulice a zašli do té budovy. "Ne, ne, ne, tady nic takového neni. Nevim, kde se můžete registrovat. Nevim, kde je avir." Ale aspoň nám ukázal, kde najdeme milici. Tam nám napsali adresu aviru a my si mysleli, že jsme za vodou. Ale chyba lávky. Když nám vysvětlovali, jak se tam dostaneme, vypadalo to, že je to kousek, ale když jsme šli tím směrem a ptali se lidí na požadovanou ulici, nikdo nevěděl. Batohy nás už tlačili a tak jsem s nimi počkal na ulici a Majkl šel nalehko pátrat po aviru. Neúspěšně. Šli jsme tedy ještě dál, ale stále bez výsledně. Po půlhodině pátrání šel Majkl znova na průzkum a podařil se mu mírný pokrok. Věděl zhruba, v jakých blocích domů by to mohlo být. A to bylo všecko. Došli jsme zhruba tam, ale další průzkum nepřinesl nic nového. Už bylo 17h a mi byli absolutně v koncích. Zkusil jsme průzkum sám. Policajt mi poradil, kde najdu tu ulici a já se vydal tím směrem. Ještě hodně krát jsem se ptal, než jsme do té ulice přišel, ale konečně jsem v ní byl. Vše by šlo jednodušeji, kdybychom věděli, že číslo za názvem ulice není číslo domu ale číslo té ulice, takže stačilo počítat odbočky. No, s mapou by to taky bylo jednoduší. V ulici jsem byl, ale ani tam lidi nevěděli, co a kde je avir. Po 15min pátrání (ulice měří asi 200m) jsem avir našel a vešel dovnitř. Že by na cizinecké policii uměli anglicky se teda rozhodně říci nedá. Ale pochopil jsem, že dneska už mají zavřeno, že mám přijít zítra. Aha, tak to je výhra. Řekl jsem mu, že dneska odjíždíme do Irkutsku a on řekl, že mám teda jít do 2. patra. Vysvětlil jsem mu, že přijdu za půl hodiny, že jsme dva. Došel jsem pro Majkla a ten nevěřil, že jsme ten avir po 3h našli. Došli jsme tam, našli kanclík a čekali až si nás někdo všimne. Po chvíli přišel úředník, vzal si pasy a víza a odebral se k počítači. Za krátký čas za námi přišel, že on tady tu organizaci která nám dělala víza nemá, že nás nemůže zaregistrovat. Další výhra. Došlo nám, že to bude asi tím, že vaucher na který máme víza je fiktivní, možná i organizace a tak jsme byli rádi, že dál nezjišťoval jakého původu jsou naše víza a s radou, že se máme registroval v Irkutsku jsme odešli. Cestou do centra jsme se dohadovali co dál. Neregistrovat se je protizákonné a velké riziko velkých problémů a na druhou stranu pokusit se znova v Irkutsku o registraci bychom si mohli přivézt problémy tím, že by zjišťovali kdo nám udělal vaucher, co je to za organizaci a jestli je pravý účel návštěvy Ruska (ve vízech máme mládežnický sraz). Došli jsme tedy zpátky do Telegrafu (hlavní pošta) a za 50 RR/h šli na net. Už bylo asi 19h. Napsali jsme p. Čížkové z jedu.cz, která nám víza zařizovala, jestli se máme v Irku registrovat. Odepsala okamžitě, že bez registrace se můžeme dostat do velkých potíží, ať se určitě registrujeme. Napsala nám jméno organizace (Intelservis) která zařizuje její vauchery a dala nám na ně tel. číslo. Šli jsme jim zavolat. dokladPřepážce se dá určitý obnos, pracovnice určí budku a už si vesele voláte do svého limitu nebo potom část peněz vrátí. Čížková nám číslo napsala v mezinárodním formátu a tak jsme si ho nechali upravit pro volání z moskevských automatů (pozor, vždy se raději zeptejte, máme podezření, že předvolba z pevných linek a budek se liší). Vytočili jsme číslo, ozval se ženský hlas, slušně jsem pozdravil, zeptal se, jestli mluví anglicky a buch, zavěsila. No, asi to spadlo. Tak znova. Dobrý den, mluvíte anglicky? Ozval se jiný hlas, zase něco zamumlal a buch! To je divné, tak potřetí. Dobrý den, promiňte, my nemluvíme rusky, prosím nezavěšujte. Nějaké mumlání a buch. Tohle nemohla být náhoda. Znova jsme napsali Čížkové, že pokaždé, když zjistí, že nemluvíme rusky to oni zavěsí. Odpověděla, že s registrací u Intelservisu neměli doposud problém, že patlanou ruštinu zvládne snad každý a znova poslala tel. číslo. Mysleli jsme si, že voláme někam jinam a tak jsem zkusil hledat Intelservis v tel. seznamu, ale netušil jsem v jaké kategorii a tak to bylo celkem nemožné. Zvláště když žádná z pracovnic nemluvila žádnou cizí řečí a to byl důvod aby nám nepomohli. Znovu jsme si ověřili jaké číslo máme vytočit a pak mě napadla myšlenka, že bychom mohli zkusit poprosit nějakého místního Rusa aby jim prvně vysvětil aby nezavěšovali, sehnal někoho anglicky mluvícího a my si to pak domluvíme. Zadařilo se a nějaký mladík se ujal sluchátka. Na druhý pokus se to zadařilo. Problém byl v tom, že když se člověk z automatu na poště dovolá na číslo které chce, musí hned zmáčknout číslo 3, pak se hovor po několika sekundách neukončí. Sehnal nám chlápka mluvícího anglicky ten nám řekl, že až přijedeme do Irku, máme mu zavolat na jaké faxové číslo oni pošlou registraci s kterou půjdeme na místní avir. No, víc jsme asi dělat nemohli. Registraci jsme aspoň měli na 4 dny z krku. Utrpení !!
Na netu jsme ještě pak prováděli běžnou agendu a byl první zahraniční upload reportáže. Čížkové jsme odepsali jak jsme skončili.
Už bylo 21:15 když jsme opouštěli Telegraf. Ano, min. 2h jsme strávili na poště mailováním, smskováním, hledáním, voláním, ptaním, sháněním apod. Nezbývalo moc času, protože jsme chtěli na nádraží přijet hodinu před odjezdem vlaku. Dojeli jsme metrem na Jaroslavský vokzal a jali se ještě před tak dlouhou cestou nakoupit něco dobrého. Na nádraží to není problém. Stánku do noci spousta, výběr obrovský, ceny příjemné. Najedli jsme se, nakoupili do vlaku, dokoupili zapalovač, a dvacet minut před odjezdem přišli na nástupiště.
Spousta lidí. Někdo už nastupoval do vlaku, někdo se loučil, plno lidí se před odjezdem fotí a celkově je tam dobrá atmosféra. Našli jsme náš vagón, teda vůbec jsme ho nehledali, protože to byl hned ten první od vstupu, a průvodničce šipka ukázali lístky. Šel jsem jako první. Už jsem byl ve vlaku když tu Majkl zvolal:"Hele, Dobrá voda!" "Co ??" "Támhle má někdo flašku od Dobrý vody!" "No a co ??" "No jsou to naši!" "Aha !!". A byli to naši.
O oddělení vedle v našem vagónu jelo 5 kluků a jedna holka, taky na Bajkal. Navíc na konci vagónu ještě jelo 6 Poláků do Číny, takže nám hned bylo jasné, že o srandu nebude nouze.
Ve vlaku bylo horko, i když bylo 23:30.
Transsibiřské magistrále se budu věnovat v samostatné kapitole, takže zde vynechám její popis, trasu, vybavení apod. a budu uvádět jenom zážitky které patří do cestopissu.
ve vlaku Měli jsme místa u uličky, podélně s ní, takže jsme chvíli přemýšleli, jak se tam asi ty postele vyklápějí. Napadali nás i myšlenky, že tato místa jsou bez postelí, ale dobře jsme si pamatovali, že nás na nádraží ubezpečili, že v třídě nazývané "kupejnyj" má každý vlastní postel. Až průvodnička nám ukázala, jak se postele vyklápí. Chytré to je.
Dali jsme se do řeči s těmi Čechy a vzájemně si vyložili co jsme doposud prožili. Oni jeli do Moskvy vlakem z Prahy a o registraci se zatím nepokusili. Na Bajkalu taky nemají přesný plán.
Docela jsme zatarasili celé kupé a že bychom byli příliš ticho se také říci nedalo, takže kdykoliv chtěla průvodnička, která už dostala ocejchování "sťuarďéssa" = letuška, projít, povzdechla si: "Ale no tak mládeži!...". Řekli jsme si, že než přijedeme do Irku, musíme jí přivézt do blázince.
Skoro se nám to povedlo hned první večer, protože dva z kolegů se snažili vyhovět přání slečny zakrýt okno, ale po jejich zásahu na tom to okno bylo ještě hůře.
Jelikož už byl pozdní večer, letuška obešla všechny lidi a kdo chtěl povlečení, za peníze, které se počítají podle kilometrů které s ním pojedete (na trasu M-Irk 21,25 RR), ho dostal. Skoro všichni lidé si ho brali, jen mnozí z nás chtěli ušetřit takové nekřesťanské peníze a vzkázali letušce, že u nich spálnyj měšok šipka.
No, a nastala první noc ve vlaku.


7. den - čtvrtek 01.08.02

Ráno jsme pořádně vlak prolezli, všechno prozkoumali a vyzkoušeli, hlavně trh při první zastávce a jali se pokračovat v diskusích o Bajkalu a cestování.


8. den - pátek 02.08.02

Další den jsme se konečně spřátelili s našimi spolucestujícími v oddělení. Stará paní se svou matkou a stejně starou jinou paní jeli do Angarsku.
Jali jsme se hrát karty. Prvně spolu, vymýšleli jsme nové hry a nová pravidla do starých her a pak jsme konečně šli hrát karty i se spolucestujícími v oddělení. Je až neuvěřitelné, jak rychle se člověk při vzájemném mluvení rychle naučí rusky. Nedá se říci, že bychom po půl dni konverzace nějak rusky uměli, ale nezalekli už jsme se když na nás někdo promluvil a neptali se ho hned co umí za jazyky.


9. den - sobota 03.08.02

Další den opět karty, i trocha učení do školy. Ale hlavně rozjímání nad kartamy šipka Bajkalu.
Přišla i řeč na cestování v Evropě, Rusům jsme vyložili jaké je cestování v EU. Všechno chápali, jen nemohli přijít na jméno EU. Zkoušeli jsme jim říkat Europská únie, europský štát, europská federácia, ale nic nerozuměli. Zabral až "Europský sajuz". To nás pobavilo.


10. den - neděle 04.08.02

Čtvrtý dne ráno jsme přijeli s asi 5h zpožděním do Irku.
Nádražní budova pěkná. Rozloučili jsme se s Čechy a šli dovnitř hledat nějaké informace a hlavně mapu Irku. Nic. Prostě tam nic takového není. mapa IrkuŘekli jsme si, že teda dojedeme do centra, že to tam bude lepší.
Při výlezu z nádražní budovy jsme poznali další situaci, která nás bude provázet u všech nádraží. Taxikáři oslovují koho můžou a snaží se mu vnutit svoje služby. Takže vzniklo již druhé legendární úsloví tohoto výletu. Taxikář: "Taxi? Taxi ? Baykal? Listvyanka? .. .. Pajechali!"
jízdenkajídenkaV trafice jsme koupili celodenní lístky na tramvaj. Ty stojí 8 RR, a přitom jedna jízda stojí 4 RR !! Dojeli jsme do centra a mohli prohlásit, že teda špinavější město jsme doteďka neviděli.ulice Všude humus, špína prach, prodejci apod. Našli jsme kamenný obchod s knihami, protože stánkům jsme ještě tenkrát příliš nevěřili, a za 43 RR koupili mapu Irku. Měli tam i mapu celého Bajkalu 1:1M za 43 RR, ale podle toho se nedá chodit a tak jsme jí zatím nebrali.
V Moskvě bylo brzo ráno, takže jsme ještě nemohli volat a tak jsme se šli podívat na hospodu "U Švejka", která však otevírala až od 12h, takže jsme měli čas. Sídlí na konci Marxovy ulice u autobusového nádraží.
Pak jsme se šli podívat na místo, které podle mapy vypadalo jako hlavní turistická atrakce Irku.dokladdoklad Parčík s památníkem, věčným ohněm, výhledem na řeku a hotelem Angara, kde jsme vyměnili zbylé dolary. Asi jediné čisté místo široko daleko.vstupenka Koukli jsme na věčný oheň a Majkl se šel i podívat do právě opravovaného kostela, zatímco já jsem venku čekal s batohy. Jedině v tomto parku se dají vidět turisté trošku jiného rázu než jsme my.
Dalším úkolem po získání mapy bylo zaregistrovat se a zajít na net. Zeptali jsme se, kde je tu hlavní pošta a on to byl náš známý Telegraf. Ověřili jsme si číslo volání do Moskvy a zkusili sami vytočit číslo. Nikdo to nebral. Takže až zítra.
Zašli jsme tam alespoň na net. Bylo tím vyvráceno Majklovo tvrzení, že v 100.000vém Irkutsku nemusí být net. Za hodinu 18 RR, to je panečku cena, i když to tam je o hodně pomaleji než v Moskvě. Zatímco já trávil čas na netu, Majkl šel ke Švejkovi. Nastala první možnost vypátrat něco o Šobrovi. Prozkoumával jsem historii internetového prohlížeče na onom počítači na poště a po delší době hledání jsem se zaradoval. Úsilí nebylo marné. Kromě série dvou různých přístupů na české domény z konce srpna tu bylo několik záznamů ze začátku července. To by vůbec nemuselo indikovat sezení Šobra, protože Čechů tuto poštu navštíví během prázdnin mnoho, ale po bližším zkoumání jsem si začal být jistý, že šlo o Šobra. Jednak přístup na doménu natur.cuni.cz a googlovské hledání řetězce "Jansky+Chuzir" bylo samo o sobě skoro důkazem, že to byl Šobr, ale po zhlédnutí příslušných cookies k danému datu již nebyl pochyb. Byl zde přístup telnetem na email sobr@natur.cuni.cz; první stopa byla tedy nalezena. Soubor ze k zhlédnutí zde. Vše jsem si zarchivoval na web i zapsal do notesu.
V 20h Telegraf zavírá, ale naštěstí nezavírají stánky. Dobře jsme se najedli. Pirožky, limo, mrož šipka, chleba, všechno to tu bylo ještě o něco levnější než v Moskvě. Také jsme poznali místní limonády Bingo a Sam, kterou jsme prvně přejmenovali na Chcam, a po čase jsme jí říkali jednoduše chcanky. Tyto limonády jsou celkem dobré, v několika příchutích, dají se bez problémů ředit 1:1 a 1,5l stojí od 8 RR do 12 RR. Tyto limonády nás budou provázet celou irkutskou oblastí, protože nic jiného nealko se tu asi nevyrábí.
Našli jsme si na mapě místa, kde by se dalo přespat, lesy na okraji města, kam jezdí MHD, a vydali se k tramvaji. Cestou jsme se neznámo jak dali do řeči se 4 Poláky, kteří na tom byli podobně jako my. Takže bylo jasno. Dokonce rozuměli úsloví: "Bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic." Sedli jsme do Tramvaje č.4 a dojeli na konečnou.
tramvaj A tam byli slumy, a to jsme nečekali. Ale co, je nás šest. Došli jsme mimo zástavbu, jestli se to tak dá nazvat, a za křovinami v polích rozdělali stany. Čtyři Poláci spali v jenom stanu, který byl stejně velký jako ten náš, ne-li menší. Batohy jim koukali ven a nohy skoro také.
Vidělo nás tam pár lidí, ale nic se nám večer ani v noci nestalo.


11. den - pondělí 05.08.02

Ráno nás Poláci vzbudili tím jak se chtěli rozloučit, ale my jsme spali dál. Měli jsme čas, protože nás zajímal ten moskevský.
V klidu jsme dojeli na Telegraf a zkusili zavolat Moskvu. He, ten samý problém, vypadá to tak, že hnedka zavěsí, problém bude s tím přepojováním stiskem čísla 3. Chtěl jsem najít nějakého Rusa, ale Majkl prohlásil, že už to zná, že už to viděl a šel telefonovat sám. Samozřejmě, že se mu to nepovedlo. Hodně dlouho (asi 30min) jsme na poště hledali Rusa, který umí E, D nebo F, ale nakonec se zadařilo. Napoprvé se povedlo, dokonce nám skoro všechno vyřídil. Ani jsme do Moskvy nemuseli volat faxové číslo irkutského Telegrafu, protože po nás chtěli, abychom jim prvně odfaxovali kopie pasů, víz a adresu kde tady budeme bydlet. Tak to bylo už trochu moc. To je ta registrace tak složitá ? Náš nový známý Sergei nám nabídl, že s námi půjde na avir zkusit se registrovat jako obyčejní turisté.
Na aviru ale o tom nechtěli ani slyšet. Prý musíme mít registraci od organizace která nám tu zajišťuje ubytování či co. Cha chá. Ale aspoň nám dal adresu cestovky Sputnik, která nám prý může pomoci. Ještě nám ale v něčem pomohli. Napadlo nás, že pokud se Šobr registroval, muselo to být zde, protože pobýval v této oblasti. Požádali jsme tedy úředníka, jestli se nemůže kouknout, jestli se zde registroval nějaký Miroslav Šobr, také z Čech, okolo přelomu června a července. Napoprvé odmítl, ale po slušném poprosení naťukal jméno do počítače a chvíli čekal. Něco mu tam rusky vyjelo, chvíli to zkoumal a pak nám prohlásil, že Šobr se zde neregistroval. Nicméně nám aspoň sdělil datum vstupu a výstupu Šobra do Ruska a číslo jeho pasu a víza. Také stopa. Pak nám řekl, že jestli toho Šobra známe, tak ať mu řekneme, že nutnost registrace je napsaná přímo na vízech a že měl veliké štěstí, že ho nechytli. Příště může mít velké komplikace při udělování víz. Poděkovali jsme mu a vydali se do cestovky Sputnik. Sergei tam šel s námi. Tam pochopili o co jde a zjevně něco takového nedělali poprvé. vízumvízumŘekli si o 350 RR za osobu, okopírovali si pasy, nechali si víza, vystavili nám náhradní a řekli, že zítra v 13h máme přijít. Pane jo, 350 peněz a navíc budeme muset zůstat o den déle v tomhle hnusném městě. Je to jasné, profituje z toho i avir, stejně jako ambasáda na fingovaných vaucherech k vízum.
Šli jsme si zlepšit náladu na net a potom na trh.
Spát jsme jeli na to samé místo, tentokrát sami.


12. den - úterý 06.08.02

Ráno jsme opět měli čas, takže jsme zase dlouho vyspávali.
Do kanclíku jsem šel sám, navzdory Majklovému přesvědčení, že nám to bez dokladů nedají. Registrace byla hotová a prý i platná. Uvidíme..
Zajeli jsme na autobusové nádraží a koupili lístky na zítra ráno do Chužíru na Olchoně.nádraží Já hlídal batohy, při tom ignoroval taxikáře, který se neustále vnucoval, a Majkl vytvořil další legendární úsloví tohoto výletu. Zeptal se u pokladny, jestli mají studenti nějakou skídku šipka. A dostalo se mu odpovědi: "Ne ne ne ne ne, žádná skídka!" Pane jo, 259 RR za 350km, to si dělají srandu, ne ? Měli by si vzít příklad z železnice. Já vždycky navrhoval jet stopem, ale Majkl musí jít ve stopách Šobra doslova. Dneska jsme se teda rozšoupli. Bohužel se lístky neprodávali na jméno jako u železnice, takže bylo zbytečné se někoho ptát, jestli nemají záznamy na jméno Šobr.
Ale ještě jeden úkol na dnešek tu byl. Sehnat dobrou mapu Bajkalu. Oba dva jsme notný čas pátrali a ani stopa do dobré mapě. Museli jsme tedy koupit za 43 RR mapu celého jezera 1:1M. Jsme teda zvědaví, jak podle toho budeme chodit pustinou..
A na spravení chuti jsme zašli obligátně na trh a na net.
K večeru jsme potkali ve městě skupinku 4 Čechů. Druhý den odjížděli lodí do Severobaykalsku, takže spát šli do přístaviště a to se nám nechtělo. Chvíli jsme pokecali a dozvěděli se, že ten jeden ztratil víza. Navíc se nenamáhali s registrací a doposud cestovali bez problémů. To jsme zas něco vyhráli, také nás doposud nekontrolovali.
Večer jsme už nebojácně šli spát po třetí na naše známé místo.


13. den - středa 07.08.02

lístekRáno brzo budíček a rychle na autobusové nádraží abychom stihli bus v 08:10 (podle řádu), i když na lístku jsme měli napsáno 08:20. Na nádraží byl velký zmatek, žádné značení, spousta lidí. Po kratší době se nám podařilo najít místo, odkud měl odjíždět náš mikrobus. No, ten teda byl, pro 14 lidí, ale absolutně žádné místo na pohodlné sezení natož na batohy. Ty jsme museli mít na sobě. Po chvilce přišel řidič, podíval se na ten nedostatek místa a řekl nám o 2x60 RR za batohy. Co ?? To přehnal, ale dohadování nám moc nešlo. Žádný doklad jsme nedostali a peníze si strčil do kapsy. Neskutečná zlodějina !! Zase jsme něco vyhráli! Na oplátku jsme se ho tedy alespoň po chvíli zeptali, jestli náhodou nevezl zhruba před měsícem dva mladíky z Čech. Zavrtěl hlavou, čemuž jsme se divit nemohli.
Vyjeli jsme asi v 08:30 a celkem pohodlně dojeli na odbočku z hlavní silnice. Krajinka je nádherná, hodně podobná Mongolsku.
U odbočky byla pauza, restaurace a venkovní záchod. Takovou kadibudku ale ještě nikdo neviděl. Jak to vypadalo vevnitř si nedokáže nikdo představit, a nejhorší na ní bylo, že dveře neměli žádné zamykání, prostě člověk musel doufat, že během jeho pobytu uvnitř nikdo další zrovna nepůjde.
cestaA jeli jsme dál. Tady už začala o hodně horší cesta, připomínající silnici M9 do Moskvy. Neskutečné drncání, všude prach od auta jedoucího před námi, takže si všichni lidé uvnitř nasazovali provizorní roušky, a k tomu velké horko. Silnice už nebyla asfaltová, ale prašná bez pevného povrchu.
Přijeli jsme k trajektu na ostrov a my se báli, že jeho cena není v ceně jízdenky. Ale byla. Vjeli jsme na takový malý trajekt pro asi 15 aut a během 10min přepluli na ostrov. Jak volové jsme nevylezli z auta a zůstali vevnitř, po nájezdu auta už vylézt nešlo.průlivprůliv Trajekt se přes úžinu zvanou Olchonská vrata přeplaví asi během 10min. Na trajekt na druhou stranu byla velká fronta, v našem směru žádná. Kdo ví proč..
Cesta ze začátku ostrova do městečka Chužír je hodně extrémní. Prašná krkolomná cesta vinoucí se horami, na druhou stranu zase s minimálním provozem cca 1 auta za 10min. Cestou jsme viděli podél vody mnoho kempíků, takže nám bylo jasné, že Baykal slouží jako oblíbené letovisko pro mnoho Rusů i z velkých vzdáleností.
ChužírPři příjezdu do Chužíru se nám na něj naskytl stejný pohled, jako kdysi doc. RNDr. Janskému. V osadě nás vyhodili někde v uličkách. Konečně jsme byli na místě, kde se Šobr bezpečně nějaký čas zdržoval a mohla začít opravdová expedice. Ostatní spolucestující se rozešli a k nám přicoural nějaký děda. A spustil: "Gutten Tag!" Tak jsme ho také slušně pozdravili, ale brzy jsme poznali, že on vlastně umí německy jenom pozdravit. Takže s ním jiná řeč nebyla.
Vydali jsme se směrem k vodě a cestou natrefili na bývalý kravín, který sloužil jako magazín šipka.
Vešli jsme dovnitř a celkem se podivili. Díky tomu, že tam bylo spousta místa a sortiment neveliký, vše bylo rozprostřeno na velké ploše a prodavačky (celkem 2) chodily na velké vzdálenosti. A pak přišla hlavní atrakce. Vedle váhy ležel jako počítadlo abakus. A skutečně na něm počítali. Jedna řada na jednotky, druhá na desítky, apod. Zeptal jsem se jich, jestli si to tu můžu vyfotit, ale řekly mi, že ne. Zeptal jsme se jich tedy, jestli si můžu vyfotit jenom abakus, že nebudu fotit ani obchod ani je, ale nedovolili mi to. Udělali jsme tedy větší nákup a já se jich zeptal znova, ale byly stejně neoblomné. Nechtěl jsem dělat mezinárodní ostudu a tak jsem nefotil, snad nějak při zpáteční cestě. Pak tam přišel onen děda a začal opakovat svůj jediný německý pozdrav, ale prodavačka to brala jako že nás obtěžuje a nekompromisně ho z obchodu vyprovodila. Už už jsme odcházeli, když jsem si ve dveřích uvědomil, že přece chužírský obchod musel Šobr určitě minimálně dvakrát navštívit. Zeptal jsem se tedy jedné z prodavaček, jestli si nepamatuje na takového vysokého blonďáka, také z Čech, že tu byl asi před měsícem. Chvíli přemýšlela, a pak se v její tváři rozsvítilo. "Jo Mirek, jak bych si nemohla pamatovat!" Majkl rychle vyndal zápisník a já prodavačku poprosil, aby nám o něm řekla všechno co ví. Tak se rozpovídala o tom, jak sem přijel s kamarádem autobusem z Irku, jaké měli batohy, jak se s nimi spřátelila, jak se Šobr ptal stejně jako my na nějakého Janského, atd. Toho bohužel nepamatovala, protože se před pěti lety přistěhovala z Ulan Ude. Nejcennější informace však pro nás bylo to, co si zde Šobr koupil. Sice si to paní nepamatovala přesně, uplynul přecijenom měsíc a lidí sem chodí hodně, ale zase návštěva z dalekých Čech se přehlédnout nemůže. Zaznamenali jsme si všechno co nám řekla a poté na ní naléhali, ať si vzpomene, v jakém pořadí to Šobr kupoval. To bylo důležité, protože prvně si člověk kupuje to, co sní ten den a až poté si kupuje do zásoby. Dlouho vzpomínala, ale nakonec se jí vybavilo, že hned jako první si koupili vepřovou konzervu, chleba a hruškovou limonádu Bingo, kterou si prý nemohl vynachválit. Teprve až poté nakupovali potraviny na další dny. Vše jsme si pečlivě zaznamenali a paní velmi poděkovali. Taková stopa byla k nezaplacení.
Bajkal Došli jsme nejkratší cestou na pobřeží a konečně se dotkli Baykalu. Uuuuf, ledárna neskutečná. Jsem zvědavý, jak se v tom budeme mýt. Jenže potřeba mytí byla silnější než nesnesitelnost ledové vody a tak jsme se nakonec umyli. I vlasy. Od teď budeme říkat: "Je to studený jak Baykal v létě!" Nafotil jsem poprvé samotný Baykal a udělali jsme něco k jídlu.
Poté jsme analyzovali zápisky z obchodu. Jelikož jsme šli na pobřeží nejkratší cestou, tak je největší pravděpodobnost, že i tudy šel Šobr. Konzervu a chleba s pitím snědli asi hned, protože si to koupili jako první na zahnání hladu, takže jsme začali šmejdit po okolí a hledat odpovídající odpadky. Bylo jich tam celkem dost a ale samé obaly od cigaret, skleněné lahve apod. Dlouho jsme hledali, když tu Majkl radostí vykřikl. Našel konzervu, na jejímž obalu se ještě dal rozpoznat obrázek krávy a vedle ležel igelitový obal přesně takový, do jakých balí chleby. odpadkyVše jsme nafotili. Ještě zbývalo najít obal od limonády. Tu musel asi zahodit daleko. Zvětšili jsme tedy akční rádius a po zhruba 2min našel Majkl i prázdný obal od hruškového Binga, do kterého byly nasypány drobné kamínky, aby láhev letěla daleko. Vše jsme pečlivě prozkoumali, zakreslili a zabalené do látky uložili do batohu jako trofej. Doposud to byla nejlepší stopa na mgr. Šobra. I kdybychom dál o Šobrovi zde nic nevypátrali, toto by stačilo jako úspěch.
Pak přišla diskuse, jestli vyrazíme na konec ostrova, mys Choboj, hned, nebo až ráno. Prosazoval jsem až ráno, ale vyšli jsme hned.
Opustili jsme Chužír a ocitli se absolutně mimo civilizaci.pláně Sice jsme šli po jakési cestě, kudy občas projelo auto, ale jinak pustina, pláně, dobytek a v dálce lesy. ChužírPo chvíli pochodu se nám naskytl zpětný pohled na Chužír stejný, jako kdysi doc. RNDr. Janskému. Stále jsme šli, nahoru a dolu a když se stmívalo, postavili jsme stan. Chvíli jsem ještě strašil Majkla tím, že už nejsme v civilizaci a že za námi může v noci přijít Méďa Béďa, vždyť i Šobr viděl stopy medvěda, ale i tak Majkl došel sám pro vodu k jezeru. Vypadalo to, že je to kousek, ale zdání klame a skutečná vzdálenost je cca 3 delší než by člověk řekl.


14. den - čtvrtek 08.08.02

Vstávali jsme až dost pozdě.
poušťpoušťVydali jsme se na pochod a šli stále podobnou cestou. Vyježděné koleje, jinak písek, step, lesy, všechno se střídá. Větší odpočinek jsme udělali v lese na hřbitově, protože jedině tam byli lavičky. Byl to asi místní folklór, ale na většině hrobů byl vyrostlý velký strom, který tam zasadili při pochovávání.
mysŠli jsme celý den a k večeru přišli na další místo, kde kdysi stanul doc. RNDr. Janský.až když bylo chvíli před setměním jsme si uvědomili, že od vody jsme hodně daleko a máme žízeň. Došel jsem se porozhlédnout na nedaleký kopec, ale nic převratného nebylo vidět. Jen kopce a voda v dálce, přičemž vzdálenosti se zde absolutně nedali odhadovat. Museli jsme tedy jít po cestě, která směřovala k vodě a už jsme si byli docela jisti, že je to náš cíl - mys Choboj.mapkamapkamapka A došli jsme tam. Jenže celý konec ostrova byl lemován vysokými skalami, takže nabrat vodu bylo nemožné. Zkoušel jsem pro ní sešplhat, ale bylo to víc nebezpečné než zdrávo. Pak to šel jinam zkusit Majkl, ale opět bezvýsledně. Byli jsme v nezáviděníhodné situaci. Obrovská žízeň, voda 10m od nás, ale přesto se nemůžeme napít. Majkl se chtěl vrátit podél pobřeží až najdeme nějaký přístup, ale to jsem mu rozmluvil, protože byla tma a riskovat další pochod bez vody byla blbost. Museli jsme jít spát a vodu buď hledat ráno, nebo doufat, že sem někdo přijede.


15. den - pátek 09.08.02

Probudili jsme se brzo, a kdo hádá, že žízní, hádá správně.mys Majkl se vydal podél pobřeží hledat vodu a skutečně, po asi hodině jí přinesl.skályskály Tak jsem i já uhasil přeúkrutnou žízeň a jal se to hnusné místo zadokumentovat. S nedobrým míněním o mysu Choboj jsme se vydali na zpáteční cestu s tím, že už to dostopujeme, protože jsme měli všeho plné kecky.
Došli jsme ještě na místo, kde Majkl bral vodu a znova se řádně napili a naplnili lahve.
Potom jsme už šli směrem hlavní polní cesta. Cestou se přede mnou vztyčila zmije podobně jak to dělá kobra, ale po chvíli zmizela. Šli jsme plání až jsme došli na cestu, ale auta jezdila ještě méně než kdy jindy. To neznamená, že jezdila s menší frekvencí, protože frekvencí se to nazvat nedá.stopování Na první auto jsme čekali 2h. To by se předchozí dny nestalo. Buď málo lidí jezdí až na konec ostrova, nebo byl nevhodný den. Byli jsme ale v lepší náladě už i proto, že nás nečekal žádný pochod. Rozdělali jsme dokonce vaření, ale to už přijíždělo první auto, rychle jsme to tedy sklidili, ale co čert nechtěl, byli plní. Na nic jsme už nečekali a vydali se směr Chužír po svých s tím, že až něco pojede, stopneme to.
A povedlo se. Zastavil náklaďák plný Greenpeacáků a dokonce po nás nechtěli žádné peníze jak jsme byli dopředu strašeni panem mgr. Šobrem. Na Šobra jsme se zeptali jich i řidiče, ale nikdo nic nevěděl. Cestou jsme ještě zastavili v malé vesničce, kde jsme potkali bandu výletníků, takovou směsku Italů, Němců, Holanďanů a dovíčehoještě. Bylo to příjemné, potkat tady krajany Evropany.
Jeli jsme dál do Chužíru a to tou samou cestou, co jsme přišli. Nechápu, jak to to auto mohlo projet. Někdy se naklánělo tak, že se prostě muselo převrhnout, nebo dokázalo vyjet takové stoupání, kde by člověk klouzal, projíždělo hluboký písek apod. Prostě neuvěřitelné, zkrátka sovětské mašiny.
přístavDojeli jsme do přístavu v Chužíru a řidičovi dali za odměnu bonbóny.
Ocitli jsme tak na dalším zamýšleném místě. Janský se totiž hodně pohyboval v přístavu, a proto sem museli vést i stopy Šobra. Došli jsme tedy do přístaviště a začali se ptát lidí, jestli zde nepamatují výletníka vypadajícího jako Šobr. Hned asi třetí člověk si vzpomněl, že někdo takový zde byl. Víc o něm ale říci nedokázal, protože v přístavu moc nepobývá. Vše ale nebylo ztraceno. Zavolal nám svou manželku, která bývala v přístavišti nepřetržitě a ta si okamžitě vzpomněla, protože jí Šobr přímo navštívil. Dokonce pamatovala i Janského! Vzali nás k sobě domů a pohostili stejně jako před měsícem Šobra. Pirožky a čaj, mňam. Vyprávěla nám, jak se před léty setkala se Janským, ale to jí bylo 14 let, takže toho moc nepamatuje. Povídala nám, jak se Šobr ptal na Janského a co všechno mu řekla. My si všechno v rychlosti skoro ani nestíhali psát. Nabídla nám i nocleh, protože i Šobr s kamarádem u nich jednou přespal. Zdvořile jsme odmítli, ale s prázdnou jsme přecijenom neodešli. Paní došla do kumbálu a po chvíli hledání nám dala snad tu největší trofej, jakou jsme mohli o Šobrovi získat. On u ní totiž zapomněl sandály, když se ráno přezouval do pohorek. Navrch přidala jeho zubní pastu a kartáček, který tam také zapomněl. To bylo absolutně neuvěřitelné. Větší štěstí nás snad potkat nemohlo. Vůbec jsme nečekali, že domů povezeme tolik trofejí.sandály Majkl si ty sandály musel samozřejmě vyzkoušet a já jsem ho při tom vyfotil. Neměli jsme už žádnou látku na zabalení takových vzácností a tak jsem si dal spacák volně do batohu a Šobrovy sandály zabalil do obalu od spacáku. Sice budu mít batoh těžší, ale to v tomto případě vůbec nevadí. Víc nám ta paní asi pomoci nemohla. Dlouho jsme se s ní loučili a řekli jí, ať si nás zapamatuje, protože jí může navštívit někdo, kdo bude pátrat po našich stopách.
Pak jsme došli nakoupit do centra Chužíru do malého stánku a jedna z věcí byla hovězí konzerva. Jenže se ukázalo, že obrázek krávy na obalu nemusí indikovat hovězí maso, ale i kondenzované mléko. Takže další výhra.
tábořištěDošli jsme do takového neoficiálního tábořiště. Ono vlastně žádné tábořiště není oficiální, protože klasické campy asi v Rusku neexistují. Lidé si postaví stan kde chtějí, koupat se chodí kam chtějí, na záchod chodí kam chtějí. Postavili jsme stan, umyli se, vyprali prádlo a najedli se. Večer přijel do campu jakýsi mladík a na sajtkáře rozvážel vyuzené vyvrhlé ryby. Jenom za 10 RR. A velké, prostě jídlo jak má být. Bohužel o Šobrovi nic nevěděl, i když možná mu ryby prodával.


16. den - sobota 10.08.02

Dopoledne jsme strávili lenošením u campu, znova přijel mladík s rybami, takže jsme neváhali a dvě zbaštili.abakus
Šel jsem do města na nákup, našel náš obchod a bez ptaní abakus vyfotil. Bál jsem se ale vzbuzovat pozornost a tak jsem to zmáčkl bez blesku a bez míření od pasu.
Stopovat jsme šli až k večeru. Došli jsme ještě do magazínu koupit si něco dobrého a před ním seděli u stolku čtyři Češi. Dali jsme se s nimi do řeči a téma hovoru bylo brzy jasné. Jim při stopování ujel řidič Kolja se všemi batohy. Seděli tam jen do půl těla, bez dokladů a jakýchkoliv věcí. Peníze na hospodu jim dal nějaký Rus. Chtěli po nás akorát jedno tričko a tak jsem jim ho dal. Prý si ho rozstříhají a nebude jim v noci zima. Víc po nás nechtěli. Také nám řekli, že poslední trajekt jede v 17h, takže už jsme ho nestíhali.
Došli jsme na výjezd z města k pobřeží a postavili stan.
V noci mi bylo celkem špatně z jedné paštiky a musel jsem dvakrát vylézat ze stanu. Takže pozor co tam daleko na východě jíte!


17. den - neděle 11.08.02

stopováníRáno jsme šli stopovat na autobusovou zastávku na výjezdu z Chužíru. Čekali jsme už dlouho a zrovna hlídal auta Majkl, a co se nestalo, to první mu ujelo. Takže jsme měli odhadem dalších 15min čas. Taky jsem Majkla vyfotil. Po asi hodině (=4 autech) nám zastavili chlápci jedoucí s náklaďákem. Místo měli jedině na otevřené korbě, ale to vůbec nevadilo. Bohužel odbočovali z hlavní silnice dříve, než se vyskytlo dobré místo na focení. Byl jsem z toho dost smutný, ale jen do té doby, než nám zastavilo další první auto (=20min čekání).
Ženská řídila menší pickup, vzadu na korbě měla asi dceru, která tam měla u sebe svoje keramické výrobky. Jela někam kousek k pobřeží.na korbě Konečně byla fotka z korby. I jí jsme se při vystupování zeptali, jestli se nesetkala se Šobrem. Nikoho takového neznala, ani nevezla, ale její manžel jí říkal, že se asi před měsícem potkal nedaleko na pobřeží s dvěma Čechy. To by mohli být oni !! Řekla nám, že jede kousek odtamtud, že nás tam může vzít, ale nedokázala pochopit, proč tam vlastně chceme, když to bylo před měsícem a teď tam bude pravděpodobně vylidněno. Ale jeli jsme s ní až na pobřeží a ona nám ukázala asi 300m daleké místo, kde se manžel setkal s těmi dvěma Čechy. Došli jsme zhruba do těch míst, ale nic zajímavého tam nebylo. Žádné odpadky, žádné nápisy na skalách. Jen několik sérií stop v červeném písku. A právě ty mě vnukli ten spásný nápad. Musíme se alespoň pokusit nalézt Šobrovy stopy. Ten nápad jsem dostal proto, že jsme ještě v živé paměti měli získání té neuvěřitelné trofeje, Šobrových sandálů. Takže jsem vybalil z batohu jeho sandály, každý jsme si vzali jednu botu a pečlivě je zkoušeli pasovat na stopy v písku. Po asi 10min Majkl znova vykřikl radostí, protože se mu podařilo najít stopu, do které Šobrova bota pasovala dokonale.stopy Další skvělý úlovek se povedl, našli jsme Šobrovy otisky v písku. Paní s dcerou nás tam celou dobu nechápavě pozorovali a už vůbec nedokázali pochopit naší radost z nalezení stopy nějakého asistenta z fakulty. A pak se stala možná ještě neuvěřitelnější věc. Její dcera, která dělala do keramiky, pronesla: "Když vám na té stopě tak záleží, můžete si odnést její obtisk, já mám v autě sádru." To bylo tak senzační, že jsme nebyli schopni slova. Slečna došla do auta a přinesla sáček se sádrou v kelímku. Nalili jsme do něj trochu vody, rozmíchali, a s maximální opatrností nalili trochu do obtisku stopy. Chvíli jsme čekali, než sádra zaschne, a pak odlitek vyndali. Protože ale ještě nějaká sádra zbyla, udělali jsme odlitek odlitku a získali tak správně tvarovaný model Šobrovy stopy, ne negativ. Majkl opatrně zabalil oba odlitky do svých tepláků a uložil do hlouby batohu. Paní se celou dobu dobře bavila a dokonce nás potom hodila zpátky na silnici. Její dceři jsme darovali poslední bonbóny, protože tohle byla trofej všech trofejí.
Tak jsme pak čekali asi půl hodiny (3 auta) a vzal nás chlápek jedoucí až k trajektu. Měl volant na opačné straně a my se dozvěděli, že ta auta nedováží z Anglie, ale z Japonska. V těchto končinách jich jezdí asi 30%, nedají se přehlédnout. On o Šobrovi nic nevěděl, ale od té doby jsme se ptali už každého, protože člověk opravdu nikdy neví, koho potká.
Přijeli jsme k trajektu a tam byla hodně dlouhá fronta. Jelikož trajekt jezdí každou hodinu a vejde se na něj cca 15 aut, museli lidi čekat min. 4h. Kdo se nevejde na poslední jízdu, čeká asi do druhého dne. Dozvěděli jsme se, že trajekt je tzv. prodloužením cesty, takže je zadarmo jak pro auta, tak pro pěší. Paráda, tak to má být. Ještě jsme u trajektu potkali naše známé Greenpeacáky, kteří sbírali v okolí výjezdu odpadky. Neuvěřitelné množství. Ukázali jsme jim ze srandy naše odpadky od Šobra. Chtěli je hodit do pytle k ostatním, ale to bychom jim museli zlámat hnáty.
Přeplavili jsme se, a než všechna auta vyjela, už jsme stáli za výjezdem a mávali, jako do teď, bez cedule, protože na malé vzdálenosti jaké tu všichni jezdí je cedule nepoužitelná. Někdo ale zaparkoval u trajektu, někdo jel kdovíkam, a jen málo aut projelo kolem nás, hodně jich bylo plných. Prostě jsme s touto směnou neodjeli. Takže jsme měli hodinu čas.
Došli jsme do kiosku a koupili si ryby.
U dalšího výjezdu nám již někdo zastavil. Byla to sanitka sloužící na vození lidí jako autobus. Sedělo tam asi 6 místních lidí a jeli docela daleko.
cestaVysadili nás v Elancy a my po chviličce stopli chlápka, který byl kdysi v Československu. Jel daleko, ale my jsme si nechali zastavil v Kosaje Stěpi, protože jsme odbočovali na Buguldějku. Tam jsme chtěli udělat trek podél pobřeží abychom poznali typickou střední část Baykalu. Tady už Šobr pravděpodobně nebyl, takže jsme měli nějaký čas od mise oddych.mapkamapkapobřeží
Nechtěli jsme věřit tomu, že na čem stojíme je opravdu odbočko do relativně velké Buguldějky. Prostě typická polní cesta. A provoz ? Prostě žádný. Po několika minutách ale jel náklaďák. Mávli jsme na něj a naznačili, že můžeme klidně na prázdnou korbu, protože v kabině byli plní. Chvíli jim trvalo, než pochopili a zastavili až za velký kus.na korbě Ale vezli jsme se. Docela extrémně. Na tak šílené cestě jsme měli co dělat, abychom z auta nevypadli, navíc totální prašnost a hluk. Ale hlavně, že se vezeme a mě se to podařilo vyfotit. Jeli jsme s nimi až do Buguldějky (30km) a za tu dobu jsme potkali jedno auto. Když zastavili, aby nabrali v potoce vodu, snažili jsme se jim vysvětlit, že nechceme až přímo do Buguldějky, ale že nám mají zastavit na křižovatce před ní, protože pojedeme dál po silnici podél pobřeží možná až do Listvyanky. Dělali, že chápou, ale zastavili nám až na okraji před Buguldějkou, kde končili v pile. Nezbylo nám tedy, než jít pěšky k jezeru.
Cestou jsme se ještě umyli v potoce a poklábosili s místními, protože ti tady asi cizince moc často nevidí.
Museli jsme přebrodit potok a Majkl udělal takovou věc, že si nesundal pohorky a prošel to v nich. Asi dopředu nevěděl, že pak budou mokré a budou mu schnout 2 dny.
Na pobřeží byli zbytky dávné průmyslové výroby, rozvaliny obrovských jeřábů, staveb apod. Došli jsme úplně za vesnici a poblíž jiných kempíků postavili stan. Tady už se mi povedlo úspěšně Majkla strašit medvědy, protože to byla první noc mimo ostrov.


18. den - pondělí 12.08.02

Vyšli jsme až pozdě dopoledne s tím, že půjdeme podél pobřeží a pak, jak říkala mapa, po cestě skrz hory až na silnici kde snad stopneme něco do Listvyanky.
pobřežíCestička byla uzoučká a místy to byla spíše necesta než cesta. A že by byla zrovna bezpečná se říci také nedá. Občas vedla po útesu, který pevný rozhodně nebyl. Stalo se i, že končila na pobřeží, tam muselo člověka napadnou, že dál se musí jít po kamenech a vodou a po nějakém čase se cestička zase vrátila na souš.
Při prvním napojení na pobřeží jsme se vykoupali a Majkl mě vyfotil, jak dělám v Baykale stojku. Bohužel to byla poslední fotka před tím, co přišlo večer.
Za celý den jsme ušli asi 10km a postavili stan u jednoho z tábořišť, která lemovala tuto stezku. V tomto tábořišti cestička skoro záhadně končila. Na několik stran vedlo pár cestiček, ale vždy se po čase rozplynuly. Uvařili jsme na ohni a daleko od stanu na pobřeží, protože riziko návštěvy Méďy Béďy tu už bylo docela vysoké. Nechtěli jsme zašpinit ešus od ohně a tak jsem postavil z kamenů plotnu a vařili jsme na rozpáleném plochém kameni, který se ohříval zespoda od ohně.
Večer jsem si hrál s foťákem a co se nestalo, zadní kryt odskočil. A jelikož vím, že světlo nedělá filmu dobře, okamžitě jsem kryt zacvakl, jenže foťák si myslel, že jsem vložil nový film, a natočil ho o několik políček jakoby k první fotce. Takže poslední fotka jak dělám stojku v Baykalu byla v háji, a kromě ní 3-6 dalších fotek. Navíc počítadlo ukazovalo číslo 1, takže jsem mohl jen odhadovat, kolik fotek zbývá do konce filmu.


19. den - úterý 13.08.02

Na pochod jsme vyšli až po obědě a vydali jsme se jedinou větší cestičkou, která vedla akorát do hor v našem požadovaném směru. Šli jsme asi hodinu docela hustou džunglí, kudy vedla jenom malá cestička. Přišli jsme na louku, kde cestička končila, protože dál bylo v údolí jen kapradí a pravděpodobně bažiny. Majkl se chtěl vrátit, ale já ho donutil pokračovat dál po kamenitém svahu s tím, že všichni se určitě neotočili, takže také museli pokračovat po svahu bez cestičky. A skutečně. Trvalo sice asi další hodinu, než jsme obešli kopec ze čtvrtiny kolem dokola, ale opět tu údolím vedla cestička. O poznání menší než ta první, ale znatelná cestička. Pokračovali jsme džunglí stále nahoru, i když dost často se cestička ztrácela a opět nacházela. Naše únava dosáhla vysoké hodnoty a už i já jsme začal uvažovat o tom, že se vrátíme. Doplnili jsme vodu v potoku a dohodli se, že pokud do večera nedojdeme na nějakou jasnou cestu, vrátíme se ráno stejnou cestou zpátky do Buguldějky.tajga Pak už se cesta absolutně ztratila. Bylo to neskutečné brodění se džunglí, místy po svahu, místy močály v údolí, místy zarostlými houštinami, místy proplétání rozpadlými kládami. Neskutečné trápení v neskutečné únavě. Stále jsme si říkali, že každou chvíli musíme dojít údolím na sedlo, ale neustále jsme měli před očima stejný výjev, kopec v pralese. Rychlost byla přibližně 1km za hodinu, protože s těžkými batohy v takovém terénu při velkém vysílení to rychleji nejde. Krize byla opravdu veliká.
A kde se vzalo, tu se vzalo, sedlo. A co víc, po hřebenu vedla solidně velká lesní cesta. Bohužel vedla kolmo na náš zamýšlený směr a tak nebylo jisté, kterým směrem se vydáme. Já navrhoval do leva na jih, protože to spíše odpovídalo napojení se na silnici, Majkl chtěl doprava, protože to vedlo směrem zpátky do Buguldějky. Batohy jsme tedy nechali na místě a každý se vydal do směru kam jsme nechtěli. Po 10min jsme se vrátili a řekli si, jaké to tam je. Úplně stejné. Cesta pokračuje přibližně ve stejném směru a pozvolna klesá. Shodli jsme se na tom, že budeme losovat. Deset kopějek bylo vrženo a jednička ukázala směr doprava, směrem zpátky. Dopili jsme poslední vodu s tím, že cesta brzy dojde do údolí s vodou nebo do Buguldějky. Vyšli jsme na pochod, ale cesta neměla konce. Neustále se vinula zhruba po hřebenu na severovýchod, občas klesla, občas stoupla, ale po dvou hodinách chůze žádný náznak čehokoliv. Po druhé jsme museli prohlásit, že dojíždíme na vodu. Byla to opravdu krize. Ušli jsme další dvě hodiny, ale pořád nic, žádný potok, žádné údolí, žádný výhled, abychom se mohli zorientovat. Cesta alespoň víceméně klesala, i když po takové době klesání jsme museli být již pod hladinou Baykalu. Z nouze jsme nabrali vodu z kaluže a hodili do ní desinfekci na vodu, pro úplný případ nouze. Ještě jsme jí ale nepili. Stále jsme proklínali místní hory, protože jsou mnohem větší než naše a člověku trvá celý den, než obejde třeba jediný kopec. Také se nedalo říct, že mapa 1:1M je příliš vhodná na trek volnou přírodou. Byla nám absolutně na nic. Žízeň a únava dosáhla maxima, když jsme došli na velkou silnici. Absolutně jsme podle mapy nemohli určit kde jsme, ale Majkl se vydal bez přemýšlení směrem dolů a já musel za ním. Po další hodině chůze konečně spása. Řeka.
Vypil jsem naráz 1,5l. Jak jsem tam tak stál a pil vodu, a Majkl se koupal bez jakéhokoliv oděvu v potoku, projelo kolem auto. Stihl se sice zakrýt ručníkem a mávnout na ně, ale kdo by takovému týpku zastavil, že jo.. I na mě gestikulovali, že jsou plní. No nevadí, zítra určitě pojede někdo jiný.
Kousek od řeky jsme postavili stan a začali vařit. A kde se vzali tu se vzali, přijeli ti lidé co nám nezastavili. Byly to 4 lesníci (3 chlapy + 1 holka) a hodně přátelsky se s námi dali do řeči. Řekli nám, že zítra pojedou do Irku a tak nás tady můžou nabrat. A když viděli, co jíme (polívka), řekli nám, ať to vylejeme, že nás vezmou k sobě do hor a dostaneme maso ze zubra. Nabídli i nocleh s tím, že nás ráno hodí do Irku, a tak jsme dlouho neváhali, složili stan, rychle dojedli jídlo a namačkali se k nim do auta. Měli terénní auto pro pět lidí, takže vedle řidiče seděli dva na jedné sedačce.
Zajeli ještě do Buguldějky koupit vodku a ryby a pak se s námi vraceli do hor. Párkrát cestou zastavili a dali si vodku, samozřejmě včetně řidiče. Navíc byla již temná noc, silnice byla spíše nesilnice, a k tomu svérázný ruský způsobu řízení, takže málokdo by se tam cítil bezpečně.
Dojeli jsme k nim do hor. Bydleli v docela malé maringotce, kolem neskutečný nepořádek, pobíhali jim tam dva psy a všude kolem byli různé stroje v různém stavu. Vevnitř jenom přespávali a jinak vařili venku. Jako světlo sloužilo přistavené auto a jeho světlomet.
Zubří maso stihli sníst dvě sabáki šipka, takže nás aspoň pohostili kartóškami s majonézou a rybami, které koupili v Buguldějce.
A začalo se povídat a pít. Vyprávěli nám o tom, jak tady žijí, jaká je tajga a hodně je zajímalo jaké to je v Česku. Majkl se nikdy nenechal dlouho přemlouvat k další skleničce, já jsem vydržel jejich přemlouvání a nepil vodku vůbec. Po čase jsem věděl, že už má Majkl dost vypito, protože začal mluvit sprostě, a to on normálně nedělá, takže jsem nás začal chystat ke spánku. Řekl jsem jim, že budeme spát venku, že je to pro nás normální, ale oni trvali na spaní v maringotce. Šel jsem do auta pro batohy a oni mezitím nějak odvedli Majkla do maringotky. Šel jsem tedy s oběma těžkými batohy dovnitř, ale tam byla taková tma, že jsem se rozhodl spát venku. Rozestlal jsem si na rozloženém stanu a usnul. Po chvíli se nějakým záhadným způsobem přišoural Majkl s poměrně nesrozumitelným prohlášením, že se mu v maringotce neudělalo dobře a že bude raději spát na čerstvém vzduchu. Odpověděl jsem mu, že to asi bude lepší, ale že to ráno uklidí. Donutil jsem ho rozložit si spacák, protože chtěl spát na studené zemi, ale práce s ním byla celkem obtížná. Pak jsem znova usnul, ale ne na dlouho, protože Majkl mě znova zbudil, že se mu opět neudělalo dobře. Tady už to tolik nevadilo. Stan nebyl ze země už tak zrovna nejčistší a já jsem si lehl na karimatku daleko od Majkla, takže mi bylo už celkem jedno, jaké dobrodružství tam Majkla prožívá. Pak už jsem spal až do rána. Sice mě občas vzbudili divné zvuky tajgy, měl jsem strach z medvěda, protože lesníci vyprávěli, že jsou tu všude okolo, ale noc jsme přežili již bez problému.


20. den - středa 14.08.02

Ráno jsem viděl, jak se večer Majklovi neudělalo dobře a tak jsem ho vzbudil s tím, že má práci. Celý vysílený prohlásil, že prostě nemůže, že je mu strašně špatně. Chápu, ale za chvíli se ti lidé vzbudí a bude ostuda. Řekl, že za půl hodiny bude moci vstát a tak jsem šel dojídat zbytky jídla z večera. Pomalu vstali, všichni lidé, dokonce i ti, které jsme večer neviděli a začali snídat. Kousek chleba s majonézou, bonbóny a k pití vodka. Když byli po snídani, dali se do práce. Těžili dřevo, řezali ho na klády a nakládali na kamaz šipka.vodkalesníci Majkl stále ležel a během celého dopoledně se mu asi ještě 3x neudělalo dobře, takže téma mého bavení se s lesníky bylo jasné. Dokonce jsem i Majkla vyfotil, poté i lesníky, kteří mi dali svojí adresu v Irku a chtěli poslat fotografii. Majkl dokonce ztratil smysl pro humor, protože když mu jeden lesník nabízel rajče s vodkou, znova se mu neudělalo dobře.
Po poledni konečně Majkl pomalu mátožně vstal a začal čistit svoje věci, poté i ty společné. Naštěstí jsem si své věci dal večer prozíravě daleko od sebe, takže jsem na Majkla nebyl naštvaný a spíše se škodolibě bavil. cestaČistění a balení mu trvalo zhruba dvě hodiny, a za popohánění jsme nastoupili do kamazu a vyjeli směr Irkutsk. Majkl pro jistotu seděl u okénka..
Cestou byla ještě zastávka prvně na mytí a poté na nabrání vody. Do Irku to bylo asi 200km, ale cestou nás mnohokrát stavěli GAIové, nebo jsme stavěli kvůli nákladu, takže ta cesta nám trvala asi 5h a do Irku jsme přijeli v 19:30. Škoda, už nestihneme net.
Nejeli jsme už na naše známé místo konečné tramvaje 4, ale došli jsme kousek od silnice, no, zrovna tam bylo smetiště, a na cestě postavili stan.


21. den - čtvrtek 15.08.02

Vstávali jsme hodně pozdě, protože jsme měli čas. Plán na dnešek byl dostat se na výpadovku na Listvyanku, případně někam dojet.
Zašli jsme po mnoha dnech na net. Hlavní atrakcí byly samozřejmě záplavy.
lísteklístekPak jsme zajeli na vlakové nádraží a po delším pátraní s paní u okénka po volných biljetech = lístky zakoupili dva na vlak 20.8. z Irku do Moskvy. Chtěli jsme jet ze Slyuďanky, protože úsek do Irku je podle mapy velmi zajímavý, ale to bychom museli jet vlakem jedoucím z Ulan Ude, Ulan Baataru či z Vladivostoku a ty jsou vždy vyprodané. Náš vlak byl vypravován z Irku. Vždycky něco paní naťukala do počítače a ten jí vyhodil, že biljetov niet = lístky nejsou.poplatek Cena lístků byla o více než 100 RR levnější než na vlak z Moskvy, i s tím, že jsme dostali navíc nějakou stvrzenku na 40 RR asi za vystavení lístků.
Z nádraží jsme jeli dvěma trolejbusy skrz západní Irkutsk přes hráz angarské přehrady na listvyanskou výpadovku. Tam jsme ve stánku s tabákem objevili skutečný skvost. Cigarety "Prima Nostalgia", s obrázkem Lenina, za krabičku 20ti cigaret 2,3 RR. Neváhali jsme a dvě krabičky koupili s tím, že to přivezeme domů jako raritu. Styděl jsem se kupovat takový hnus, a tak to musel provést Majkl.
Na stopování už bylo ale pozdě večer, a tak jsme došli podél výpadovky mimo zástavbu a v nedalekém lese u výjezdu na Listvyanku postavili stan.


22. den - pátek 16.08.02

Ráno rychle stopovat. Tady už jsme byli o poznání v jiné situaci než v divočině středního Baykalu. Auta nám stavěla poměrně rychle (po 20min), ale první tři chtěli peníze.cesta Ale čtvrtý se zadařil a dovezl nás na zhruba polovinu cesty. Tam nám rychle bez mávání zastavil autobus. Prvně chtěl peníze, ale když se dozvěděl, že jsme z takové dálky a že u nás je stop bezplatný, vzal nás do Listvyanky zadarmo. Cestou ještě přibral další dva mladé Rusy stopující do Listvyanky, a taky je vzal gratis.
Po vystoupení na okraji Listvyanky, kde byl poměrně velký trh a přístav jsme se vydali s těmi dvěma Rusy na pochod do centra Listvyanky. Byl to asi 16 letý pár z Moskvy, hodně chudí, z cizích jazyků uměli jenom esperanto, a sem to dostopovali za 10 dní. Velký výkon. Na Baykal se přijeli jenom podívat, po dvou hodinách vyrazí zase zpátky. Tomu říkám výlet!
Brzy jsme došli k muzeu Baykalu a s Rusy se rozloučili. Muzeum se zrovna opravovalo a vypadalo to, že je zavřené, ale vzadu byl otevřený vchod bez jakékoliv cedule či upozornění. Do muzea jsme chtěli jít proto, že kdo navštíví Baykal, navštíví Listvyanku, a kdo navštíví Listvyanku, navštíví i muzeu Baykalu, takže i Šobr. Přišli jsme dovnitř a koupili si lístky po 62 RR. Navíc jsem si koupil mapu celého jezera na jedné plachtě za 21 RR. Tu tak mít od začátku, nemuseli jsme chodit v horách naslepo, i když je fakt, že naší trasu jsme tam nedokázali lokalizovat.
Po vstupu do muzea nám bylo jasné, že opět narazíme na další relikty Šobrovy expedice. Byla tam totiž návštěvní kniha. Ani jsme dlouho nehledali a našli jsme Šobrův zápis. Napsal tam klasický zápis s datací, jménem, zemí původu, a cílem návštěvy. Jen si mohl odpustit "P.S.:za rok najdu pravý prameny Amazonky, Bohouši!" Chtěl jsem nenápadně stránku z knihy vytrhnou, abychom měli originál, ale Majkl mi to rozmluvil. Alespoň jsme vše do detailů obkreslili přes pauzovací papír a jako další úlovek uschovali.
Muzeum je maličké, většina nápisů v ruštině, ale dají se najít zajímavé atrakce. Třeba modely jezera, grafy chodu ročních teplot v různých hloubkách, seizmická činnost, atd. atd. Vše je ale zhruba na ploše 10x15m, takže je to dosti nahuštěné a nepřehledné. Skoro se člověku chce říci, že těch 62 RR za to nestojí. Bylo tam hodně lidí, Rusové, Němci a Američani.
Došli jsme do centra Listvyanky, kde se nenacházelo nic jiného než trh. Ryby, pirožky, mrož. Najedli jsme se a já pak neodolal nabídce koupit si za 100 RR mapu celého Baykalu na 70 listech v měřítku 1:200k. Nádhera, to budou mít lidi na netu radost až to naskenuju. Taková mapa se vskutku velmi těžko shání. Naskenovaná by se měla objevit během októbra 02 zde. Škoda, že se prodavač nenechal usmlouvat na nižší cenu.
Bohatě jsme se najedli, protože ceny tu byli opravdu příznivé, a jelikož mě dost bolela hlava, odložili jsme přeplutí Angary a začátek treku na druhý den.
Zašli jsme na konec Listvyanky a mezi množstvím ostatních stanů si postavili ten náš.


23. den - sobota 17.08.02

Ráno už mi bylo dobře, a tak jsme se ještě najedli na tržišti do sytosti mrožů. Současně jsme se při tom ptali prodavačů na Šobra a jeden z nich si vzpomněl. Pamatoval si ho, protože on se stejně intenzivně jako my ptal na Janského. Vyložil nám všechno, co se od Šobra dozvěděl, my si to psali do zápisníků a sbírali tak nové střípky v mapování Šobrovy expedice. Bohužel to byl poslední člověk, který se se Šobrem přímo setkal. Nebyla to ovšem poslední stopa.
Plni nových informací jsme začali hledat způsob, jak se dostat na druhou stranu Angary. Z cestopisů víme, že kdysi to stálo u soukromníků $2 za dva lidi, takže jsme byli ochotni akceptovat 100 RR za oba. Jelikož v přístavu nic podobného jako vodní taxi nebylo, šli jsme podél břehu směrem k Irku s nadějí, že něco potkáme. Došli jsme k nějakému velkému trajektu, ale nikdo nám tam nedokázal říct kam jedou a kdy jedou atd. Posílali nás zpátky do přístavu v Listvyance, ale tam se nám už nechtělo. Tak jsme šli dál podél břehu a skutečně, asi 2km od Listvyanky se nám hned jeden chlápek nabídl, že nás za 200 RR hodí na druhý břeh. Tak to teda ne. Bez problémů jsme to usmlouvali na 100 RR a vyjeli. Asi měli všichni ti přepravci kartelovou dohodu min. 150 RR, protože se tomu našemu smáli, když zjistili, že jde jenom za 100 RR.
Přeplavili se přes Angaru a ocitli se v Port Baykalu.
Došli jsme se podívat na konec železnice, která tudy dříve vedla z Irku do Ulan Ude jako součást transsibu než byla napuštěna angarská přehrada, která železnici zatopila, a byla postavena přímější železnice. Nic zajímavého tam ale není. Koleje jsou vytrhané, takže jsem se nedočkal toho, co jsem chtěl vidět, že koleje se pomalu sunou pod vodu.
Došli jsme na nádraží a já jsem se chtěl zeptat, v kolik hodin vyjíždí vlak do Kultuku. Nejenže tam žádná nádražní budova nebyla, pouze nástupiště, ale navíc nikdo z hlídačů nebyl schopen říci, kdy vlak vyjíždí. Říkali jen, že v noci. Když jsme tuto informaci četl v cestopissech, moc jsem tomu nechtěl věřit, že by jízdní řád neexistoval a vlaky jezdily kdy se jim zachce, ale začal jsem tomu pomalu věřit. Prostě do Slyuďanky vyjíždí odsud v noci. I tak jsme si ale řekli, že v noci nás vlak vzbudí a koukneme se v kolik hodin bude projíždět a další den s ním pojedeme od nějakého nádraží. Ujdeme tak daleko, jak budeme chtít.
mapkamapkamapkaVyšli jsme po kolejích a cestou ještě nakoupili v magazínu spoustu jídla, hlavně párky, kečup a česnek. Bábuška která tam prodávala z nás musela být nadšená, protože prvně jsme koupili jenom chleba a párky, a když jsme si to venku balili, tak jsem si řekl, že kečup by k tomu nebyl špatný, takže se šlo do magazínu, a když byl koupený a zabalený kečup, uvědomil jsem si, že ani česnek by k tomu nebyl špatný, takže zas do magazínu, a potom ještě pro pití, protože k tak dobré večeři je škoda pít vodu atd.
Cesta byla lemována turisty a kempíky, protože úsek Kultuk - Port Baykal je hodně populární.
Šli jsme po kolejích i podél nich celý den, přičemž jsme prošli několik tunelů.zvíře Také se podařilo sice špatně, ale vyfotit takové malé zvířátko, které vypadá jako veverka, ale je vysoké do 10cm. Je jich tam podél kolejí strašná spousta. Někdy jenom přeběhnou přes cestu, někdy dlouho panáčkují a koukají, jindy běží po kolejích. Každou půlminutu je možno vidět aspoň jedno. Škoda, že jsou plaší, i když maso už jsme měli nakoupené..
K večeru jsme postavili stan kousek od kolejí a na ohýnku udělali párky. Hmmm, obrovská dobrota. Hlavně kečup, protože nám bábuška prodala nějakou omáčku na pizzu či co. A česnek k tomu, mňam, k pití samozřemě Bingo a Chcanky.
V noci mi ty párky příliš nesedli a dvakrát jsem musel ze stanu, přičemž jsem si od dob gymnaziálních chemických praktik připomněl, jak voní sirovodík. Asi je asijské maso střevně agresivní.
Ve 3h projel kolem vlak a my jeho dobu průjezdu uznali jako platnou. Byla přece noc, nádražák nekecal..


24. den - neděle 18.08.02

Ráno opět pochod, přičemž jsme si řekli, že ujdeme přibližně to, co vlak ujede za hodinu a dáme si budíka na 3h.
Došli jsme k večeru přes množství tunelů na něco, co připomínalo nádraží. Nástupiště tam sice bylo, ale pár domků okolo nebyly ani nádražní budovy, ani příliš nepřipomínaly obydlí.
Uvařili jsme si, nastavili budíka na 3h a šli spát do verandy jednoho domu, protože začalo docela hustě pršet. Moc jsme ale spát nemohli, protože se nedalo říct, že by veranda byla příliš vodotěsná. Ze stropu stále někam kapala voda, a po chvíli jsme začali na déšť už docela nadávat a to místo pojmenovali jako "Veranda u sta hromů".


25. den - pondělí 19.08.02

Když vlak do 4:30h nepřijel, byli jsme již nervózní, ale nechtělo se nám věřit, že bychom ho prospali. Přijel až kolem 5:30 a my si nastoupili. Jízdenka do 60km vzdálené Slyuďanky stál 20 RR. Byl to klasický kupejný vagón, jaký jsme znali z transsibu. Cestou do Kultuku se hodně rychle zaplňoval a proto letuška musela budit lidi a žádat je, aby si sedli s ostatními lidmi. Majkla se to netýkalo, protože si lehl na horní postel. Pochopil jsem, proč jezdí do Slyuďanky v noci a zpátky večer. Tímto vlakem jezdili děti do školy a dospělí do zaměstnání, a večer se vraceli do hor. Pokud je má domněnka správná, tak lidi bydlící v Port Baykalu musí denodenně vstávat okolo 2.h ranní.
Přijeli jsme do Slyuďanky a ocitli se na docela velkém nádraží, dokonce tu stavil i transsib. V čekárně bylo spousta lidí, hodně Němců a pár Poláků. Zeptali jsme se na cenu jízdenky do Irku a nevěřili svým uším. Musela to být nějaká mýlka, protože paní řekla 160 RR. No nic, pojedeme stopem. Ještě jsme se dobře najedli, protože ceny byli ještě o něco nižší než v Irku a vydali se na výjezd z města, což bylo docela daleko.
cestaTam jsme stopovali jen krátkou dobu, ale dvakrát jsme museli odmítnout svezení, protože řidič chtěl děňgy šipka. Ale chytli jsme odvoz gratis až do Šelechova, což je předměstí Irku. Chlápek s manželkou nám vyprávěli, jak právě staví chatu na břehu Baykalu a dokonce nám nabídli, že tam za rok můžeme přijet.adresa Mysleli to asi vážně, protože nám dali na sebe adresu.
Dojeli jsme autobusem do Irku a zašli na net a najíst se na tržiště.
Večer jsme šli spát k říčce tekoucí městem, protože jsme se chtěli před cestou umýt. Našli jsme místo v malém lese u vody a uvařili si na ohni, protože zásoby plynu se hodně ztenčili.


26. den - úterý 20.08.02

Ráno jsme se v říčce umyli a vydali se do města, konečně poslední den v Irku.
Chtělo to ale ještě nějak využít, že se poslední den nacházíme v irkutské oblasti a získat ještě nějakou trofej na šobrovu misi. Nic nás nenapadalo, protože Šobr se přecijenom v Irku zdržoval minimální čas. Takže jsme si uvědomili, že jeho stopy zde můžeme nalézt pouze na letišti.
Dojeli jsme autobusem na letiště a prvně vůbec nevěděli, co budeme dělat. Kam tedy jít jinam, než na informace. Nečekali jsme, že se tam přímo něco dozvíme, ale tam nám můžou říct, co můžeme dělat. Vyložili jsme tam slečně celý příběh naší akce, trvalo to asi 10min, a ona nám odpověděla, že chápe, a že se nám pokusí nějak pomoci, když jsme tak zdaleka a doposud nás provázeli samé úspěchy. Dovedla nás do nedaleké místnosti, kde byla cedulka "Jen pro zaměstnance". Tam chvíli něco vysvětlovala svému kolegovi a ten se nás ujal. Naťukal do počítače Šobrovo jméno a číslo pasu, které jsme mu poskytli a vyjelo mu spousta informací. Datum a čas příletu, číslo letu, typ letadla, společnost, sektor pro zavazadla apod. To samé pro odlet z Irku. Trpělivě musel chudák čekat, než jsme si všechno zaznamenali. To ale nebyl konec. To nejlepší z celé expedice teprve přišlo. Když viděl, jak je pro nás jakákoliv stopa o Šobrovi důležitá, lišácky se usmál a vzal nás do vedlejší místnosti, kde bylo spousta monitorů a regálů s videokazetami. Podle data Šobrova příletu a odletu našel dvě kazety a po krátkém hledání správných časů nám přehrál záznamy bezpečnostní kamery u odbavení.na letišti Byl to Šobr. Přímo tam jsme ho viděli. Neuvěřitelné. To ale nebylo všechno. Věděli jsme, že záznamy jsou pouze pro interní potřebu letiště, ale neměli jsme co ztratit. Nabídli jsme mu 200 RR, a on po chvíli váhání přikývl a oba záznamy Šobra nám zkopíroval na samostatnou kazetu, kterou nám dal. To byla ta nejlepší trofej, jakou jsme mohli získat. Videozáznam samotného Šobra. Několikrát jsme mu poděkovali, a při odchodu i slečně u informací. Cítili jsme se naprosto šťastně, protože očekávání mise bylo několikanásobně překonáno.
Dojeli jsme zpátky do města a zašli klasicky na net a levné nákupy na trhu. Jako naschvál jsme objevil až poslední den nenápadné balení půl kila sušenek za 14 RR. Dvě kila sušenek byl vskutku dobrý kauf.
K vlaku jsme přišli jenom 20min před odjezdem (16:30). K vší smůlu jsme měli průvodníka a ne průvodničku. Ale to nemůže vadit, abychom mu říkali letuška. Chtěl po nás doklady, Majkl mu je ochotně ukázal, ale já jsem prohlásil, že je mám na dně batohu a tak mávl rukou.
Vyfasovali jsme místa nad sebou v oddělení, s výhledem ve směru jízdy. A čekalo nás překvapení. Na stolečku byly přichystané pro nás sušenky, pití, hrnečky a informace o vlaku s časy zastávek. Tomu říkám servis a péče o zákazníka.ve vlaku To jsme museli vyfotit. Dali jsme si sušenky, vypili pití a ještě i nabídli mladíkovi, který měl cestovat s námi v oddělení. Odmítl, fajnovka, hlavně že moje sušenky mu vzápětí chutnali. A za chvíli jsem pochopil proč.
Ještě k nám přistoupila starší paní a naše oddělení bylo plné.
Vyjeli jsme a po chvíli přišel průvodník a začal docela hlasitě vyvádět. Nějak jsme pochopili, že se ptá, kdože to snědl ty sušenky a vypil pití. Proč zapírat, že jo.. Co ?? On chce zaplatit ?? Nedal si říct, že jsme mysleli, že je to present a že to nikde nebylo napsané, že občerstvení volně položené na stolečku není zadarmo, a naúčtoval nám to. Grrr, moje sympatie k němu byli tytam. Mail na ministerstvo železnic Ruské federace bude následovat krátce po příjezdu domů.


27. den - středa 21.08.02

Další den ve vlaku jsme se rozpovídali s paní i s mladíkem. Ten jel do Moskvy pracovat, ale nějak z něj nevylezlo, co tam bude dělat, no, jeho věc.


28. den - čtvrtek 22.08.02

Poslední celý den jsme se jen tak váleli, ono tam fakt není co moc světoborného dělat. Teda kromě učení kartografie, že jo..


29. den - pátek 23.08.02

Čtvrtý den jízdy si k nám přisedla z vedlejších míst asi 40letá paní, která se vracela z Kamčatky, kde byla sjíždět řeku. Kajak měla nafukovací a složený do batohu, který tak byl větší než ona sama a vážil přinejmenším 40kg.vlak Také jsem vyfotil náš vlak.
Do Moskvy jsme přijeli s asi 4h zpožděním v 20h. Už se stmívalo a tak jsme se jenom dobře najedli na tržišti a sedli do metra s tím, že dojedeme do parku mimo centrum. Vystoupili jsme na stanici Izmaylovský park a došli asi půl kilometru do hloubi parku, kde jsme postavili stan. Měli jsme trochu strach, protože to přecijenom byla Moskva a cestičky v parku byly tak hustě, že tudy prostě museli lidé často chodit, ale nic jiného nám nezbývalo.


30. den - sobota 24.08.02

Budíček byl v 6h, protože jsme si mysleli, že na Lenina bude fronta. Byl to hlavní program dnešního dne. Dojeli jsme na stanici u Rudého náměstí a došli na něj. Lidí tam moc nebylo, ale taky byla sobota 7:30. Jeden fotograf nám tam řekl, že se to tu v 9h zcela vyklidí a pouštět na Lenina budou jenom jedním vchodem, ale že fronty nejsou velké. Takže jsme měli čas. A nejen to. I hlad. Takže jsme šli hlavní ulicí směrem k Telegrafu, ale žádné obchody nebyly otevřené a stánky byly předražené i pro nás. Našli jsme ale jeden obchod umístěný v nádherných a obrovských prostorách, vypadalo to jako kostel, a tam docela levně nakoupili.
Pak přišel hlavní bod celého výletu. Teda skoro. Stoupli jsme si na konec fronty na Rudém náměstí, ale po chvíli se ukázalo, že je to fronta na něco úplně jiného a že ta správná fronta na Lenina začíná úplně mimo Rudé náměstí. Takže jsme tam se zpožděním přišli, ale fronta nebyla velká a popocházela. Pomalu jsme se došourali k tzv. Check roomu. Tam nám oznámili to, co jsme čekali. Dovnitř se nesmí s velkými zavazadly a záznamovými zařízeními. Jenže jít do úschovny kam nám doporučovali se nám moc nechtělo, protože jsme nepochopili kde je a navíc jsme nechtěli ztratit naše vystáté pozice. Takže Majkl vzal oba batohy a chtěl je někde u někoho nechat. U stavařů neuspěl, chvíli běhal po městě a nakonec je nechal u stánku s balónky hnedka u vchodu.
U vstupu na náměstí nás zkontrolovali a my mohli jít dál. Přejde se polovina náměstí a vstoupí se do Mauzolea. Cestou jsou úplně všude policisté a vojáci, jak uniformovaní tak neuniformovaní. Vstoupí se do prostor Mauzolea a člověka naplní zvláštní pocit. Každé čtyři metry v chodbě kterou se prochází stojí voják a kouká na vás. Musí být absolutní klid, jinak vás decentně okřiknout. Jde se jakoby po obvodu Mauzolea jeho vnitřními prostorami, přičemž se klesá do podzemí. A pak přijde centrální místnost. Je tam docela velká temnota a stěny jsou vyzdobeny rudým mramorem ve tvaru plamenů. Katafalk s Leninem se obejde ze tří stran, přičemž se vystoupá po schůdkách až nad něj a pak zase dolů pod jeho úroveň. Druhou stranou Mauzolea se pak analogicky vychází. Neustále na vás vojáci koukají a podezřelý pohyb by se nemusel vyplatit. Je tam ticho a zima.
Když se vyjde z Mauzolea, vrací se směrem k východu ale u začátku zdi s hroby se člověk vydá podél ní. Jsou tam snad všichni známější ruští lidé. Gagarin, Brežněv, Stalin a mnoho dalších. Tam už stojí vojáci jenom každých 10m.
Když se projde kolem hrobů, projde se jediným východem na Rudé náměstí a člověk se ocitne na opačné straně než sem vešel. Hlavní atrakci jsme tedy měli zdárně za sebou.Rudé náměstí Jali jsme se vyfotit prázdné náměstí, a co se nestalo, zrovna procházel k Leninovi průvod komunistů.demonstracedemonstrace A co se nestalo později, demonstrace prošla východem z náměstí a my jsme neodolali a zademonstrovali si s nimi.
Obhlídli jsme chrám Vasila Blaženého, ale vstupné tam bylo vysoké, a tak jsme dovnitř ani nešli. Stejně je chrám malý.
Došli jsme směrem k řece a tam nás překvapilo několik chemických záchodů značky ToiToi, které byli zadarmo!
Obešli jsme celý Kreml a podivili se, že u jeho výjezdu stála stejná GAIka, jaká stává u silnic.
Pak jsme si šli vyzvednout batohy a pak na net sdělit světu, že jsme viděli Lenina.
Potom jsme se vydali metrem docela daleko za centrum, protože tam měl být, jak nám doporučil jeden Moskvan, velký trh s černými CDčky. Na místě jsme ale nic takového nenašli. Přecijenom jsme ale něco nakoupili. Naše známe cigarety "Prima Nostalgia", jenomže s obrázkem Stalina, stály 1,90 RR, takže jsme vzali celý kartón ať je doma na rozdávání. Teď už jen stačí dokoupit ty s Leninem a máme komplet. Cédéčka nakoupíme asi na Jaroslavském nádraží, kde jsme viděli dobrý výběr už cestou do Irku.
Jelikož už byl večer, dojeli jsme na zastávku metra Izmaylovskaya a po dlouhé době hledání dobrého místa na přespání postavili stan. Ten park totiž sloužil jako místo trávení volného času pro hodně lidí. Někdo se jen tak procházel, někdo tam pil, prostě široký sortiment lidí a jejich velká hustota.
Před spaním jsem ještě s Majklem trénoval způsoby, jak by se dal přes Check room propašovat na Rudé náměstí foťák a jeden způsob se zdál jako proveditelný. Vzít si dlouhé kalhoty a mít ho v nohavici u kotníků. Napadlo nás ještě mít ho na hlavě pod čepicí, nebo ho držet v ruce přikrytý taškou, kterou bych prázdnou ukazoval, ale nohavice se zdály jako nejlepší. Asi to zítra zkusím.


31. den - neděle 25.08.02

Vstali jsme docela pozdě, protože jsme se již fronty na Lenina nebáli.
Dojeli jsme na Jaroslavský vokzal a tam nechali v úschovně batohy. Na jeden den 41 RR. To zrovna není málo, ani na Prahu.
Frontu vystával Majkl, protože já jsem běhal po městě a sháněl nový film do foťáku. Po delší chvíli hledání a ještě delší chvíli konzultací s prodavačem jsem koupil 24 snímků. Budou potřeba na focení metra.
Majkl už měl frontu dávno vystátou, ale přesto jsme se zařadili kousek před vstup. Ve frontě jsem se totiž ještě musel psychiatricky připravit na propašování foťáku. Majkl se nějak protlačil hodně přede mně, protože s celou záležitostí nechtěl mít nic společného. Asi se bál kriminálu. Já se kriminálu nebál. U kontroly jsem v klidu otevřel tašku, voják si mě projel detektorem od kolen nahoru a pustil mě na náměstí. To nejhorší jsem měl za sebou. Sice jsem trochu kulhal, protože foťák mi začal vypadávat, ale podařilo se mi dojít do bezpečné vzdálenosti od kontroly. Měl jsem velké nutkání si Check room vyfotit z druhé strany, ale kolem se to rojilo ostatními cajty a tak jsem to neudělal. Hrozně nápadně jsem foťák přemístil z nohavice do tašky, tu jsem zabalil a nesl v hrsti. Hodně nápadně jsem si také prohlížel náměstí a Kreml a pomalu přišel k Mauzoleu. Tam stáli dva vojáci, poslední před vstupem do Mauzolea a když jsem procházel kolem nich, požádali mě, abych jim ukázal tašku. A'ou !! Otevřel jsem ji a jeden z nich vítězoslavně vyndal foťák. Zeptal se, jestli voják v Check roomu ví o tom, že mám foťák. Odpověděl jsem, že si myslím, že to neví. Zaplať Leninovi, že se mě nezeptal, jak jsem tam ten foťák pronesl, protože tvrzení, že jsem ho měl v tašce by mi asi nezbaštil, ty kontrolují důkladně, a prozrazení nohavice by mohl brát jako zjevný pokus o propašování foťáku a dělo by se doví co. Doteď nevím, jak na ten foťák přišel. Buď jsou dobře vycvičení a poznal, že nemám čisté svědomí, nebo mu bylo podezřelé, že nenesu tašku normálně visící, ale v hrstí a je velká, nebo provádějí druhé kontroly namátkově (šel jsem hodně osamocen), nebo si něčeho podezřelého všimli když jsem vyšel z Check roomu a nedělali paniku a v klidu dali zprávu kontrole u Mauzolea. Zkrátka jsem stál před dvěma vojáky s jasným porušením pravidel návštěvy Kremlu. Nesměl jsem mu dát šanci, aby začal mluvit něco o policejní stanici, problémech či dokonce zatčení a současně jsem musel vypadat jako nevinný, protože tu stále byla šance, že si myslel, že nějakým záhadným omylem mi v Check roomu nepřišli na foťák v tašce. Takže jsem se ho zeptal, jestli tedy můžu foťák nechat na místě, dovnitř jít bez něho a pak se pro něj vrátit, nebo jestli můžu i s foťákem někudy hned opustit prostor Rudého náměstí, ale on pořád povídal něco o tom, že se tady nesmí fotit. Nakonec mi spadl kámen ze srdce, protože mi řekl, že když mu dám 100 RR nebo $5, bude to bez problémů. Už mi bylo jasné, že na policejní stanici se nepůjde. Risknul jsem to ale ještě usmlouvat. Několikrát jsem mu řekl, že jsem z Československa, že nejsem Němec, takže jsem chudý, navíc student a když jsem mu to řekl po třetí, řekl, že stačí 50 RR. Dostal je a já se mohl odebrat k Leninovi. Už jsem neměl ani odvahu tu tašku si rozmotat volně viset a stále jsem šel s ní v hrsti. Vojáci u Lenina na mě koukali, a tak jsem schválně šel daleko od Lenina, navíc vedle lidí a tašku jsem nesl u stěny, aby to nevypadalo, že ho chci vyfotit. Každou chvíli jsem ale čekal, že mi nějaký voják sáhne na rameno a požádá mě v tichosti, abych s ním šel ven. Nestalo se, a já notně orosen vyšel na čerstvý vzduch. To nejhorší jsem měl po druhé za sebou. Teď už jenom kolem hrobů. Tam už to bylo relativně v poklidu, ale vyfotit hrob Stalina, jak jsem měl v plánu, jsem se neodvážil. Prošel jsem stezku odvahy a zdráv se ocitl mimo hlídaný prostor Rudého náměstí. Majkl už byl v trapu, protože jsme se dohodli, že on půjde na prohlídku do Kremlu a na Lomonosovu univerzitu a já půjdu (teda jestli budu mít foťák) fotit metro.
GUMS novým filmem jsem vyfotil GUM a jel se projet co nejvíce stanicemi metra. Za asi 3h jsem stihl všechny stanice ležící na a uvnitř okružní linky č.5. Fotek jsem udělal 14 a nejvíce mě zaujal fakt, že na okružní lince mají v neděli v poledne vlaky interval 1,5 min. Samostatná fotogalerie z metra je tady.
vstupenkavstupenka Majkl byl mezitím na prohlídce Kremlu.
Sraz jsme měli s Majklem na nádraží u batohů, které jsme si vyzvedli. Majkl si pak ještě koupil SW-E2 za 80 RR. Všechna CDčka, ať na nich bylo cokoliv, stála 80 RR. Takže WinNT, Professional, XP, Borland, AutoCad, hudba, filmy atd. atd. jednotná cena 80 RR.výloha A neprodává se to jako u nás potichu přes inzeráty, ale normálně jsou CDčka i s cenami vystavena za výlohou obchodu. Neskutečné.
Cestou na metro nás zastavil cajt a já se už lekl, že nás čeká první kontrola, ale on se jenom zeptal, odkud jsme a jestli bychom mu nemohli věnovat nějaké české mince. Asi numismatik. Několik jich tedy dostal.
Rozloučili jsme se s Moskvou, protože jsme ještě ten den chtěli začít stopovat na Leningrad. Byl tu ale jeden velký problém, že jsme nestihli koupit Přímou Nostalgii s Leninem. Ona se zas tak často nevidí. Museli jsme doufat, že bude příležitost v Leningradu.
lísteklístekDojeli jsme na konečnou metra a po chvíli bloudění došli celkem dlouhým pochodem na leningradskou šossi při výjezdu z okružní dálnice. Naštěstí to nebylo značené jako dálnice, ač to mělo 4 pruhy, takže jsme směli stopovat.GAIka Majkl si prostě musel vyfotit GAIku pri výjazdu z Moskvy, legendární věta byla v živé paměti.
Kolem 20.45 se stala zajímavá událost. Při hodně hustém provozu přijeli 2 auta GAIů, zastavila asi 20m od sebe a chvíli čekala. Pak náhle dva GAIové, každý na jedné straně dálnice, vstoupili do vozovky a roztaženýma rukama naznačili, že celá dálnice má zastavit. Hodně aut mělo co dělat, aby nenarazili buď do nich, nebo do auta před sebou. GAIové tam stáli a nic se nedělo.kolona Okamžitě se utvořila obrovská fronta, ale oni tam stále jenom drželi provoz na nule. Napadlo mě, že dostali hlášku, že tudy pojede nějaká hodně hledaná osoba, takže potřebují prohledat celý dálniční provoz. Kde se vzalo, tu se vzalo, šílenou rychlostí (určitě víc než 200km/h) projely po jedné straně prázdné dálnice a v místě zastavení aut na druhou stranu asi tři auta. V té rychlosti se nedala spočítat, natož vyfotit. Máme důvodné podezření, že to byl sám nejvyšší jedoucí z letiště Šeremetěvo. Možná to byl třeba jenom starosta, ale určitě někdo důležitý, když kvůli němu zavřou celou dálnici.
stopařZačali jsme tedy regulérně stopovat, Majkl mě dokonce vyfotil, a skutečně, brzy se zadařilo. Jenže když jsem se řidiče zeptal, jestli umí E, D nebo F, řekl, že sorry a odjel. No nic, hlavně že tu staví. Po 20min další. Řekl jsem mu, jestli jede směrem na Leningrad, ale on řekl, že ne. Po dalších pár minutách další, ale ani ten tam nejel. To už nám bylo divné, ale jelikož se stmívalo, došli jsme do nedalekého parku a šli spát. Ráno to snad půjde lépe.


32. den - pondělí 26.08.02

Ale nešlo. Vždy někdo zastavil, ale nikdy nejel dál než 5km, kde (prý) odbočovali. Proč tedy staví ?? Rozhodli jsme se ujít asi těch 5km za odbočku na letiště. Tam to ale bylo stejné. Už nám zastavilo 12. auto (!!) a my s žádným neodjeli. Evidentně nemluvili pravdu. Jako na zavolanou k nám přišel mladý ruský stopařský pár a my se jim svěřili s naším problémem. Poradili nám, že máme říct, že jedeme do Leningradu a zeptat se, jestli můžeme s ním, třeba jen kousek. Také nám řekli, že peníze chtít nemusí a že se asi bojí cizinců. Nakonec to dopadlo tak, že oni si někoho stopli, a domluvili nám, že s řidičem odjedeme my místo nich. Paráda.
Dovezli jsme se s Azerbajdžáncem až úplně mimo moskevskou zástavbu a měli lepší náladu, protože tady už to přece musí jezdit. Ale ono ne. Situace byla podobná jako v Moskvě.mapka 9 Sice jsme ještě třikrát popojeli, ale vždy jenom malé kousky a po velké době stopování v horku, takže jsme za jeden celý den ujeli asi jenom 80km. Mimo Východní Evropu věc naprosto nevídaná. Už jsme měli stopování plný kecky a tak jsme nastoupili do autobusu a svezli se do městečka Klin s tím, že do Leningradu pojedeme pajezdom šipka. Z Moskvy stál lístek 175 RR, takže drahé to nebude. Aspoň jsme si vyzkoušeli, jaké to je stopovat z Moskvy do Leningradu.
V Klinu nám řekli, že vlak do Leningradu tady nestaví a že musíme zpátky do Moskvy. Co ?? Vše se ale vysvětlilo. Paní nenapadlo, že můžeme dojed prigorodnou električkou šipka v našem směru do Tveru, kde již vlak staví. To jsme také udělali.jízdenka Za 80km jsme vysolili 20 RR, přičemž lístek je jenom kus malého potištěného papíru, vypadá jako z domácí tiskárny, a cestou nás nikdo nekontroloval. Vlak projížděl kolem velkých jezer a bažin, a některé mosty hlídali vojáci.
Dojeli jsme k večeru do Tveru a spoléhali na to, že někdy večer pojede pajezd do Leningradu. On jezdí skoro každou hodinu, ale biljetov niet. Až na vlak vyjíždějící v 2:53.lísteklístek Vzali jsme to, stál 165 RR, inu, 550km..
Měli jsme spoustu času a tak jsme se najedli a dohodli se, že budeme v čekárně spát na střídačku. Prvně jsem šel spát já asi v 23h mě Majkl vzbudil a šel spát on. A začali se dít věci. V té čekárně byla strašná spousta různých lidí, bezdomovci, turisti, bábušky, a do toho pořád místnost obcházeli milicionáři. A kdo neměl lístek na vlak, musel zaplatit za noční pobyt v čekárně 6 RR. Pro lidi to je hodně peněz a tak se různě s pokladní dohadovali. Pak ke mě přišli dva milicionáři a zkontrolovali doklady. Už jsem z nich neměl strach a navíc se náš pobyt v Rusku chýlil ke konci, takže na otázku, kdo dělal tu registraci jsem mu řekl, že je z Irkutsku, že jsme hydrologové a že jsme tam byli na Sněmu mladých hydrologů. Chtěl mě aspoň nachytat na době pro registraci a zeptal se mě, kdy jsme byli v Moskvě. Řekl jsem mu po pravdě že včera a oba museli s nepořízenou odejít. Často si takhle někoho vybrali a pro výstrahu jemu i okolí ho zkontrolovali. Bylo to ale po prvé, co nás kontrolovali, a to stejně asi jenom proto, že jsme už vypadali bídně, do toho vlajka cizího státu a já si právě četl noviny Komsomolskaja pravda.
Úspěšně jsme nastoupili do vlaku, ale nebyl to náš známý plackartnyj, ale křesílkový vlak. Naše místa byla zabraná a tak jsme si sedli na jiná volná.


33. den - úterý 27.08.02

Okolo 10h jsme přijeli do Leningradu a ocitli se bez mapy a bez informací na moskevském vokzale. Chtěli jsme navštívit tři místa. Auroru, Ermitáž a Kronstadt.
Dojeli jsme metrem, které je hodně podobné tomu moskevskému, i když ne tak velké a výstavní, na nejbližší stanici Auroře a po nábřeží k ní došli.
Je docela malá. Vstup byl také zadarmo (jako na Lenina), ale také bez batohů, takže jsme je museli nechat před vchodem s důvěrou k vojákovi, který tam hlídal.na Auroře Fotit se naopak smělo. Potkali jsme tam dva Čechy, ale nic zajímavého z nich nevypadlo. Prolezli jsme Auroru, vyfotili se na její přídi a opět jí opustili.
Na břehu jsme se opět rozdělili. Majkl toužil po tom vidět a vyfotit Kronstad, já chtěl na net. Po delším hledání jsme našel poštu (40 RR/hod), ale to už se blížil čas našeho srazu. Přišel jsem pozdě, ale Majkl více. Z Kronstatu byl nadšený, i když to je ostrov asi 30km od Leningradu, kam bylo dobrodružné se dostávat.KronštadtKronštadt Samotný geodetický bod pak hlídají vojáci, i když je pevně zakotven po vodou, jestli se ta stoka tak dá nazvat. Asi aby ho někdo neukradl.
Na rozloučení jsme si dali u stánku kebab, stejně jako při prvním příjezdu do Moskvy.
Zbýval poslední úkol v Rusku. Sehnat Přímou Nostalgii s Leninem. Ptali jsme se všude možně, v každé trafice, posílali nás na jarmark, ale ani tam jí žádný stánek neměl. Jen jeden měl, ale jako na potvoru pouze tu se Stalinem. To nás naštvalo maximálně, protože v celé Moskvě mají skoro jenom s Leninem a Stalin se tam shání těžko. Tady přesný opak. Poslední šance bude v nějakém městě cestou na hranice.
Jelikož už nás to táhlo domů a byli jsme hodně unavení, vykašlali jsme se na Ermitáž a sedli na metro a dojeli na konečnou při výpadovce na Estonsko. Poté autobusem abychom vyjeli z centra a ocitli se konečně na klasické stopovací šossi.
Po chvíli mávání bez cedule nám zastavil chlápek, ale i tady stejně jako v Moskvě si začal vymýšlet.
Až druhý nás vzal s tím, že jede 40km. Paráda. Vlezli jsme k němu a až poté se zeptal, kdy budeme platit. Co ?? Vysvětlili jsme mu, že u nás je autostop bezplatný, a že jsme dojeli (teda skoro) zadarmo z Moskvy až do Leningradu, ale on si trval na svém, že to přece nejde neplatit. Přesvědčivě jsme mu tedy začali tvrdit, že nemáme žádné peníze, že se vracíme domů a všechno máme utracené, ale on nechtěl o ničem slyšet. Šel z něj docela strach, ale nijak nám nevyhrožoval. Po asi 10km zastavil, že tady odbočuje, my jsme se mu omluvili za nedorozumění a byli rádi, že jsme ve zdraví opustili jeho auto.
Už jsme byli úplně mimo leningradskou zástavbu, ale už byl večer a během hodiny jsme nic nechytli.
Odešli jsme tedy mimo silnici a už jsme stan ani nemaskovali. Přecijenom jsme už v Rusku nějaký ten pátek, dá li Lenin, tak poslední noc.


34. den - středa 28.08.02

Ráno jsme vstali a po chvilce stopování nám zastavil Kamaz jedoucí až do Kingiseppuu, asi 23km před hranicemi. Hodně nám pomohl.
Tam u křižovatky byla GAIka a gaiové kontrolovali, takže jsme radši šli pěšky v našem směru hledat jiné dobré místo. Místo bylo všude a auta jezdily všude rychle, tak jsme si prostě stoupli do prostřed rovného úseky s tím, že to nějak vyjde. Jak tam tak stopujeme, kde se vzala, tu se vzala, hodně stará bábuška. Začala nám vyprávět o tom, jak se jim tady žije špatně a divila se, že nás ještě nepřepadli banditi apod. A když viděla, jak evropsky stopujeme, řekla ať počkáme, že nám něco zastaví. A začala nám ukazovat, jak se má správně stopovat. Rukou máchala div jí neupadla a na řidiče gestikulovala, že nechce svést ona, ale my. Naštěstí nikoho nezastavila a po chvilce odešla. Tak jsme tam mávali dál, samozřejmě naším způsobem, a po chvíli šla bábuška zpátky. Div nám nevynadala, jak stopujeme špatně a znova nám ukazovala, jak se to má dělat. To už bylo na nás moc a řekli jsme jí, že asi půjdeme dál, jak nám taky doporučovala, že tam to půjde lépe.
Naštěstí už odešla definitivně a nám po chvíli zastavil na ceduli "EST" Estonec. Měl velkou dodávku v které pašoval benzín. mapka 10Jel až do Estonska. Před hranicemi v Ivangorodu si šel ještě něco zařídit a my měli 10min času. Majkl šel v posledním zoufalství na tržiště shánět Přímou Nostalgii s Leninem, já šel do kiosku pro vodu. Když tam jeden chlap slyšel mojí ruštinu a nabídku angličtiny, myslel si, že jsem Angličan učící se rusky a koupil mi dvě lahve minerálky.
Majkl Nostalgii nesehnal, a tak se poslední naděje na její sehnání rozplynuly. Napíšu někomu do Moskvy ať mi je pošle. Aspoň, že koupil za poslední rubly tortu.
vízaPřejeli jsme hranice, tentokráte bez zdržování a front a na výjezdu z hraničního města nás chlápek vysadil. Na oslavu opuštění Ruska jsme snědli tortu a začali stopovat s cedulí Tartu.
Brzy nám někdo zastavil a vyhodil nás před městem Kohtla, kde se odbočuje z hlavní silnice. Tam jsme se ocitli na autobusové zastávce a hodně nás štvalo, že autobusy jezdily docela často, a my museli v průměru každých 10min vyklízet prostor. Čekali jsme tam hodně dlouho, asi 1,5h. Naše zkušenost z Pobaltí, že lidé jezdí na krátké vzdálenosti se potvrzovala. Cedule Tartu byla odvážná, ale i přes to nám zastavil chlápek jedoucí do Lohusuu. mapka 11Mluvil dobře německy a zavezl nás až k pobřeží Čudského jezera (estonsky Peipsi järv), kde jsme se chtěli umýt, takže jsme se nechali vyhodit u dobrého přístupu k jezeru u Kauksi a rozloučili se sním. Už jen jenom 10km, takže o nic nešlo.
jezeroVoda je tam hodně špinavá, spousta mrtvých malých ryb a neidentifikovatelného humusu, ale umýt jsme se už museli. Po asi půl hodině pobytu na nás volá náš poslední řidič a v ruce držel Majklovu čepici. Říkal, že když byla tak daleko, byla by škoda, kdyby nedojela až do Prahy.
Došli jsme na silnici a začali stopovat s cedulí Tartu a českou vlajkou, kterou tady lidé docela znaly. Ale provoz byl tak malý, že byl snad menší než na Olchonu. Prostě jsme na auto museli čekat až 10min a řidiči nás prostě ignorovali. Připadali jsme si jako v Rusku. Po asi 2h stopování nám zastavil estonský kamion a jel až do Tartu.
mapka 12Udělal si zajížďku a zavezl nás až na kruhový objezd za městem, kde jsme se mohli rozhodnout, jestli chceme jet přes přechod Murati nebo Valga. Jelikož už ale byla tma, tak jsme bez vytáček postavili stan v parčíku hnedka vedle křižovatky. A uvařili jsme jednu ze dvou posledních polívek. Co budeme jíst dál je ve hvězdách..


35. den - čtvrtek 29.08.02

Po zkušenosti ze včerejška jsme si řekli, že bude úspěch, když za dnešek dojedeme na hranice.
Chtěl jsem jet na přechod Murati a odtamtud nějak do Rezekne, odkud už jezdí spousta kamionů, ale Majkl si prosadil, že pojedeme na Valgu a přes Rigu.
Stáli jsme s cedulí LT asi hodinu na výjezdu z křižovatky, ale ani náznak úspěchu. Většina kamionů jezdila směrem na Murati. Tak jsme si tam stoupli a za nedlouho nám zastavil mladík jedoucí někam do vesničky při hranicích. Že prý nás může hodit do voru. To nám stačilo. Po chvíli jízdy se nás zeptal, jestli nechceme na net. Co ?? Měl testovací režim od svého operátora, takže to pro něj bylo gratis. Půjčil nám notebook a my jsme měli o práci na zbylý čas jízdy vystaráno. Je to senzační, sedět za jízdy v autě a přitom mít připojení na net. Bohužel jsme nestihli napsat mgr. Šobrovi, jak jsme zamýšleli. Také nám poradil, že pro nás bude lepší Varga, že Murati je málo frekventovaný. Takže jsme se nechali dovést až k jeho vesnici Moniste s tím, že to na druhý přechod nějak dostopujeme. Škoda, že jízda s ním (a s netem) skončila, přeškoda..
Vyhodil nás na silnici bez jakéhokoliv provozu. Prostě nic. Úplnou náhodou ale tudy jel náklaďák a ten nemohl nezastavit. Řekl, že ví kde nás vyhodit, a my si všimli, že v mapě je značen ještě jeden malý přechod. Odtamtud to nějak musíme dojet na hlavní tah. Sice nás vezl jenom kousek, ale psychicky nám to pomohlo, protože na hranice jsme se vydali pěšky (3km) a prakticky tak byli za vodou.
Jak jsme tak šli na ten přechod, mávl jsem na první projíždějící auto. A kdo to nebyl, pohraničník. Paráda, vezme nás na přechod. Ale chyba lávky. Velice se nám omlouval, a to dokonce několikrát, ale přechod je jenom pro místní lidi, takže my tam nemůžeme. Uf! To nám tak chybělo. Takže zpátky na silnici a stopovat v nulovém provozu do Valgy.
Provoz se opravdu blížil nule. Projížděli buď jenom traktory nebo náklaďáky, a když už auto, tak bylo plné. Takže jsme tam stáli dobré 2h než nás někdo vzal kousek naším směrem. A pak zase 2h a zase jenom kousek. A zas a zas. Řekli jsme si, že budeme rádi, když se za dnešek dostaneme na hranice, které byli vzdálené pouhých 50km, ale nám tam jízda trvala celé odpoledne.mapka 13 Ale dojeli jsme. Sice nás poslední řidič vyhodil na nějakém menším městském přechodu, který byl také pro místní, ale ty 2km jsme si došli. Aspoň jsme cestou pokecali rusky s estonskými holčičkami. Celkově se skoro nenatrefí v Pobaltí na člověka, který nemá ruštinu jako svůj hlavní jazyk. Rusové prostě místní jazyky skoro úplně potlačili, takže už několikátou generaci nemá děti kdo učit jinak než rusky.
Na přechodu nám nedělali žádné problémy, prošli jsme a stoupli si na výjezd. Plán pro dnešek byl splněn a my doufali, že zaroubalované bylo jenom Estonsko, že nám to v Lotyšsku půjde stejně rychle jako cestou do Moskvy.
A taky že jo. Po asi půl hodině stání (provoz minimální, takže to bylo asi 3. auto) nám zastavil chlápek jedoucí do Rigy. Paráda !! Bral často stopaře a cestou nám ukazoval zajímavá místa Lotyšska. mapka 14Blázinec ve Strenči, protialkoholickou léčebnu ve Straupe, obří zásobník zemního plynu, vysvětloval nám zajímavé pořady v rádiu a zatroubil, když nějací srandisté vyvěsili nad dálnici na mostě transparent Uzipipni (zatrub). A navíc jel na okraj Rigy, kde měl kancelář a odtamtud jsme to měli 20min chůze na benzínku v našem směru, jak nám doporučil. Štěstí obrovské.
Došli jsme přes obrovský most na onu benzínku, doplnili vodu a pak to přišlo. Stáli jsme tam s cedulí "LV", protože na hranice to bylo jen 60km. Kde se vzal, tu se vzal, po asi 10min jel kolem český kamion. Rychle jsem mu ukázal vlajku a on si jí naštěstí všiml a zastavil. Neuvěřitelné se stalo skutečností, vezme nás až domů.
Cestou nám vyprávěl, jak rád jezdí do Ruska, my mu vyprávěli kde jsme byli a celková nálada se nesla ve výborném duchu, protože plán byl dojet dneska na estonskolotyšské hranice a my dojedeme do Polska. Větší štěstí nás snad nemohlo potkat.


36. den - pátek 30.08.02

Bez větších problémů jsme projeli litevskou i polskou hranici. Byli jsme tři v kabině a on navíc pašoval cigarety. Dopoledne dojeli na okraj Warszawy, kde měl nakládat prací prášky.mapka 15 Přemýšleli jsme, jestli bude lepší jet s ním a přijet do Olomouce možná až večer, nebo to zkusit konvenčním stopováním, kdy jsme mohli stihnout dojet do večera až do Prahy, ale zase tu bylo riziko dvou velkých měst. Prosazoval jsem jízdu stopem, dokonce byla na stole myšlenka separace, ale nakonec jsem i já zvolil pohodlí jízdy kamionem až do Olomouce.
Problém byl v tom, že nakládání se protáhlo o několik hodin, takže jsme Warszawu opouštěli až v 18:30.


37. den - sobota 31.08.02

Díky zácpám kolem Warszawy jsme do Olomouce přijeli okolo 4h ráno a slavnostně zakončili Aktzi Julijanský limnolog.
lístekMajkl si koupil lístek na vlak, který mu za chvíli jel, a já se rozhodl jet do Prahy stopem. Přecijenom, pokud jsem dojel stopem z Leningradu do Olomouce, dojedu i do Prahy, ne ? To dá rozum.
Škoda, že byla ještě tma, a tak mi nikdo nechtěl moc zastavit.
Po asi 2h, když už se rozednělo, mě vzal chlápek do Čáslavi. Když se dozvěděl, odkud jedu, zaplesal, protože o prázdninách byl v Číně a Mongolsku a do Ruska se chtěl podívat. Takže bylo o čem povídat a celkově jsme si vyměnili hodně informací.
mapka 16V Čáslavi bylo strašné horko a navíc tam na obchvatu není místo na zastavení, ale po asi hodině se zadařilo a vezl jsem se až do Prahy na Černý Most.
V Praze jsem čekal polorozbořené město, a ono nic. Jen byl zaplaven matfyzácký lab, takže jsem nemohl jít na net. Po řádném najedení, na které jsem se těšil už hodně dlouho, byl čas jít spát. Dneska už domů nestihnu dojet.
Zajel jsem do Šáreckého údolí, kde jsem se ještě v potoku umyl a v jednom z altánků si rozdělal spaní.
Usnul jsem asi v 22h, ale okolo půlnoci mě vzbudili dva hlasy. Byli to dva bezdomovci, chlap a ženská, a nadávali, že někdo spí na jejich místě. Jak mě tak vzbudili a já byl hodně unavený, staly se dvě komplikace. Jednak jsem byl v polospánku, notně unavený, a nějakým záhadným způsobem jsem si vsugeroval, že jsem na cestě domů, jenomže v Litvě. A jelikož po dobu delší než měsíc veškerá konverzace s lidmi probíhala výhradně rusky, stalo se, že jsem na ty dva spustil rusky. "Vy chotěte spát zděs ?" "Cože ? Jo, tady normálně spáváme." "Što ? Vy gavaritě po česky ?" "Co? No jasně.." "To je skvělý, kde se tu berete ??" "Có ? Kdebychom se brali ??" A pak už mi docházelo, že něco není v pořádku. "Počkat, v jakym jsem teď městě ?" "No v Praze, ne ?" "Aha, už si vzpomínám.." No těžko jsem jim vysvětloval, co se mi honilo v hlavě. Ale nějak jsme se tam poskládali a v poklidu přespali.


38. den - neděle 01.09.02

Ráno jsem na nic nečekal, dojel na Opatov a vesele stopovat domů rychle dělat cestopiss.
doma


domů

All your base are belong to us