Předmluva: Pár dní po návratu z Británie jsme měli gymplácký třídní sraz, kde jsem se domluvil s Katkou, že si zajedeme podívat se do Janova na demonstrace proti G7. Moc se jí tam prvně nechtělo, ale nakonec jsme jeli.
První den:
V Jindřichově Hradci jsem vyzvedl Katku, nakoupili jsme a šli mávat směrem na České Budějovice. Hned nám někdo zastavil a vezli jsme se až do Budějic. Tam jsme kousek popošli na Dvořišťskou výpadovku a začali mávat. Moc se nám nedařilo. Přišli tam dva Němci, prohodili jsme pár slov, divili se, že jedeme do Janova, i když oni také vypadali jako demonstranti. Jeli do Chorvatska na Duhový festival. Nakonec nám zastavil chlápek v dodávce jedoucí do Krumlova a vyhodil nás kousek za ČB na odbočce. Tam už jsem to znal ze své cesty do Itálie. Ani tady se nám však příliš nedařilo, ale hýřili jsme vtipem a tak nám ani nevadilo, že jsme tam strávili asi půl hodiny. Nakonec jsme se ale vezli asi 4 km před hranice. Tam už jsme ani příliš nezkoušeli stopovat a došli si pěšky na hranice. Bál jsem se, že detailnější kontroly zaváděné na italských hranicích nám zkomplikují život, ale přišlo to už tady. Čeští celníci byli v pohodě, ale Rakušáci trojčili. "Dobrý den." "Dobrý den, kam jedete?" "Do Linze." "Opravdu? A kam?" "Máme tam sraz s kamarády." "Ano? A kde? Jak se jmenuje ulice?" "Nevím, máme sraz na hlavním nádraží." "Ano? A nejedete náhodou do Itálie?" "Kdepák, na mou duši ne !" "Jen aby. Jděte." A tak jsme prošli. Stoupli jsme si na výborné místo za celnicí a první auto nám zastavilo. Paráda, dva mladí kluci a jeli až do Salzburgu. Zažili jsme velkou Stau, ale jinak jeli až 180km/h. Jednou nás předjelo v rychlosti auto, jeden z nich na něj ukázal řka: "Podívejte, Čech a má nejnovější typ bavoráka !" Hned jsem mu odvětil: "Aber das ist normal." No, nevěřil mi to. Vyhodili nás na pro mě již známé velké benzínce před Salzburgem. Tam se setkali s 8 stopaři. Byli tam tři Němci stopující na výjezdu už 4 hodiny, pak dva Poláci a jeden Čech jedoucí taky na Duhový festival a mezitím přišli ještě nějací další. Docela nám kleslo nadšení, protože tohle už byla velká konkurence. Zkusili jsme tedy jít somrovat a po dosti dlouhé době se zadařilo. Vezli jsme se sice jenom o jedu benzínku dál, ale aspoň jsem opustili benzínku plnou stopařů. Tam jsme rychle chytli řidiče jedoucího až do Innsbrucku, dokonce nás vyhodil až za Europa Brückem, takže tam už všichni jezdili to Itálie. Setmělo se, a tak jsme už ani nezkoušeli stopovat, uvařili jsme si a zalehli pod stromy u benzínky. Jenže po chvíli se rozpršelo a my se ocitli na úplně nekrytém místě. Naštěstí jsme po delším hledání zalehli pod most, kde ovšem byl povrch hlinitokamenitý a velmi skloněný.
Druhý den:
Jak se dalo očekávat, probudili jsme se v bahně, navíc notně nevyspalí, protože spaní na svahu není ono. To nejhorší ale teprve přišlo. Ráno nás nikdo nechtěl brát. Buď se vymlouvali, že do Itálie nejedou, nebo že nám nerozumí apod. Střídali jsme somrování a mávání na výjezdu, ale už 3h neúspěšně. Nakonec nám ale zastavila Italka mluvící německy a vezli jsme se až za Bolzano. Jenže nás vyhodila na úplně nevhodném místě, mimo dálnici na péagích. Sice tam bylo parkovišťátko, ale i policajti, a my nevěděli, jestli tady budou stopování tolerovat. Ale nic jiného nám nezbylo. Vyndali jsme ceduli Verona a zkoušeli mávat. Dluho, dlouho nic, ale pak zastavil mladý pár. Mluvili špatně německy, ale hlavně, že jeli na jih. Ukázalo se, že jsou to demonstranti, a co víc, jedou přímo do Janova. Tak to bylo neuvěřitelné štěstí. Už jsme to totiž chtěli otočit a jet zpátky domů, protože Katka docela chvátala, ale tohle nám neuvěřitelně pomohlo. Cestou se ještě stavili na opuštěném místě, aby si ubalil hašiš a za jízdy si oba dávali do nosu. My jsme odmítli, i když Katka by si klidně dala. Poslouchali dobrou hudbu a dlouhá cesta do Janova poměrně dobře utekla. Přejezd Apenin je naprosto úžasný. Před Janovem stáli na dálnici policajti a zastavovali neitalská auta. Takže jsme projeli. Úplně před Janovem jsme opustili dálnici a do centra dojeli po místních silničkách, protože tam byli další kontroly. Úplnou náhodou se nám podařilo zaparkovat a my se po jízdě načerno do centra s Italy rozloučili. Řekli jsme si, že najdeme v té mase demonstrantů Čechy, a tak se rozhodli jít na jeden z obřích stadionů, kde byli aktivisti ubytováni. Obešli jsme totálně zničené město a kroutili nad tím hlavama. Katka bohužel nechtěla spát na stadiónu plném demonstrantů, takže jsme se rozhodli pro naprosto šílenou akci - vyjet v jednu hodinu v noci z naprosto zničeného města, přičemž jsme vypadali jako demonstranti. S trochou štěstí jsme našli dálniční nájezd a rozhodli se zkusit ten šílený nápad. Projíždělo tak jedno auto za minutu, ale neuvěřitelné se stalo skutečností. Po asi deseti minutách nám zastavil slušně vypadající člověk. To bylo opravdu největší štěstí jaké nás mohlo potkat. Odvezl nás na benzínku a my už byli za vodou. Relativně. Plni dojmu jsme šli spát.
Třetí den:
Katka už docela hodně chvátala domů, takže ráno jsme neváhali a jali se mávat. Dovezli jsme se na poslední benzínku před Alessandrii, ale tam jsme zjistili, že jsme na jiné dálnici než jsme si mysleli a tak nám nezbylo nic jiného, než jet přímo do Alessandrie. Jak jsme tam tak stáli, kde se vzali, tu se vzali - policajti. "Dobrý den, vaše pasy." "Prosim" "Víte, že je na dálnici zakázáno stopovat?" "Víme, ale tady je benzínka, ne dálnice." "To je jedno, tady je taky zakázáno stopovat." "Ale my nestopujeme na dálnici, my jsme na benzínce." "To je to samé, i na benzínce je zakázáno stopovat." "Ano, na dálnici je zakázáno stopovat, ale tady je benzínka." "I tady je zakázáno stopovat, benzínka je jako dálnice." "Ale my jsme na benzínce, ne na dálnici." Vzdali to - trik vyšel. Po převezení policajtů nám stoupla nálada a už jsme opět hýřili vtipem. Nějaký dodávkář nás hodil do centra Alessandrie a my se ocitli bez mapy v neznámém městě. Tady moje nenávist k Italům dosáhla vrcholu, protože se potrdilo, že žádný Ital neumí jazyky, že není ochoten pomoci ani poradit v orientaci a je schopen lhát, jen aby se nás zbavil. Výpadovku jsme si našli sami, ale paradoxně bohužel se nám podařilo stopnout chlápka jen tak při pochodu k dálnici. Nepodařilo se nám mu vysvětlit, že chceme vyhodit u dálničního nájezdu, takže s námi jel dále, skrz vesničky, hlavně že ale směrem na Milano. Tohoto jsme ale později nelitovali, protože ve vesničkách sice jezdili lidé jen pár kilometrů, ale zase jsme čekali max. 5 minut. Jeli jsme s malířkou, která znala Saudka, i s obchodníkem, který uměl mizerně česky a pozval nás na pití. Vyhodil nás na benzínce na dálničním obchvatu Milana a my nevěděli, jak objednem šílenou krávu jménem Milano. Naštěstí nám ale vždycky hned někdo zastavit a tak jsme na 3 tahy přes jednotlivé benzínky objeli z jihu celé Miláno. Jednou nám zastavil černoch ze Senegalu, který uměl jenom francouzsky, takže s ním byla sranda. Stále nám nutil, že za peníze nás vezme až kdo ví kam, takže jsme byli docela rádi, že jsme se ho zbavili. Hlavně, že jsme už byli na hlavní dálnici Milano - Venezia, takže jsme opět hýřili vtipem na Tyldu, na film Dědictví, na Antona apod. (kdo nezná, nepochopí). Nálada byla tak dobrá, že jsme se až divili, že nám vůbec někdo staví, protože jsme mávali často v záchvatu smíchu. Pak se stala další neuvěřitelná věc. Zastavili manželé, ona mluvila anglicky a on německy. Neuvěřitelné. Vyhodili nás na poslední benzínce před odbočkou na Brennerský průsmyk. A tam nastala krize. Stále nám nikdo nechtěl zastavit, mohli jsme střídat cedule jak jsme chtěli, stále nikdo. Už se setmělo, a nám nezbylo nic než mávat dál. Přesto jsme tam pořád váleli po parkovišti smíchy. Holt s Katkou je sranda. Divím se, že jsme nešli somrovat, nějak jsme se na to nikdy nedostali. Nakonec nám ale někdo zastavil, ale jel jenom do Verony, takže nás vyhodil na veronském nájezdu na potřebnou dálnici. Byli jsme hrozně rádi, že jsme se dostali ze zakletého místa. U nájezdu jsme potkali jeden pár Poláků a jeden pár Němců. Poláci stopovali, ale jako kdyby nestopovali. Když jsme viděli jejich techniku mávání, dostávali jsme záchvaty smíchu, takže jsme radši šli kecat s Němcema. Škoda, že se slovy příliš dobře nedá popsat, jak vypadala technika polákova stopování. Stojí čelem k autům, stopuje jednou rukou, kterou má zaťatou v pěst s vystrčeným palcem. Normální póza ruky, ovšem tu ruku nedrží kolmo k silnici, ale má ji úplně ohlou v loktu, takže pěst má blízko ucha. Palcem tedy ukazuje ve směru kam chce jet a s tou rukou kmitá dopředu a dozadu s neuvěřitelnou rychlostí. Opravdu jsme se tam váleli na zemi smíchy. K tomu jsme začali vymýšlet variace na Polákovo stopování a to už byl opravdu vrchol dušení. Povídali jsme s Němcema a mezitím Poláci vzdali stopování a šli do Verony na vlak. Jelikož Němci pak postavili stan a šli spát, my jsme jako ortodoxní stopaři šli stopovat. A hle, asi po půl hodině jsme chytli chlápka jedoucího naším směrem. Nechali jsme se vyhodit na benzínce před Trentem, a po chvíli marného mávání jsme se rozhodli jít spát. Katka poslední den stále tvrdila, že neuvěřitelně chvává domu (učit se), ale přitom po zaslechnutí tónů blízké diskotéky navrhla, že se tam půjdeme kouknout. Asi jí z horka šíblo. Vzájemné slovní přestřelky se však vždy strhávaly v záchvaty smíchu.
Čtvrtý den:
Ráno jsme poměrně rychle chytli manželský pár jedoucí k Bolzanu, pak chlápka v dodávce, který ovšem jel podél dálnice aby nemusel platit, takže jsme sice viděli Pont Europa ze zdola, ale cesta trvala dlouho. Vyhodil nás u dálnice, kde se nájezd rozdvojoval a nebylo možno stát v našem pruhu. Udělal jsem si tedy z proutku a červeného papíru ukazovátko, kterým jsem při projíždějícím autě ukazoval na velkou ceduli k nápisu Salzburg. Zabralo to, lidé se smáli a rychle zastavil Ital v dodávce. Jel do Munkenu (italsky Mnichov), a tak nás vyhodil před křižovatkou u Rosenheimu. Tam jsme opět zkusili trik s ukazovátkem a on opět zabral. Zastavil Innsbručan s Jaguárem jedoucí do Linze k doktorovi. Pokecali jsme o všem možném a cesta uběhla velmi rychle. Ještě nám koupil pití a vyhodil nás na poslední benzínce před Linzem. Tam stálo několik Rakušanů stopujících na Vídeň, takže pro nás nebyli konkurencí. Katka už totálně trojčila, že nestihneme dojet dneska domů. No, nestihli jsme. Sice si s námi po 2h mávání udělal Linečák zajížďku až mimo dálnici za Linec, abychom se nedostali do města, ale mezitím se setmělo. Naštěstí to kupodivu šlo za tmy dobře a mezi vesničkami nám hned někdo zastavil. Docourali jsme to až před hranice. Poslední tah jsme jeli s nějakým Arabem, který německy více nemluvil než mluvil. Pustil si arabskou hudbu, z které docela šel strach, stejně jako z něho. To nejhorší ale teprve mělo přijít. Z ničeho nic zastavil na opuštěném lesním parkovišti, podotýkám, že už byla hluboká noc. Vystoupil, chvíli něco štrachal na své klice a pak se odebral dozadu do kufru, kde dlouho s něčím štrachal. To už jsem dostal strach a upozornil Katku, že můžeme čekat problémy, a aby hlavně zachovala klid. Ale Katka? Začala se smát. Vysvětlil jsem jí, že v téhle situaci nám smích zrovna příliš nepomůže, ale ona se začala smát ještě víc. Arab ale nastoupil a bez problémů nás hodil až 1 km před hranice. Jelikož už ale byla velmi hluboká noc, nejezdila žádná auta a jít pěšky na hranice bylo zbytečné. Zalehli jsme na louce a docela v náladě rozvíjeli myšlenku, jak by se asi tvářili celníci, kdybych přišel překročit hranice jenom v plavkách s pasem a teď v noci. Zakázané to není, tak co. Nápad dostával reálných kontur, ale nakonec jsme šli spát.
Pátý den:
Probudili jsme se velkou zimou a nezbylo nám nic, než jít na hranice. Rakouským celníkům jsme s drzostí sobě vlastní oznámili, že jedeme z Janova a přešli do vnitrozemí. Jedno z prvních aut nám zastavilo a vezli jsme se až do Budějovic, odtamtud po delším čekání, ale o to mohutnějším vtipkování až do Hradce.
Domluva: Nebyl to jeden z nejlepších výletů, protože jsme zažili poměrně dost stopařských krizí, ale zase jsme ochutnali jedno naprosto výjimečné stopařské štěstí a celý výlet byl doprovázen záchvaty smíchu.