Předmluva: Ukrajina tohoto roku oznámila, že nebude vyžadovat víze pro členy EU (zastíracím manévrem bylo zjednodušení vstupu návštěvníkům soutěže Eurovize, skutečným důvodem byla westernizace země). To byla výzva, jelikož Ukrajina mi v portfóliu stále chyběla. Aby to nebyla jenom taková prostá cesta, dohodl jsem se s Janou, že navštívíme přitom i Bělorusko a Moldávii. Poslal jsem oba naše pasy doporučenou poštou (s pojištěním) s přidanou hotovostí 90 dolarů jako poplatek 2 x 40 USD + 10 USD za poštovné na budapešťskou ambasádu Moldávie a po pár týdnech dostal oba pasy s vlepenými vízy zpět. Naštěstí tento rok Moldávie i Bělorusko zrušili povinnost prokazovat se pozváním k udělení víza, takže je lze vyřídit poštou. Pak následovala běloruská víza. Na pražské ambasádě jsem vyzvedl a vyplnil formuláře, zaplatil polatek 2 x 420 Kč a vše opět vrátil. I zde to bylo bez problémů, nikdo se na nic neptal, víza byla hotová za týden. Jenom vyzvednout pas si musí právoplatný držitel, takže Jana musela jenom kvůli 1 minutě na ambasádě přijet do Prahy. Kolegyně Majka, která jí je docela podobná, odmítla mít cokoliv společného s Bělorusi a vyzvednout cizí pas. Jediná komplikace mohlá být kolonka adresy, kterou jedeme navštívit. Našel jsem na ICQ náhodného Bělorusa z Minsku a vyžádal si od něj povodlení napsat do formuláře jeho existující adresu, kdyby to náhodou někdo ověřoval. Všecho klaplo, měli jsme pasy s běloruskými a moldavskými vízy, takže jsme mohli vyrazit do míst, kam se jen tak nejezdí, a už vůbec ne stopem.
První den:
Dojel jsem z Jindřichova Hradce standardní cestou do Prahy, setkal se s Janou na Černém Mostě, kde jsme si skočili nakoupit a již docela pozdě začali stopovat. Stejně jako před lety s Majklem při stopu do Ruska nám nyní pomohla cedule Minsk. Brzy jsme chytili odvoz až do Náchoda. Tam jsme si došli k hranicím a postavili stan na stejném místě jako kdysi s Majklem.
Druhý den:
Ráno jsme pěšky překročili hranice a chytili odvoz kamionem až kamsi před Varšavu. Tam jsme hned po výlezu z kamionu vytáhli ceduli Minsk a ihned nám zastavil běloruský kamion, jaká to skvělá náhoda. Odvezl nás až kousíček před hranice, kde se odděluje silnice pro kamioňácký přechod od osobního. Už byla pozdní noc, tak jsme postavili stan a těšili se na zítřejší vstup do exotického Běloruska.
Třetí den:
Další den jsem došli na silniční přechod, ale dozvěděli jsme se od místních to, co jsme věděli, hranici nelze překročit pěšky. Tak nám nezbylo nic než stopovat těšně před čárou a hledat někoho, kdo nás převeze. Docela brzy se zadařilo, zastavil nám postarší polský pár. Na hranicích nebyl žádný problém, jenom malé zdržení nutným nákupem běloruského cestovního pojištění, jelikož neuznávají žádné zahraniční. Ale stojí jen pár eur na den. Celníci se na nic nevyptávali, dostali jsme razítka do pasů a nechali se vyhodit hned za hranicí. Tam jsme se bláhově snažili stopovat auta až do Minsku, ale všichni jezdili jenom do Brestu. Alespoň jsme měli čas si vychutnat ten pocit bytí v Bělorusku. Nakonec jsme to vzdali a nechali se odvést do města. Pak dlouhý pochod po výpadovce na konec zástavby, ale měli jsme dobré místo na stopování. Jak to v Rusku a přilehlém okolí bývá, silnice mají široký odstavný pruh ideální na stopování. Po chvíli mávání nám zastavil chlápek jedoucí až do Minsku, takže jsme měli štěstí. Uměl docela anglicky, takže jsme pokecali. Lehce nadával na Lukašenka, vyprávěl různé příhody a specialitky o Bělorusku. Cesta docela uběhla a již byl večer, když nás vyhazoval v centru Minsku u autobusového nádraží. Dal nám ještě trochu běloruských rublů, abychom měli na lístky MHD, což od něj bylo velmi šlechetné a naprosto nečekané. Začali jsme hledat místo na spaní. Standardní situace, jsme večer na neznámém městě, bez mapy a bez místan přespání. opět, standardní řešení, sedli jsme na metro, dojeli k největšího městkému parku blízko centra (Čeljuskincevský park), nic neřešili, zapadli mimo dohled od ulic, postavili stan a usnuli.
Čtvrtý den:
Ráno jsme byli živi a zdrávi, takže jsme se mohli pustit do práce. Hlavním úkolem bylo dostat se z města, ideálně by bylo nějak na Krym. Dojeli jsme na nádraží, chvíli zkoumali tabule s odjezdi, které kupodivu odpovídali dříve zjištěným odjezdům na internetu, takže jsme se mohli vrhnout do snahy sehnat lístky na nějaký nejbližší spoj. Neměli jsme moc tucha, kolik to bude stát a jestli je vůbec místo, takže jsem prvně vystál dlouhou frontu, s potěšením zjistil, že na dnešní noční spoj na krymský Simferopol jsou ještě lístky a to za ucházející cenu, takže jsme si vyměnili dostatek valut na běloruské ruble a koupili lístek na přímý rychlík na Krym. Ideální varianta klapla. Běloruské ruble jsou zajímavá měna, ekonomiku postihla solidní inflace, takže i obyčejná pyrožka stojí několik tisíc rublů, ale neměli se nějak k tomu vytisknout dostatečné nominální hodnoty, takže směněním několika desítek eur jsme měli v ruce velký balík bankovek. Jejich skutečnou hodnotu jsem zjistil později na nádražním WC. Byly tam turecké záchody, kde se použitý papír nevyhazuje do odpadní roury, ale do koše. Nevěřil jsme svým očím, kdy jsem viděl, že někdo předemou neměl toaletní papír a místo něho použil bankovky nižší nominální hodnoty. Velmi jsme litoval, že jsem zrovna u sebe neměl foťák, protože to by stálo za to. Měli jsme ještě půl dne času, tak jsme si prošli centrum, nakoupili trochu jídla, navštívili památník válečných hrdinů s věčným ohněm a večer již čekali na vlak. Nádraží je v Minsku vskutku skvostné, vše nové, moderní, fungující, naleštěné a čisté, jezdící chodníky na nástupiště, prostě jako na letišti. Uvelebili jsme se ve vlaku a plni zážitků šli spát.
Pátý den:
Celý den jsme strávili ve vlaku pozorováním krajiny a pokusy o pokec s lidmi v oddíle. Na ukrajinské hranici si nás celník zavolal a dožadoval se ukázání cestovního pojištění. Po chvíli dohadů se spokojil s ISICem a vrátil nám pasy. Ve vlaku nás ještě čekala druhá noc.
Šestý den:
Brzy ráno jsme přijeli do Simferopolu, hlavního města Krymské oblasti. Nakoupili jsme ukrajinské hřivni a koupili si lístky na lokální vlak do Sevastopolu a z tamního nádraží ihned odjeli autobusem k přímořskému letovisku Foros. Tam jsme se konečně dostali ke stopu a dojeli si to kousek po pobřeží k jedné z mnoha pláží. Místo je to skutečně krásné, za zády jsou hory, všude mořská květena, silnice jsou lemovány stylovými černobílými obrubníky, prostě to byl jeden z příjemných přímořských stopů. Na pláži jsme se vykoupali, dokonce tam byly i sprchy zdarma, ovšem žádný komfort ani písečná pláž. Odpoledne jsme ještě dostopovali do Jalty, sedli na místní trolejbus a dojeli do dalšího letoviska, Alušty. Odtamtud jsme ještě popojeli trolejbusem ve směru na Simferopol do hor a nechali se vysadit na bezvýznamné zastávce. Chtěli jsme podniknout menší trek v horách. Už byl večer, takže jsme pouze došli kus od silnice na louku, postavili stan a šli spát.
Sedmý den:
Další dne nás čekal dlouhý pochod s těžkými batohy na místní vyhlídkovou horu. Horko, prudký kopec, únava, malé vody, prostě příjemně strávený den. Rozhled ovšem krásný, přes celý Krym. Nahoře jsme nabrali azimut na silnici a jen co jsme sešli s hory do lesa, spustil se obrovský slejvák. Nedalo se nic dělat, spěšně jsme postavili stan a zbytek dne strávili uzavřeni v něm. Večer přestalo pršet, tak jsme ještě došli na hlavní silnici a stopli si trolejbus zpátky do Alušty. Prošli jsme město plné kolotočářských atrakcí a bábušek nabízejících ubytování v soukromí, ale postavili jsme si stan přímo u pláže a nic neřešili.
Osmý den:
Ráno jsme došli na trolejbusové nádraží a koupili lístky do Simferopolu. Cestou jsme se kochali vyhlídkou na silnici, která byla ve dnech Jaltské konference lemována sličnými vojačkami se samopaly, aby zapůsobily na Churchila a Roosevelta jedoucí ze simferopolského letiště. V Simferopolu se podařilo ihned koupit lístky na noční rychlík do Oděsy, čímž jsme opět elegantně vyřešili nocleh i přepravu.
Devátý den:
V Oděse jsme zašli na internet, prošli centrum města a odjeli lokálkou za město ve směru na západ do zastávky, která kříží silnici na město Izmail. Tam jsme dostopovali s moldavským podnikatelem, ale ve městě končil. Zašli jsme se podívat na Dunaj a chytli stop k moldavským hranicím u města Reni. Ukrajinští celníci nás nechtěli pustit, protože při vstupu do země nám pohraničník zapomněl dát do pasu razítko, takže jsme neměli doklad, že jsme vstoupili na Ukrajinu oficiální cestou. Hodinu nás zdrželi, ale spokojili se s ukázánými lístky na vlak, přičemž si poznamenali detaily a prohlásili, že nechají dohledat příslušného celníka. Moldavští pohraničníci nedělali žádné problém a tak jsme mohli vstoupil do možná nejexotičtější evropské země. Ještě na hranici nám celníci domluvili odvoz s místní pánem, který jel kousek od našeho zamýšleného moldavského cíle - vesničky Holubinka (Goluboe), kde žije česká komunita. Cestou se náš odvoz zastavil u zubaře a tak jsme mohli poznat katastrofální úroveň tamního zdravotnictví. Vesnice a komunikace nejsou o nic lepší. Ovšem jak to tak bývá, lidé milí a přátelští. Ve vesnici Holubinka jsme našli Čechy, kteří se o nás ihned začali starat jako o vlastní. Dávali nám najíst, ukázali pozemky, zavedli k ostatním Čechům a neustále něco vyprávěli. Češi přišli do Moldávie jako osadníci roku 1863 a jejich čeština se dost zakonzervovala, takže například neznají slovo rozsvítit a zhasnout, místo toho používaji opis, archaiské výrazy jsou v jejich dorozumívání běžné. Bohužel mladší generace odešla do Česka nebo jinam do EU, takže ve vesnici zůstalo pouze cca 10 Čechů v důchodovém věku. Ukazovali nám staré fotky, dopisy Václavu Klausovi s žádostí o příspěvek na kulturní vyžití, vyprávěli, jak u nich byla natáčet Česká televize, jak je jejich vesnice etnicky pestrá (Češi, Moldavané, Ukrajinci, Němci, Rusíni, Gagauzové, Romové, Židé, Rusové a Bulhaři). Večer nás u nich čekala bohatá večeře, po delší době jsme se mohli aspoň trochu kulturně osprchovat a přespat v postelích.
Desátý den:
Druhý den jsme ještě strávili dopoledne mezi místní českou komunitou a poté se vydali stopovat na Kišiněv. Došli jsme na hlavní silnici a velice rychle chytili odvoz až do hlavního města. Řidič bohužel uměl pouze rumunsky a rusky, takže komunikace nebyla uplně nejlepší. Do Kišiněva jsme se dostali až večer, takže opět standardní problém s přespáním, okořeněním vědomím, že Moldávie vyžaduje do 3 dnů od vstupu turistickou registraci. Zašli jsme do jediného místního většího hotelu na hlavní ulici, ale tam nám paní recepční nechtěla udělit registraci aniž bysme v hotelu přespali. Peníze jsme za nocleh dávat nemínili a tak jsme riskli pobyt bez registrace. Dojeli jsme travají na severozápadní okraj města a tam v poli postavili stan a přespali.
Jedenáctý den:
Ráno jsme na periferním sídlišti ještě zašli do lékárny, protože Jana potřebovala Paralen. Složité ruské domluvě jsme se vyhnuli ukázáním na prázdný obal s latinským označením účinné látky, paní lékárnice ihned pochopila a prodala nám ekvivalentní lék. Cesta tramvají zpátky do centra se kapánek zkomplikovala, protože jsme stále nepoznávali nádraží a tak jsme stále jeli a jeli a neuvědomili si, že tramvaj jezdí kolem centra. Při procházení městem nastala nepříjemná situace s místní policí, přecházeli jsme mimo přechod, vyhmátli nás a 3 příslušníci vedli na policejní stanici. Ve skutečnosti nás odvedli pouze za roh, kde si řekli o pokutu v ekvivalentu 200 Kč bez pokutového bločku. Nakonec jsme se na nádraží nějak dostali, nakoupili k jídlu pirožky (2 Kč za kus, nejlevnější pirožky v mém životě) a začali zjišťovat, jak se dostat z města. Nechtěli jsme do Rumunska pro jeho všeobecnou kriminalitu, takže jsme měli namířeno na Zakarpatskou Ukrajinu. Ovšem vlak do ukrajinského Černivci překračuje hranice vícekrát, což jsme nechtěli riskovat pro případ problémů s pouze jednovstupovými vízy. Naštěstí tam jel i autobus. Maršrutkou jsme dojeli na docela vzdálené autobusové nádraží, koupili lístky na noční spoj a ještě se vrátili do centra na jídlo a internet. Večer jsme odjeli autobusem a očekávali problémy na hranicích z důvodu nevlastnění turistické registrace. Naštěstí se nedělo vůbec nic, ani jsme nemuseli vystupovat z autobusu a nikdo se na nic neptal.
Dvanáctý den:
Velmi brzo ráno jsme se ocitli na černivském nádraží, chvíli v čekárně ještě dospávali a pak odjeli místním osobákem do stanice Vorochta. Odtamtud jsme se chtěli dostat pěšky a stopem skrz Karpaty známé vesnice Koločava. Nechali jsme se vyvézt lanovkou na hřeben a pochodovali neznámo kam, prostě směrem na západ. Krásná krajina, úchvatné scenérie a osady. S jedním stopem jsme se dostali do městečka Jasině, kde končívaly přímé rychlíky z Prahy. Zahájili jsme další pochod na západ, ale za vesničkou Čorna Tisa jsme si přiznali, že už toho máme plné kecky a dalšího treku a Koločavy se vzdáme. Hanebně jsme dostopovali zpátky do Jasiny a odtamtud dojeli nočním osobním vlakem do Rachiva. Nádraží bylo bez pokladního a ani ve vlaku se lístky neprodávaly, takže to byla cesta zcela zdarma.
Třináctý den:
Z Rachova jsme museli z důvodu nefunkční trati kousek autobusem a pak už vlakem s jedním přestupem v Baťovu až do Užhorodu. Tam už jsme ani neměli síly a náladu projít město, takže jsme pouze došli na autobusové nádraží a malým zbytkem hřiven podplatili slovenského řidiče autobusu do Michalovec, který nás převezl přes hranice. Na začátku obchvatu Vyšných Německých jsme stopli kamion jedoucí až do Popradu, což nám přišlo velmi vhod. Cestou nám řidič vyprávěl o aktuálních záplavách na Slovensku a my se ho s přibývajícím časem snažili udržel vzhůru, protože za volantem viditelně klimbal. V Popradu nás vyhodil na vhodném místě z dálniční benzínky a supermarketu, kde jsme si nakoupili a na parkovišti postavili stan a přespali.
Čtrnáctý den:
Ráno jsme plni optimismu stopovali směrem na západ, ale jistota, že se ještě ten den dostaneme domů se ukázala jako mylná. Mrcasili jsme se po vedlejších silnicích a městečkách, nájezdech a různých bizárních místech středního Slovenska. Až před Žilinou jsme chytli Čecha jedoucího do Frýdku-Místku, což byla v naší situaci záchrana. Nechali jsme se vyhodit na výpadovce na Brno a zoufale to ještě v pokročilé noci zkoušeli. A zadařilo se, nějaký mladík nás vzal až do Brna. Bohužel nás vyhodil na strašném místě nevhodném na stop a navíc přímo u dálnice, takže jsme se rozhodli pěšky dojít na první dálniční benzínku ve směru na Prahu. Prošli jsme Horní Heršpice a Bohunice, ale dostat se na benzínku se ukázalo jako obtížný úkol. Neprůchodný terén, železnice obklopená hustým křovím, široký potok, zkrátka vzdušná čára dlouhá půl kilometru mezi Bohunicemi a benzínkou nám zabrala přes hodinu. V hodně hluboké noci jsme to už ani nezkoušeli a přespali u parkoviště plni zklamání, že se nedokážeme za jediný den dostat z Popradu do Prahy.
Patnáctý den:
Poslední den už jsme to doklepali do Prahy a akce mohla být slavnostně ukončena.
Domluva: Jednalo se o velmi zajímavý výlet s návštěvou exotičtějších zemí a poznáním velmi zajímavých lidí. Poprvé se ke slovu ve velké míře dostal vlak, ale za ty nízké ceny by stopem jezdil jenom skutečný ortodoxní stopař.