Předmluva: Slavného 11. septembra 01 jsem byl zapsán do prváku na přírodovědeckou fakultu, další den skončil úvodní kurz, a ve čtvrtek 13. jsem vyrazil na výlet do Portugalska na poslední výlet těchto prázdnin před začátkem školy. S Janou, se kterou jsem jel, jsem se doposud neviděl, o to to byl větší zážitek, poprvé se vidět na výpadovce a rovnou spolu jet stopem do Portugalska. Jana už před několika málo týdny v Portugalsku stopem byla, ale ráda si tam zajela znova.
První den:
Vycházel jsem z domova s celkem dobrým pocitem, protože ne každý den člověk jde stopovat do Portugalska. Ještě před příchodem na výpadovku jsem řádně zmokl. Vyjel jsem z JH směr Pelhřimov, abych dojel do Prahy. Chlápek se mě zeptal, kam jedu a podivil se, že do Portugalska jedu na severovýchod. Vyhodil mě na Slintáku, odkud jsem dojel na Zličín. Jana měla přijet až později, tak jsem udělal cestovní nákup v Globusu. Někdy po 15h přijela z Černého Mostu a já jsem viděl perfektní stopařský profesionální typ, parádní zakončení prázdnin bylo jisté. Došli jsme na dálniční vjezd a začali stopovat. Moc to nešlo a navíc začalo pršet. Došli jsme pod most a pokračovali tam. Když přestalo pršet, vrátili jsme se na nájezd a okamžitě zastavili chlápka jedoucího kousek po dálnici. Zastavil nám proto, že jsme (ještě) neměli batohy na zemi, říkal, že lidem s batohy položenými na zemi nestaví. Hodil nás na nějakou benzínku u Berouna. Tam jsme chvíli zkoušeli somrovat, ale provoz byl malý. Po dlouhé době se nám podařilo vysomrovat auto jedoucí do Plzně. Už byla tma, když jsme byli v centru Plzně. Říkali jsme si, že moc daleko jsme dneska nedojeli. Dojeli jsme na Novou Hospodu a pěšky došli na benzínku u nájezdu na dálnici. Tam jsme si řekli, že to teda ještě zkusíme a rychle se nám podařilo vysomrovat kamion. Dovezl nás sice jenom o jednu benzínku dál, ale alespoň jsme už byli na dálnici. Tam jsme to ještě chvíli zkousili a co se nestalo. Vysomrovali jsme Němce jedoucího až do Mannheimu! Přes celé Německo! To bylo parádní štěstí, vyjíždět navečer z Prahy a dostat se až do Mannheimu. Němec uměl trochu česky, protože měl v Praze manželku. Batohy jsme si dali do kufru, pohodlně se uvelebili na sedadla a brzy podřimovali. Byla to paráda, letní večer a pohodlná dálková jízda. Po skvělé rychlé jízdě přes celé Německo nás chlápek vyhodil v hluboké noci na benzínce před Mannheimem u Hockenheim-Ringu. Hodně jsme mu děkovali, protože nám obrovsky pomohl. Přešli jsme na druhou benzínku pro jižní směr a rychle našli místo na spaní. Přímo na parkovišti byl kiosek se stříškou a zahrádkou s nízkým plotem. Nebylo co řešit.
Druhý den:
Ráno si nás sice lidé očumovali, ale vstali jsme až když přišel majitel otevírat kiosek. Začali jsme se rychle balit, ale on říkal, že nemusíme chvátat, že máme čas, že fandí studentům atd. Tvrdil, že je Afgánec. Vypadal na to, ale dost možná, že jen využil popularitu jaká se jim dostala po 11. září. Na cestu nám daroval dva půllitry coly. Stopovali jsme na výjezdu v našem směru, ale na ceduli Freiburg nikdo nezabýral, všichni ukazovali, že jedou rovně po šestce. Rozhodli jsme se, že pojedeme s nimi před Heilbronn, kde půjdeme na druhou stranu, odkud jezdí hodně lidí na Karlsruhe. Vzal nás nějaký chlápek, co byl stopem v Maroku a vyprávěl jaké to tam je. Když jsme stopovali již ve správném směru před křižovatkou na dálnici č.5, přijeli, jak to tak bývá, cajti. Slušně nás poprosili o pasy a dostali je. Pak nás ještě poprosili a vyklizení batohů. To už se nám tolik nezamlouvalo, ale chápali jsme, že evidentně vypadáme, jako teroristi. Cajti měli černé kožené rukavice a prohrabali nám naše věci. Do spacáku nelezli, takže by stejně nebyl problém cokoliv propašovat. O stopování nepadla ani zmínka, byli jsme na nájezdu. Sbalil jsme se a chytli chlápka jedoucího na jih před Strasbourg. Dál jsme pokračovali bez zajímavějších momentů po profláklé trase na Freiburg, Mulhouse, Besançon a Lyon. Na nějaké benzínce za Lyonem jsme přespali.
Třetí den:
Ráno jsme frčeli dál po obligátní trase přes Nimes, Montpellier, Perpignan a Gironu do Barcelony na benzínku před odbočkou na Zaragozu. Tam již byla tma a nikde nebylo vhodné místo na spaní. Zkoušeli jsme mávat a po delší době nám zastavil chlápek jedoucí někam blízko na pobřeží. To nám vyhovovalo. Zavezl nás na pláž nějakého blízkého letoviska, kde jsme si udělali ležení po molem. Říkal, že je to tam bezpečné, ale trocha individuí se tam v okolí pohybovala. Navíc se o Španělsku říká, že se tam často bývají turisté spící na pláži okradeni.
Čtvrtý den:
Nic se nám v noci nestalo a strávili jsme hezké dopoledne na pláži. Konečně také byla první příležitost se umýt ve sprše na pláži. Vydali jsme se na pochod mimo letovisko. Nevěděli jsme, kde vlastně jsme, ale z mapy bylo jasné, že podél dálnice tudy vede normální silnice na kterou se musíme dostat. Bylo strašné horko a cesta bylo do kopce. Došli jsme na silnici a začali mávat. Po chvíli nám zastavil nějaký Angličan se svým kamarádem z Francie, kteří tu byli na dovolené. Měli úplně mrňavé auto a navíc plně naložené věcmi. Nevím jak, ale překecali nás se s nim svézt. Leželi jsme na batozích mačkáni stropem, ale jeli jsme, to bylo hlavní. Zavezli nás asi 15km na dvouproudový nájezd na dálnici. Horko bylo extrémní a navíc tam nebylo žádné místo na stopování. Museli jsme se tedy vydat pěšky po nájezdu doufající, že se najde lepší místo na stop. Ukázalo se však, že dálnice je mnohem dál, než jsme si mysleli. Šli jsme dobré dvě hodiny do kopců a z kopců, stále po silnici. Nálada ale nebyla špatná, protože se zatím dařilo, po třech dnech jsme byli jižně od Barcelony. Když se našlo dobré místo, zkoušeli jsme stopovat, ale nedařilo se. Šlapali jsme tedy další kilometry dál. Došli jsme po úmorném pochodu až přímo na péage při nájezdu na dálnici a zdálo se, že máme vyhráno. Ale ouha, péage byla tak stavěná, že pro náš dálniční směr tam nebylo vhodné místo. Museli jsme stopovat buď před péagí nebo až za cedulí začátku dálnice. Střídali jsme pozice a jak to tak bývá, kde se vzali, tu se vzali, cajti zrovna když jsme byli za cedulí. Ale problém nám nedělali, jenom nás vykázali před péage. Rozhodli jsme se, že budeme opět stopovat na opačný směr než potřebujeme, abychom vůbec vyjeli. A zadařilo se. Dojeli jsme s nějakou rodinkou na první dálniční beznízku, kde jsme po mostě přeběhli na druhou stranu. Konečně jsme byli za všemi dálničními křižovatkami a pojedeme pořád za nosem. Byli jsme na benzínce s množstvím kamionů a malým provozem. Asi hodinu jsme mávali na výjezdu, ale nedařilo se. Když tu náhle, co se nestalo, přišel k nám jeden z kamioňáků a zeptal se nás, jestli jedeme na jih, že nás může svést. Byl to Němec, hodně ochotný, domluvili jsme se s ním a za půlhodiny jsme měli vyjíždět. Nálada notně poskočila a začali jsme se bavit laškováním s místními pouštními kočkami. Byly vyzáblé a strašně plaché, dali jsme jim najíst a honili jsme se s nimi po stepi. Pak jsme si hodili věci do kamionu a začala večerní dlouhá jízda směr Valencie. Němec byl hodně upovídaný, dříve také stopoval, takže bylo o čem povídat. Líbilo se mu, že spolu cestujeme i když se známe pouze necelé 4 dny. Začal o nás vyzvídat. Rychle jsem přešel z angličtiny na němčinu, aby Jana nerozuměla a bavil se tím, že si ona myslí, kdovíco jsem mu nenapovídal. V noci jsme se nechali vyhodit na poslední benzínce před Valencií, protože do města jsme nechtěli. Benzínka byla oplocena a s nějakými křovinami, takže jsme spali nepohodlně a kousek od dálnice.
Pátý den:
Ráno přišla dobrá krizovka. Somrovali jsme i mávali, ale dlouho nemohli odjet. Lidi si vymýšleli, neuměli jazyky, ignorovali nás atd. Ono ale před Valencií stopovat s cedulí Murcia nemůže ani být jednoduché. Rozloučili jsme se s tím, že projedeme kolem Valencie a jeli s chlápkem, který tam jel na letiště u dálnice. Nějak to dopadnout musí. Vyhodil nás u dálničního přivaděče a tam se krizovka ještě prohloubila. Potvrdilo se pravidlo, že kdo tě vyseká z průseru, hodí tě ještě do většího. Bylo horko a asi 3 hodiny jsme nemohli nikoho stopnout. Místo na stopování tam bylo více než dost, přehledný úsek tam byl také, jenom prostě nestavili. Když zoufalství vrcholilo, jelo kolem auto s německou značkou, kde byl jenom řidič. Zakřičel jsem na něj deutsch, on si myslel, že jsme Němci a zastavil. Omluvil jsem se mu, že to byl jenom trik, ale jeli jsme. Hodil nás na první benzínku za Valencií. Byli jsme opět na čas za vodou. Na benzínce jsme viděli parádní hippiesácké auto, dodávka s uříznutou střechou a kopulí místo ní, pomalovaná a různě povylepšovaná. Škoda, že neměli místo, určitě by nás vzali. Poměrně rychle jsme chytli chlápka jedoucího do Alicante, takže jsme se nechali vyhodit na poslední benzínce před městem. Hora Mongo, kolem které se projíží, je opravdu úchvatná. Na benzínce nám dlouho nikdo nestavil na ceduli Murcia, což je další velké město za Alicante, takže jsme se rozhodli, že se svezeme do města a nějak do dopadne. Všechno vždycky nějak dopadne. Západní výjezd z města byl podle mapy blízko centra, ale chlápek nás vyhodil na tom nejhorším místě na jakém mohl, na východním okraji. Museli jsme buď přes celé město nebo zpátky po dálnici v protisměru, protože východním výjezdem z města nebude nikdo vjíždět na dálnici v západním směru. Zjišťovali jsme místní autobusy, ale měly to takové chaotické a místní lidi vůbec neuměli žádné řeči. Zvolili jsme tedy druhou možnost. Šli jsme dlouhou štreku na severovýchod a došli jsme na dálniční přivaděč. Nebylo tam místo a tak jsme šli další velký kus až na samotou dálnici a vlezli jsme si na nájezd pro náš směr. Po několika málo minutách, jako mávnutím proutku, zastavil černoch jedoucí do Eche (Elx). Byl to sice kousek, před Eche nebyla žádná benzínka, ale nemohlo to být hořší než tady. Jak to tak bývá, vysekal nás z velkého průseru, ale hodil do většího. A to pořád říkal, jak je to vynikající místo. Byli jsme na vjezdu do Eche, dálnice daleko, město velké, začínalo se stmívat. Ukázkový průser. Ani jsme nezkoušeli mávat a rovnou se vydali na pochod po městském obchvatu. Dobrou hodinu a půl jsme se prošli, než jsme narazili na dobré místo na stopování v našem směru, navíc za křižovatkou, takže auta tam jezdila pomalu. Jedinou nevýhodou byla tma a slabé lampy. Druhá nevýhoda vyvstala po našem příchodu. Kolem nás se seběhly místní děti, začali si nás prohlížet, opruzovat, no prostě byly na obtíž. Uměli jenom španělsky, takže se nám nedařilo se jich zbavit. Nakonec jsme je nějak setřásli a mohli jít v klidu mávat. Asi po půl hodině zastavil nějaký Arab s tím, že jede kousek do vesničky. Lepší než tady, jeli jsme. Říkal, že dříve také stopoval, ale moc na to nevypadal. Byl to Maročan. Říkali jsme mu, že potřebujeme na nějakou benzínku v našem směru, nejlépe na dálniční a on pořád přikyvoval, že OK, že tam jede, ať se ničeho nebojíme. Vyhodil nás někde na okraji vesnice u benzínky, nevěděli jsme kde, v jakém směru, prostě nic. Ale byli jsme mimo město a mohli jsme jít v klidu spát, ráno uvidíme. Obešli jsme benzínku a vzadu jsme si vlezli mezi dva sklady a z několika palet a kartonů, které se tam váleli, jsme dostavili potřebné dvě stěny, takže jsme měli ohraničený prostor.
Šestý den:
Ráno se probudíme a slyšíme, že někdo něco dělá hned za rohem. Byli jsme úplně potichu aby nás neslyšel. Stačilo, aby popošel půl metru a uviděl by nás. Po chvíli ale odešel a my jsme si hodně oddechli. Sbalili jsme se a tak nějak odhadovali, kde asi jsme a kam asi tak mám jít. Šli jsme protě po silničce neznámo kam na jihozápad doufajíc, že buď dojdeme k dálnici nebo na nějaké dobré místo na stop. Ale kdeže. Několik dlouhých hodin jsme šlapali mezi polemi, v obrovském horku a v minimálním provozu, neznámo kde. Nálada byla nevalná. Došli jsme ale na dobré místo, které vypadalo jako přívaděč na dálnici a tak jsme tam začali stopovat, nic jiného nám nezbývalo. Asi po půl hodině nám zastavil chlápek jdoucí na dálnici a našem směru. Štěstí se na nás usmálo, zvláště proto, že jel dokonce skrz velkou Murcii, takže jsme se dokázali vyhnout velkému městu. Ale jak to tak chodí, chlápek nás vysekal z velkého průseru, ale hodil do většího. Vyhodil nás na dálničním výjezdu u městečka Totana. Jako každému jinému jsme mu říkali, že chce vyhodit na dálniční benzínce, ale jako skoro každý ostatní to pochopil jinak a vyhodil nás na první benzínce po svém sjezdu z dálnice. Problém byl v tom, že jsme nebyli u dálnice na výjezdu z Totany ani ve směru na Almerii, ani na Murcii, ale někde mezi. Nikdo tedy kolem nás nejezdil a když už, tak jel pod dálnicí do nějakých vesniček. Mohli jsme buď šlapat dlouhé kilometry do města a skrz něj na dobrou výpadovku nebo jít na dálniční nájezd. Zvolili jsme druhou možnost s tím, že pokud někdo pojede na dálnici v našem směru, musí nás v tak minimálním provozu a horku vzít. A taky že jo. První auto zastavilo. Chlápek v dodávce hovořící jenom španělsky. Naštěstí nejel po dálnici na Granadu, ale na Almerii, takže jsme se dostali až za dálniční křižovatku. Nějak jsme mu pomocí mapy vysvětlili co vlastně chceme a už se vezli. Průjezd mezi Lorcou a Almerií je hotová poušť. Kameny, step, písek, horko, žádná voda okolo, skály, malé arabské benzínky. Vyhodil nás na nějaké strašné benzínce. Oni tam všechny benzínky byly stopařsky nepříznivé. Malé, s malým provozem a jedno benzínka pro oba směry, takže člověk nevěděl, kam které auto pojede. Navíc, benzínky v této oblasti byly skoro všechny bez pitné vody. Na záchodech všude upozornění, že aqua non potable, v restauracích odmítají načepovat vodu s tím, že máme jít na záchod. Voda u samotných pump také nebývá pitná, jak tomu bývá jinde. Krásně jsme tedy dojeli na vodu a žízniví somrovali na benzínce. Až po delším čase se zadařilo vysomrovat někoho jedoucího dokonce za Almerii, takže jsme se opět vyhli velkému městu. Za Almerií nás chlápek vyhodil na nějaké větší benzínce přímo na dálnici, takže jsme měli vynikající pozici. Nabrali jsme vodu a šli mávat. Na parkoviště jsme ještě viděli slovenský kamion, řidič ale čekal na vyjetí směr Barcelona. Šli jsme mávat za takový kruhový objezd na náš dálniční nájezd. V této oblasti už byli až nepříjemně silně znát arabské vlivy. Po kruhovém objezdu jezdila všichna auta vyjíždějící z benzínky, takže jsme o publikum měli postaráno. Zvláště Jana o chtivé pohledy pokud na sobě měla kratší sukni. Vzhledem k dobrému provozu jsme tam stáli docela dlouho. Ona ale Málaga, kterou jsme měli na ceduli, je dosti daleko. Po nějakém čase jsme chytli auto jedoucí až do Almunécaru, takže jsme se dostali až za odbočku na Granadu. Konečně jsme byli na silnici vedoucí podél celého jižního španělského pobřeží. Cesta je to opravdu nádherná. Z jedné strany Sierra Nevada, z druhé Středozemní moře. Dojeli jsme do Almunécaru, kde nás chlápek vyhodil přímo ve městě na nějaké malé benzínce. A setmělo se. Bloudili jsme tak po benzínce, somrovali, mávali, ale žádné překvapení, že bez úspěchu. Byl už pozdní večer, lidé jezdili jenom v rámci města. Nezbývalo nám nic jiného, než se vydat na pochod mimo město. Šlapali jsme, sami nocí a přímořským městem. Už jsme byli pěkně unavení, když jsme došli k nějakému nezastavěnému srázu a řekli si, že dál už teda nepůjdeme a přespíme kdekoliv. Došli jsme po cestě po strmém svahu až k nějakému smetišti a tam si rozdělali spaní, protože nikde jinde místo nebylo. Kde se vzal, tu se vzal, přiběhl pes, zastavil se kousek před námi a začal hlasitě štěkat. Štěkot slyšel jiný pes o pár domů dál a také začal štěkat. Jeho štěkot zase slyšel jiný pes o kousek dál a přidal se. Takže jsme slyšeli, jak se štěkot postupně šíří městem a na odvaze nám to nepřidalo, protože se v nejbližším domě rozsvítilo a někdo vyšel směrem k nám. Něco na nás začal hulákat, ale měl smůlu, že jsme mu nerozumněli. Snažili jsme se s ním domluvit, ale jinak než španělský neuměl. Nějak jsme pochopili, že nás vlastně nevyhání, ale zve k sobě domů na noc. Řekl jsme mu, že nám nevadí spát tady venku a to se později ukázalo jako velká chyba.
Sedmý den:
Probudil nás někdy uprostřed noci deštík. Jana si přes sebe hodila pončo a dělal, že spí, ale já sem neměl nic na sebe. V rychlosti jsem si sbalil věci a utíkal směrem k domkům v domnění, že tam bude místo na shování. Nebylo. Stál jsem tam tak sám, na dešti, uprostřed noci. Za chvíli přišla promoklá Jana a vydali jsme se na cestu dolů na silnici. Tam jsme našli dům, který měl podél jedné zdi uzounkou stříšku. Dali jsme si spacáky podél té zdi a leželi na boku namačkáni na zeď abychom příliš nezmokli. Pohodlí žádné, ale nic jiného nám nezbývalo. Pomalu se rozednilo, ale pršet nepřestávalo, takže jsme prostě čekali. Když někdy dopoledne přestalo pršet, sbalili jsme se a vydali na pochod po silnici hledat nějaké místo na stopování. Ušli jsme pár set metrů, když začalo znovu pršet. Notně zmoklí jsme došli k nějakému stavení, kde měli otevřenou bránu plotu a venkovní garáž. Na nic jsme nečekali, nikoho jsme se neptali a vlezli do té garáže. Abysme nevypadali jako narušitelé, rozdělali jsme si spaní a v té garáži usnuli. Někdy odpoledne jsme vstali, ale pořád pršelo. Opět nám nezbývalo nic jiného než čekat. Uvařili jsme a trochu si pohrávali s myšlenkou půjčit si v garáži holínky, které by se teď obzvláště hodily a později i s myšlenkou půjčit si auto, které tam bylo. Přestalo pršet a raději jsme odtamtud vypadli. Za celou dobu si nás nikdo nevšimnul. Začali jsme stopovat, ale provoz byl malý. Odběhl jsme si do křoví, když tu na mě Jana volala, ať se rychle vrátim. Ona mezitím někoho stopla, protože chlápek si myslel, že stopuje sama. Později jsme ho museli přesvědčovat, že to není naše obvyklá taktika, aby stopovala jenom stopařka a stopař byl mezitím někde schovaný. Chlápek jel na letiště za Málagou, takže jsme se opět elegantně vyhnuli velkému městu. Pouštěl nám v rádiu anglické zprávy BBC. Naštěstí byla mezi Málagou a jejím letištěm benzínka, takže jsme skončili tam. Provoz tam byl solidní. Nabrali jsme vodu a rozhodli se, že budeme somrovat s požadavkem Gibraltaru. Asi třetí řidič zabral. A nebyl to obyčejný řidič. Trošku se se svým kolegou podivili, že somrujeme, ale řekli, že na Gibraltar jedou a že nás vezmou. Šli jsme s nimi a pak to přišlo. Měli perfektní velkou limuzínu bílé barvy, značky jsem si nevšiml. Batohy jsme si dali vzadu do kufru. Byl to trochu blbý pocit do tak velkého a absolutně čistého kufru dávat naše dva jeté batohy, ale budiž. Uvelebili jsme se na zadních sedačkách a začali vychutnávat perfektní komfort. Kožené sedačky, televize, GPS, bar, klimatizace, všechno na elektrické ovládání, prostě paráda. Asi si mysleli, že si na benzínce vybíráme jenom lepší auta, které budeme somrovat, ale hlavní je, že jsme se vezli. Škoda, že to z Málagy je na Gibraltar jenom 130 km. Byla to nezapomenutelná jízda. Kousek před Gibraltarem řidič řekl, že musí jet někam jinam, takže nás vyhodil na benzínce kousek před odbočkou na Gibraltar z hlavní silnice. Večer byl na spadnutí a tak jsme si řekli, že na Gibraltar už nebudeme stopovat a půjdeme spát tady, protože tam by se mohl špatně nocleh hledat. Došli jsme asi kilometr na pláž a začali hledat místo na spaní. A to nebyla sranda. Přímo na pláži jsme spát nechtěli, protože ve Španělsku se na plážích prý intenzivně krade. Vlezli jsme do takového nízkého travnatého porostu plného hmyzu a bažinek a usnuli tam, protože tam nás nikdo nenajde.
Osmý den:
Ráno jsme se vzbudili ještě za tmy a došli na pláž se sbalit. Ještě před svítáním jsme se vykoupali v moři. Pěkný zážitek ve velkých vlnách. Na pláži byly sprchy, takže jsme se po pár dnech konečně i umyli. Ještě brzy ráno jsme došli zpátky na silnici. Vyrobili jsme velkou ceduli GIB a za chůze podél silnice ji ukazovali. A co se nestalo. Po chvilce chůze před námi zastavilo auto s tím, že jede na Gibraltar. Perfektní štěstí. Chlápek nás vyhodil přímo před hranicemi Gibraltaru. Dostali jsme razítka do pasů a konečně se ocitli na vytouženém Gibraltaru. Šli jsme od hranic přes letiště směrem k městu. Přes letiště tam vede jediná cesta, normálě tudy chodí lidi a jezdí auta. Pokud má letadlo přistát, plocha se uzavře, letadlo přistane a provoz se opět pustí. Zkusil sem stopovat přímo na rozjezdové dráze, ale rychle jsme toho nechal. Došli jsme do města a šli skrz něj. Chtěli jsme se dostat na vrchol Gibraltaru, na skálu nad městem, kde je dobrý výhled na Afriku. Město Gibraltar je velice zajímavé místo. Všechno je velice koncentrované na malém prostoru. Benzínky, památky, banky, garáže, chodníky, obchody, lanovka, hřbitovy. Prošli jsme centrum města a dostali se na silničku vedoucí na vrchol skály. Podle mapy to byl kousíček, ale převýšení bylo obzvláště extrémní. Po chvilce chůzej jsme toho měli dost a tak jsme došli na trošku rozšířené místo silnice a trochu si odpočinuli. Blížilo se auto. Mávl jsme na něj a ono zastavilo. Další perfektní štěstí. Přímo na Gibraltaru se nám podařilo stopnout na skalní silničce první projíždějící auto. Byl to Španěl špatně mluvící anglicky, který tady pracoval v docích. Vzal nás do auta a začal nás vozit po Gibraltaru. Podívali jsme se k jeskyním, do města, k majáku na jinu poloostrova, k zachytávacím stanicím na déšt, do tunelu, k pláži a na další místa. Vyhodil nás ve městě a ještě nám koupil pití na cestu. Prošli jsme zpátky městem ke hranicím a došli do přilehlého města La Línea de la Concepción. Chtěl jsem někam na net, ale nic se nám nedařilo nalézt. Jana tedy počkala na náměstíčku s batohy a já bloudil městem ve snaze najít směnárnu, popřípadě net. Po chvíli jsme poznal a lidé mi to potvrdili, že ve Španělsku je normální zavírat obchody a instituce okolo 14h. Tehdy jsem na ně opravdu hodně nadával. Takže jsme nepochodili a vydali se na pochod pryč z těchto míst. Dlouho jsme šlapali ve velkém horku na dobré stopovací místo za městem. Konečně jsme ho našli, ale mávání se nám příliš nedařilo. Vyrobil jsem tedy ceduli por qué ?, tedy proč ? a když bylo jasné, že projíždějící auto nezastaví, ukázal jsem ji. Užili jsme se s tim dost srandy. Po chvíli zastavila nějaká ženská. Asi pochopila, že tím míníme proč nám nestavíte ?. Mluvila dobře anglicky a jela až někam daleko. Byla to nějaká potapěčka a povídala nám o té oblasti, viděli jsme farmu větrných mlýnů, říkala nám o gibraltarském průlivu atp. Nechali jsme se vyhodit u odbočky na Tarifu, protože jsme chtěli navštívit místo Punta Marroquí de Tarrifa, což je nejjižnější místo kontinentální Evropy. Byli jsme na samém konci Evropy. Pláně, pastvy, hliněné domky, Arabové, pozemky oplocené ostnatým drátem. Docela strach. Šli jsme městem a došli do turistických informací. A jelikož jsme na konci světa, nemůžeme očekávat, že by v turistických informacích mluvili jinak než španělsky, že ? Došli jsme na pobřeží a ocitli se tak na 36. rovnoběžce. Samotná Punta Tarrifa je pouhý výběžek kamenné pláže ač na mapě to vypadá jako poloostrov. Několik desítek metrů od pobřeží je ale malý ostrov s vojenskou základnou. Na celé Tarifě pěkně fouká a je krásný výhled na Marocké skály. Přicházel západ Slunce a tak jsme museli začít hledat místo na spaní. A to byl problém. Všechny okolní pozemky byly drsně ohrazené, chodili po nich Arabové s brokovnicemi, pokud nás někdo viděl, divně na nás koukal. Šli jsme za východní okraj města, po nějaké pěšince, ale obraz krajiny byl pořád stejný, cesta byla oplocena a nikde nebylo místo na spaní. Spát za plotem jsme se báli, protože při setmění se naráz počet ochránců vlastního pozemků znásobil, navíc se na pláních začali objevovat psi. Nechápali jsme, co si tam tak hlídají, byla to absolutní pustina, ani dobytek se tam nepásl. Po dlouhém pochodu jsme našli hned u silnice kousek neoploceného svahu zarostlého keřy a travinami. Jiná možnost nebyla. Chovali jsme se nenápadně, aby nás náhodou nikdo z nedalekého domu neviděl. Usínali jsme se strachem co bude v noci.
Devátý den:
Probudili jsme se v pořádku brzy ráno. Krátce po rozdednění už ale začali domorodci chodit po svých pozemcích a tentokrát jsme dokonce slyšeli střelbu. Nechápali jsme kam a proč střílí, ale ani jsme neměli moc času to zjistit. Sešli jsme na silnici, abychom se sbalili tam a ne na možném neoploceném soukromém pozemky. Po chvilce koukám, že asi 2 metry od nás přistálo na silnici něco jako broky. Nezkoumali jsme to, na nic jsme nečekali a rychle odtamtud vypadli. Šli jsme plni dojmů po silnici, která měla zhruba směr na hlavní silnici, a jediné důležité bylo, abychom šli rychle. Po asi půl hodině chůze přijíždělo auto. Mávli jsme na něj a ono zastavilo. Neuvěřitelná náhoda. Chlápek uměl jenom arabsky a španělsky, ale vysvětlili jsme mu, že chceme na hlavní silnici. Pomocí slovníku jsme se ho zeptal, co znamená ta střelba, a on říkal, že střílejí na ptáky, kteří přilétají z Afriky. Museli jsme mu to věřit. Vyhodil nás na odbočce do Tarify a my jsme se vydali na nedalekou benzínku v našem směru. Tam jsme doplnili vodu a rozhodli se somrovat, protože provoz nebyl slavný. Po určité době se nám podařilo vysomrovat nějaké dva mladíky jedoucí do San Fernanda kousek od Cádizu. Vysvětlili jsme jim, že potřebujeme do města kvůli směnárně a tak nás vyhodili přímo ve městě. Vyměnili jsme trochu peněz, protože jsme již měli málo jídla. Šli jsme městem na severovýchod, abychom došli na výpadovku na Sevillu a hledali jsme obchod. Narazili jsme na šikovnou samoobsluhu a vepluli dovnitř. Batohy jsme dal do vozíku a už ho začali plnit. Ceny tam byly (2001) velmi příjemné, srovnatelné s Českem a pokud byla nějaká akční sleva, ceny byly o hodně nižší než tady. Takže jsme si každý koupili 750g Nutellu za cca 20 Kč, zeleninu, ovoce, pečivo, všechno s dobrými cenami. Vyvalili jsme se s plným košíkem z obchodu a začal raut. Najedli jsme se k prasknutí a batohy jsme si naplnili k prasknutí. Na San Fernando budeme mít dobré vzpomínky. Došli jsme na výjezd z města a začali mávat s cedulí Sevilla. Po delší době zastavil taxík. Několikrát jsme se ujistili, že za svezení nic nechce. Hodil nás sice jenom kousek, ale na dobré místo v našem směru, kde byl lepší provoz. Tam jsme stopovali na autobusové zastávce a co se nestalo. V opačném směru než jsme stopovali zastavilo auto s otcem a synem a začali na nás pokřikovat, ať s nimi jedeme. Naznačovali jsme jim, že nejdeme v jejich směru na Cádiz, ale na Sevillu, ale oni pořád dokola tvrdili, že jedou do Sevilly. Vyhodil nás snad taxikář špatně? Vše se ale vysvětlilo. Otočili auto a nabrali nás. Oni prvně nestačili zastavit a tak se pro nás vraceli. Štěstí to bylo o to větší, že nejeli jenom do Sevilly, ale až do Huelvy, takže jsme se parádně vyhnuli obrovskému městu. Nálada byla perfektní, ač oni uměli jenom španělsky, hodně nám fandili. Cesta uběhla jako voda a už jsme byli kousek od Huelvy poblíž portugalských hranic. Správně pochopili, že chceme vyhodit na nějaké frekventované benzínce. Byli jsme až za Huelvou u nějakého motelu, kde se zastavovalo hodně aut a kde bylo místo na stopování. I když byl již večer, chtěli jsme ještě dnes dojet do Portugalska. Začalo ale pršet, a tak jsme si vlezli do zastřešené zahrádky a najedli se. Pršet nepřestávalo a tak jsme se zeptali majitele, který zavíral hospodu, jestli můžeme přespat v jeho venkovní garáži. Sice to byla mizerná slovníková komunikace, ale pochopil co chceme. Nic neřekl a začal nám naznačovat, že ho máme následovat. Šli jsme s ním do jeho domu, tam nám ukázal místnost, kde můžeme přespat, sprchu a televizi. Paráda. Byl to sice takový sklepní byt, spali jsme v takové provizorní prádelně, ale pořád lepší než venku. Umytí také příšlo vhod. Spát jsme šli brzo.
Desátý den:
Vstávali jsm pozdě. Pomalu jsme se vypravili, na cestu nám dal chlápek ještě nějaké pití. Stoupli jsme si na silnici a v poměrně slabém provozu začali stopovat. Po nějaké době zastavil Angličan jedoucí do Fara. Dobře jsme s ním pokecali, protože po delší době někdo uměl anglicky. Přejetím mostu přes Guadianu jsme se ocitli v Portugalsku. Lehoučká exotika, zvláště pokud sem člověk dojede stopem. Vyhodil nás v nějakém městečku neznámo kde a neznámo na jaké silnici. Dokonce jsme nevěděli kterým směrem je Albufeira, kam jsme chtěli jet. Došel jsme pro vodu a poprvé si vyzkoušel portugalštinu. No nic moc. Stoupli jsme si na silnici a tak nějak spíše podle Slunce jsme začali stopovat. Velice rychle zastavila nějaká ženská a já jsem k ní doběhl domluvit odvoz. Řekl jsem jí, že sice nevíme, kde jsme, ale že chceme jet do Albufeiry. S radostí ve tváři řekla I am going to Albufeira as well a jelo se. Mluvila perfektně anglicky a povídala nám o Portugalsku a místním kraji. Zavezla nás co nejblíže k pláži a tam jsme se s ní rozloučili. Do Albufeiry jsme chtěli proto, že Jana tady před měsícem strávila nějaký čas. Chtěla překvapit jednu ženskou, u které tehdá spali. Došli jsme na pláž, ale nedokázali se zorientovat. Jana si pouze pamatovala, že tam byly u vody takové skály, ale ty na obě strany pláže. Nakreslila na papír přibližný tvar těch skal a šla se zeptat do hospody, na kterou stranu by mohly být. Nic se nedozvěděla a tak jsme se vydali po pláži na východ. Šli jsme celé odpoledne, vodou, skálami, cestičkami, zátokami, ale hledané místo jsme nenašli. Po několika kilometrech nám bylo jasné, že to místo bylo na druhou stranu. Do cesty zpátky se nám nechtělo, a tak jsme zaparkovali na jedné pláži, na kterou jsme došli přes fajnový hotelový parčík s krásným bazénem. Vypadali jsme jako exoti. Vykoupali jsme se v obrovských vlnách, uvařili a rozhodli se, že přespíme na pláži. Místní mladí plavčíci tvrdili, že je to tady bezpečné a klidné. Výhodou bylo, že tam byly sprchy, takže jsme se opět po delší době umyli. Rozdělali jsme si ležení na plážových lehátkách a při svěžím větru usnuli.
Jedenáctý den:
Ráno nás vzbudil nějaký místní zaměstnanec. Nerozuměli jsme mu, ale bylo jasné, že bychom měli vypadnout z pláže patřící hotelu. Sbalili jsme se a vydali na cestu na hlavní silnici vedoucí podél pobřeží. Ukázalo se ale, že to není taková sranda jak by se mohlo zdát. Zjistili jsme, že jsme včera došli po pláži asi 8 km až k letovisku Olhos de Água. Na silnici vedoucí do Albufeiry, odkud už vede hlavní silnice do Lisabonu, však nebylo žádné dobré místo na stopování a tak jsme šlapali po silnic směr Albufeira stále za nosem. Křižovatky, kopce, zatáčky. Hodně dlouho jsme šli, než jsme si za jednou křižovatkou řekli, že dál už nepůjdeme a budeme stopovat. Udělali jsme ceduli Albufeira a začali mávat. A nikdo nestavil. Ale co se nestalo, přišli k nám nějací mladíci a rovnou spustili: Čau, kam jedete?. Pěkně jsme valili oči. Ukázalo se, že to jsou dva Češi pracující v místní restauraci a nás identifikovali nás podle dvou věcí. Stopovali jsme s cedulí Albufeira, i když jsme již v Albufeiře byli a já jsme měl na sobě tričko Mountfield. Hodili jsme řeč a oni nás po chvilce pozvali do pizérie, kde pracovali. A byli to takoví boucháči, že nás pozvali na vlastnoručně vyrobenou pizu. Kecali jsme o všem možném, dokonce k nám přišel i český majitel pizérie. Konečně jsme se po delší době najedli a pokecali s krajanami. Oni vyjeli na začátku prázdnin stopem do Portugalska a přes nějaký kontakt si tady sehnali práci v pizérii. Rozloučili jsme se s nimi a bohatší o rady ohledně místního města se vydali na pochod. Šli jsme na jisto, ale hodně dlouho. Došli jsme na nějakou benzínku, kde při přípravě cedule Lisboa mi silný vítr odnesl papíry a mapy na několik desítek metrů daleko. Ale stopli jsme rychle nějakou ženskou, která uměla dobře anglicky a hodila nás přesně tam, kam jsme potřebovali. Na začátek rychlostní dálnice do Lisabonu. Na tomto místě to Jana znala, protože tady strávila několik hodin při svém prvním portugalském výletu. Počítali jsme tedy s dlouhou čekací dobou, ale tak hrozné to nebylo. Po nějaké době nám zastavil otec se synem jedoucí až do Lisabonu. Uměli jenom portugalsky, ale byla s nima sranda, dokonce nám koupili každému plechovku coly. Průjezd mostem přes Rio Tejo na jihu Lisabonu je opravdu impozantní. Nějak se nám podařilo jim vysvětlit, že chceme vyhodil na druhém dálničním výjezdu za řekou, což podle mapy byl začátek dálnice na Cascais na západ od Lisabonu. Na druhém výjezdu nás vyhodili, ale bylo to ještě hodně daleko před naší dálnicí. Musel tedy nastat další pochod. Z dálničního výjezdu jsme se museli dostat složitým prolézáním houštinami, ale podařilo se nám dostat na silničku, která měla zhruba směr který jsme potřebovali. Dlouhou dobu jsme šli, ale dálnice nikde. Do kopce, zatáčkami, všude možně. Směr však seděl a tak jsme trpělivě šlapali. Procházeli jsme takovým lesparkem na okraji Lisabonu, kde nám přišlo podezřelé, že je tam nějak hodně postávajících ženštin a stojících aut. Nic nám nedocházelo, jsme slušňáci. Šli jsme dál svou cestou a jedno z aut u nás zastavilo. Chlápek nám řekl, že vypadáme, že něco hledáme, že nám rád poradí, jak se odsud dostat. Nechali jsme potvrdit správnost naší cesty a v ten okamžik nám to došlo. Byl to parčík, kde se scházeli prostitutky a zákazníci. Zrychlili jsme krok a po asi půlhodině přišli na nájezd na naší dálnici. Dokázali jsme, sice s velkými obtížemi, vyhnout se dalšímu velkému městu. A na tom nájezdu nastala dosud nepřekonaná série stopařských štěstí, kdy nám zastavovalo vždy první auto, které přijelo. Jen co jsme přišli na nájezd, zastavilo auto v litevskou značkou. Říkal jsem si, že je to divné, ale vyskočili z něj tři mladíci a zářili štěstím, že zastavili stopařům. Ani nevím jak, ale do toho auta jsme se vměstnali. Nastala zběsilá jízda. Jeli co to dalo, péage bez závor, které jsou jen o 20 cm na obou stranách širší než je auto, prolétli rychlostí 160 km/h, to jsem jim viděl na tachometru. Byli to členové nějakého basketbalového týmu a tady trávili prázdniny. Dojeli sem za tři dny a bydleli v kempu v cascais. Několikrát nám nabízeli nocleh u nich v kempu, ale odmítali jsme s tím, že spíme venku a že ještě dnes se chceme dostat na Cabo da Roca, což je nejzápadnější místo kontinentální Evropy. Několikrát nám řikali, že nás hodí na dobré místo, ale vždycky nás dovezli dál, než měli původně v plánu. Nálada byla veselá a tímto odkládáním rozloučení se nás dovezli až na samotné Cabo da Roca. Cesta sem z Cascaisu je opravdu nádherná. Skály, malá silnička a vědomí, že člověk je na konci světa. Na vytouženém mysu jsme se s nimi rozloučili a začali to tam prolézat. Je to prefektní místo. Všude turisté, turistické centru, kde nám do pasu napsali věnování, maják, skály a vítr. Na samotném Cabo jsme si uvařili a po setmění se odebrali k majáku, kde byla šikovná veranda. Rozdělali jsme si ležení a usnuli.
Dvanáctý den:
Ráno jsme se probudili brzo a Jana hned šla fotit východ Slunce na Cabo da Roca. Když jsme se potom balili, přijela výprava japonských turistů a když viděli, že tam spíme jen tak na zemi, vytáhli foťáky a začali si nás fotit. Došli jsme na silnici a včera započatá série veleúspěšného stopu pokračovala. První auto zastavilo. Byl to nějaký páreček z Tenerife (Kanárské ostrovy) na místní dovolené. Jeli do nedaleké Sintry, takže nás vyhodili na křižovatce pro severní směr. Tam jsme opět chytli první auto a tím jsme se v mapě stratili, a to ze dvou důvodů. Jednak jsou v této oblasti severně od Lisabonu maličké zasíťované silničky a lidé jezdí krátké vzdálenosti, takže než jsme od řidiče mohli zorientovat, už jsme vylézali a okamžitě chytali další auto. Pomocí pěti aut, která vždy byla první která přijížděla, jsme jeli podél portugalského pobřeží stále na sever. Někdy odpoledne série štěstí skončila a začali jsme se na místních silničkách pěkně plácat. Přišlo horko, šlapání do kopců, krize. Moc jsme toho ten den neujeli a večer jsme skončili v nějakém městečku, nevěděli jsme kde, protože jsme ten den jeli rovně za nosem a vždy jsme se ptali jenom na směr na Porto. U benzínky byl nějaký rozestavěný barák, tak jsme si udělali ležení na nedostavěné verandě pod stříškou. Uvařili jsme si a ve spacácích pak poslouchali bimbání zvonů a štěkot psů.
Dvanáctý den:
Vstali jsme a začali mávat. Velice rychle zastavila nějaká portugalka neumějící žádné řeči. Rukama a nohama jsme se s ní domluvili, že chceme na sever a jelo se. Jediné slovo, které promluvila, bylo Leiria, když jsme dojeli do jejího cíle. Přešli jsme město a vesele stopovali dál. Dojeli jsme na dálnici a po ní až na poslední benzínku před Porto, protože náš poslední řidič končil ve městě, kde jsme nechtěli skončit. Na benzínce jsme docela dlouho somrovali než jsme poznali, že městu se nevyhneme, že nenajdeme nikoho, kdo jede skrz. Vysomrovali jsme si páreček, což nebyl problém, protože všichni v Portu končili. Cestou jsme jim vysvětlovali stopařské obtíže spojené s velkými městy. Doufali jsme, že nás hodí na nějaké dobré místo, ale nestalo se. Dost jsme již totiž chvátali. Bylo úterý a já jsem měl v pátek ubytovávací den na koleji a od pondělí školu. Přejeli jsme řeku Douro (Duoro) a skončili v úplném centru Porta. Opět bez mapy a místních peněz v neznámém městě, klasika, to nás nemůže rozházet. Postupovali jsme jako obvykle. Zeptali se vhodného domorodce, jestli se dá bez obav jezdit MHD na černo. Nedá. Takže jsme došli do turistického centra, kde jsme si vyzvedli mapu města a zaměřili vhodné severní místo na stopování. Bylo to dosti daleko, což jsme čekali. Vydali jsme se na pochod a cestou narazili na městskou benzínku zabudovanou do garáže nějakého domu na bulváru. Přiblížením se k benzínce se ve mě probudili somrovací pudy a chvilce váhání jsem se zeptal řidiče, kam jede a jestli by nevzal stopaře. První nevyšel, ale druhý ano! Byla pokořena další meta. Vysomrované auto přímo v centru velkého města. Byl to mladík jedoucí na sever nedaleko od místa kam jsme chtěli. Chvíli nechápad co po něm vlastně chceme, ale trpělivě jsme mu vysvětlili, že tam jdeme stopovat a že se nám nechce jít ty dva kilometry pěšky. Vyhodil nás u nějakého stadionu a podle mapky jsme došli na dálniční obchvat Porta. Museli jsme přelézat nějaké popelnice a prolézat roštím, ale konečně jsme stáli na dálnici v našem směru. Problém byl v tom, že jsme byli před dálničním rozvětvením, takže auta jezdila do různých směrů a navíc nebylo příliš místa na zastavení. Provoz byl však solidní, takže jsme neklesali na mysli. V jednom okamžiku vidím, že jede auto s francouzskou značkou. Začal jsem na ně zběsile mávat aby to vypadalo, že jsme Francouzi, a trik zabral. Zastavili skoro smykem v odstavném pruhu. Byli to tři mladící. Vyběhli z auta, začali mávat a vítat francouzsky své krajany. Opatrně jsme jim řekli, že nejsme francouzi, ale vzali nás do auta. Pěkně jsme se mačkali, jeli jsme jenom na první benzínku na severní dálnici, ale dostali jsme se alespoň za město. Francouzi bydleli v nějakém kempu poblíž a Portu byli na nákupech. Rozloučili jsme se s nimi a mysleli si, že jsme za vodou. Ale jak to tak chodí v podobných pozicích, kdy je stopař ze velkou překážkou a již se jenom rychle vrací, přijde krizovka. Byl večer, auta nejezdila, somrování nezabíralo a my jsme byli na benzínce dobrou hodinu. Nepřestávali jsme somrovat, protože jsme se rozhodli, že když už jednou chvátáme, pojedeme domů nonstop. Jednou takhle přijel kamion s francouzskou značkou. Šel jsme za řidičem a francouzsky se ho zeptal, jestli jede do Francie. Odpověděl španělsky, že nejede a že stopaře nebere. Velká ryba nám utekla. Somrovali jsme dál a co se nestalo. Sám za námi přišel ten španělský řidič francouzského kamionu a řekl nám, že s ním můžeme jet do Bayonne. Plesali jsme štěstím. To bývá obzvláště velké štěstí, pokud stopař chytne dálkový odvoz na noc. Takto se cestuje nejrychleji, protože se nestrácí čas spaním v noci. Uvelebili jsme se v kabině, hrála dobrá muzika, vezli jsme se pohodlně nocí a daleko. Vrchol blaha. Usnuli jsme neznámo kde, protože jsme nevěděli, kudy řidič jede.
Třináctý den:
V noci jsme podřimovali a věřili řidičovi, že jede někam do Francie. Definitivně jsme se probudili někde u Ovieda, kde řidič nakládal. Pak jsme jeli krásným severním španělským pobřežím do Bilbaa. Tam však řidič nejel dál rovně na San Sebastian, ale zahnul na jih na Bugos. Uvědomili jsme si, že jsme volové, že jsme si při nakládání s ním neujasnili kudy a kam vlastně jede. Doufali jsme, že jede jenom někam na benzínku nebo nakládat. Zvlášť nás to mrzelo proto, že jsme na jednom dálničním parkovišti odmítli nabídku odvozu od Čechů, kteří tam byli, protože vyjížděli až za několik hodin. Na dotaz nám řidič odpověděl, že jede do Francie, tak jsme se uklidnili. Na další dálniční křižovatce zahnul a uháněl si to na Pamplonu. To už byl lepší směr, ale pořád to nebylo to, co jsme potřebovali. Navíc nám starosti dělala jeho ospalost. Z Porta jsme to jeli jen s malými zastávkami, beze spánku. Znova nás ubezpečil, že nás doveze do Francie, takže jsme mu důvěřovali. Když jsme dojeli až na okraj Pamplony, chtěli jsme vylézt, ale on po obchvatu zamířil na horskou silničku ve směru na Irun, což byl přesně náš směr. Absolutně jsme nechápali, proč jel takovou velkou oklikou. K večeru jsme dojeli k nějaké horské továrničce mezi Pamplonou a Irunem, kde měl řidič vykládat. Říkal, že to bude trvat chvilku, takže jsme čekali v kamionu. Po chvíli přišel z továrny, že bude muset zajet dovnitř, takže jsme si museli vystoupit. Veškerá komunikace ve španělštině, takže docela problém. Čekali jsme asi půl hodiny, ale z továrny nevyjížděl. Vybalili jsme si spacáky a karimatky a přímo na parkovišti uvnitř továrny jsme usnuli. Vzbudil nás někdy uprostřed noci nějaký zaměstnanec, že tady prostě spát nemůžeme a jak jsme se tady vlastně ocitli. Nevěděl, že jsme přijeli kamionem, měl nás za kdoví koho. Vysvětlili jsme mu situaci, ale museli jsme jít mimo areál továrny. Ustlali jsme si před branou, aby nás řidič viděl, až bude vyjíždět.
Čtrnáctý den:
Probudil jsem se zimou. Dlouho jsme ještě ráno čekali než náš řidič vyjel z továrny a mohli jsme pokračovat. Kdybychom se ho zeptali, kam vlastně pojede, mohli jsme teď být někde za Bordeaux. Sjeli jsme s ním z hor a na poslední dálniční španělské benzínce v našem směru jsme se s ním rozloučili. I přes velké zdržení nám dost pomohl. Jana si od něja nechala něco napsat do památníku. Konečně jsme byli na frekventované dálnici a zbývalo už jen frčet domů. Na benzínce byl český kamion, s kterým jsme dojeli na celnici u hranic, kde bylo spousta českých a slovenských kamionů. Prošli jsme parkoviště, ale i přes to velké množstí jsme nenašli nikoho, kdo by brzy odjížděl ve směru domů a mohl vzít dva stopaře. Stoupli jsme si na výjezd z celnice a brzy chytli nějakého Francouze, který nás hodil na další benízku. Tam jsme znova přišli o skvělý odvoz. Jana si zrovna odskakovala na benzínce, když přijeli dva Němky v osobáku. Nechtěl jsme je zdržovat, takže jsme se jich neptal. Jana přišla až po jejich odjezdu. Dost jsme chvátali, takže jsme velice intanzivně stopovali. Snažili jsme se na cestě do Bordeaux vyhnout málo frekventovaným benzínkám, ale nedařilo se, takže jsme měli dlouhé čekací doby. V jednom úseku nás vezl Špaměl, který jel do Paříže s nějakým exotickým ovocem. Měl úplně plné auto, takže jsme doslova seděli namačkání na bednách s nějakými citrusy a hlavou jsme se nemohli vejít pod strop. Byli jsme na první benzínce za Bordeaux a věděli jsme, že čeští kamioňáci jezdí mimo dálnice na Angouleme a Montlucon. Na tu správnou odbočku z dálnice nás hodil nějaký náklaďák s hlínou. Pak jsme se dostali několika kratšími stopy někam do střední Francie. Příliš kamionů tudy však nejezdilo. Byl večer a začalo se stmívat. V minimálním provozu jsme ťapali silnicí, už byla docela tam. Když projíždělo auto, ukázal jsem ceduli Lyon a pak jsme zas šlapali dál. Byli jsme v docela blbé situaci. Když je ale člověku nejhůř, někdo pomůže. Asi dvěstě metrů před námi zastavila na plácku nějaká dodávka. Nevěděli jsme, jestli zastavila nám nebo ne. Dali jsme se do běhu, aby se náhodou zase nerozjela. Pomalu jsem viděl, že nám německou značku, takže situace růžověla. Doběhli jsme na místo a zjisili, že zastavil nám a že jede až do Mulhouse. Nejůžasnější štěstí. Za tmy, na úplně blbé silnici, a my jsme stopli na noc odvoz na velkou dálku. Moc dlouho jsme se s ním nebavili a byli rádi, že můžeme spát.
Patnáctý den:
Brzo ráno, ještě za tmy, jsme skončili na poslední benzínce před Mulhouse. Situace byla optimistická, ale již jsme byli velice unaveni a chtěli jsme rychle odjet. Provoz byl však minimální. Jednou za několik minut jsme skoušeli vysomrovat auta, která tam přijížděla, ale neúspěšně. Dokonce jsem se zeptal i zaměstnance benzínky, který odjížděl z noční šichty. Kde se vzali, tu se vzali, na benzínku přišli dvě Bulharky. Stopovali stejně jako my okolo Iberského pobřeží. Uměli dobře anglicky a německy. Chvíli jsme pokecali a ony šly stopovat na výjezd. Mysleli jsme si, že somrováním budeme úspěšnější, ale když jsme konečně někoho vysomrovali, ony už na výjezdu nestáli. Dojeli jsme do Německa a po známé dálnici až někam ke Karlsruhe. Tam se stala zajímavá věc. Poslední kus nás vezla nějaká Švýcarka vyhodila nás na benzínce, která je společná pro oba směry. Takže jsme odešli z benzínky a šli jsme stopovat na dálniční nájezd pro náš směr. Kde se vzal, tu se vzal, přijel český kamion, zastavil u nás a za něj vyskákali ty dvě Bulharky. Chtěli odbočit na Stuttgart a dál na Mnichov, takže se nechali vyhodit tady. A to se nám hodilo. Naskočili jsme k řidičovi a s Bulharkami si tak vyměnili místo. Konečně jsme zase mohli s někým mluvit česky. Řidič byl veselá kopa, jel ze Španělska, kam rád jezdil, pouštěl nám španělskou hudbu, které jsme měli mimochodem plné zuby, a vyprávěl, jak v mládí také stopoval. V r. 1992 byl stopem na barcelonské olympiádě, nějaký čas bydlel na frankfurtském letišti, kde kradl ze skladů, prostopoval půlku Evropy, no prostě nám čas rychle ubíhal. Kousek před Norimberkem přišla jedna z nejexotičtějších stopařských akcích jaké jsem kdy zažil. Stáli jsme v běžné dálniční frontě, všechno totálně zacpané, když jsem si všimnul, že vedle nás stojí auto s prachatickou poznávací značkou. Prachatice by se mi hodily mnohem více než kamioňákova Plzeň. Vyklonili jsme se z okýnka, a zakřičeli na dva lidi v autě, jestli by nemohli vzít stopaře. Chvíli vypadali zmateně, ale řekli že ano. Vzali jsme si věci, rozloučili se s řidičem a přímo na dálnici jsme si přesedli do osobáku. Další cestou se ukázalo, že sice jedou do Prachatic, ale ne přes Plzeň, ale přes Regensburg. To se Janě tedy vůbec nehodilo, protože potřebovala Plzeň pro Severní Čechy. Na další benzínce si tedy přesedla zpátky do kamionu a naše cesty se rozešly. Pouze ale na necelé dva roky. Jel sem tedy dále sám s dvouma chlápkama a spokojeně jsem spal, únava po celém výletu byla dost velká. V Regensburgu se ještě stavili asi na hodinu v nějakém obchodu se stavebními potřebami a potom se jelo dál. Přijeli jsme na přechod Strážný, kde ale byla obrovská fronta aut. Nemělo pro mě cenu čekat. Vylezl jsem a dal se na pochot k přechodu. Došel jsem tam a podrobil se prohlídce. Prvně chtěli vědět, odkud jedu, a když jsem jim řekl že z Portugalska, asi mi moc nevěřili a prohrabali mi celý batoh. Hned za hranicí nebylo dobré místo na stopování a tak jsem šel pěšky stále dál a dál, ale žádné auto nezastavovalo. Dokonce kolem mě projeli moji poslední řidiči a jenom zamávali. Došel jsem až do vesnice, kde bylo plno prostitutek. Dál už jsem jít nechtěl a tak jsem stopoval přímo tam. Okamžitě zastavil nějaký chlápek v avii a dovezl mě za Husinec. Odtamtud jsem dojel rychle do Českých Budějovic a potom již vlakem do JH.
Domluva: Toto byl skvělý výlet. Doposud nejdelší časově i vzdálenostně, se skvělou kolegyní a fungoval jako vynikající zakončení prázdnin. Mírnou exotiku v podobě Portugalska a Gibraltaru projetého stopem jen tak někdo nemá.