Čas: August 03 Trasa: JH, Praha, JH, Znojmo, Břeclav, Bratislava, Budapešť, Seged, Bělehrad, Čačak, Sarajevo, Mostar, Dubrovnik, Boka Kotorská, Crkvice, Dubrovnik, Zadar, Plitvice, Záhřeb, Villach, Linz, ČB, JH, Praha
Předmluva: Několik málo dní po předchozím úspěšném výletu na Nordkapp byl čas a chuť opět někam vyrazit, pro změnu třeba na jih. Po dobytí nejsevernějšího evropského bodu jsme si dali s Janou za cíl navštívit nejdeštivější místo v Evropě - Crkvici v Černé Hoře. Výlet to měl být krátký, protože za 10 dní mě čekal školní vodácký kurs.
První den
Vyjel jsem standardní cestou stopem z Jindřichova Hradce před Pelhřimov do Prahy, kde jsem si standardně před výletem skočil ve škole na net a večer šel spát na Černý Most, kam měla ráno Jana přijet. Nakoupit jsme měli až spolu druhý den.
Druhý den
Zmatky. Při předchozím výletu jsme u vypůjčeného stanu zlomili tyčky (vítr na Nordkappu je zlomil) a tak jsme se dohodli, že na druhý výlet vezme Jana tyčky stejného typu ze svého stanu. Já slovem "tyčky" myslel obě jako sadu, ona jenom jedny tyčky ze dvou potřebných. Takže jsme byli v Praze s polovičním počtem tyček ke stanu. Druhé tyčky byly v Podkrkonoší nebo v Jindřichově Hradci. Navíc Jana dorazila až k poledni. Nakoupili jsme na Čerňáku a vydali se ke mě domu pro tyčky, ostatně velká zajížďka to není. Velice rychle jsme na první benzínce na D1 chytli stop a za 2h už jsem měl tyčky v ruce. Už se sice stmívalo, ale přece nebudeme spát u mě doma. Došli jsme na výpadovku na Brno a chytli stop až do Mikulova, parádní štěstí. Takže jsme moc času neztratili. Došli jsme na polní cestu za městem, postavili stan a šli spát.
Třetí den
Ráno začala stopařská krize. Nebylo místo, kde stopovat, bylo horko, nikdo nezastavoval a když už, tak jenom na pár kilometrů. Mrcasili jsme se těch několik málo kilometrů do Břeclavi na dálnici půl dne. Završil to 4 km pochod z centra Břeclavi na dálnici, hnus. Odtamtud jsme se dostali jenom na hranice. Báli jsme se pěšky jít přes dálniční přechod, ale nic jiného nám nezbývalo. Českou stranu jsme přešli bez problémů, jenom se podivili, že jdeme pěšky, ale problémy nedělali. Na parkovišti mezi oběma stranami jsme si stopli autobus s nějakými sportovci, kteří nás převezli přes slovenskou stranu, přibližně 200m. Tam nám zastavil děda v dodávce. Moc toho nenamluvil, ale před Bratislavou nám nasliboval dobré místo na stopování. Takže jsme my, profíci, věděli, že nás vyhodí úplně někde v paži. A taky to tak dopadlo. Byli jsme někdo na okraji centra na rychlostnim obchvatu na benzínce. Nedokázali jsme se zorientovat, byli jsme bez mapy, horko bylo, prostě tragédie. Když jsme se ptali, kudy máme jít na výpadovku směr Budapešť, tak na nás blbě lidi koukali. Je to stejné jako v Praze na Florenci se ptát, kudy jít pěšky na výpadovku na Berlín. Nakonec jsme nějaký směr nabrali, ale cesta byla nekonečná. Vyloženě jsme tápali městem, kus vždycky šli, kus jeli autobusem na černo, pak zase šli skrz Petržalku, prostě čistě podle slunce a silničních ukazatelů. Zjistili jsme, že na dálniční hraniční přechod není moc šancí se dostat, že musíme na starý přechod Rajka. Stáli jsme na okraji městské zástavby a mávali na auta. Dobrou hodinu nic a pak se jakýsi pán slitoval, že nás tam teda zaveze. Ono je to dobrých 10 km. Zjistili jsme, že se dá na dálniční přechod dostat přes nedaleký most a tak jsme si tam udělali procházku, protože tady bychom nic nechytli. Jenom jsme přišli na výjezd z celnice a s cajtama tak vůbec nepřišli na dálničním přechodu do styku. Je tam výborné místo na stopování - široký odstavný pruh s omezenou rychlostí jízdy. Už bylo docela pozdě večer, ale neměli jsme jinou možnost než stopovat. Na ceduli Budapest jsme chytli párek Maďarů ve středních letech. Byli letecky na výletě v Anglii, na Ruzyni jeli vlakem z Bratislavy a do Bratislavy autem z Budapešti. Prý je to takhle vyjšlo nejlevněji. Vyprávěli cestovatelské zážitky a cesta tak rychle ubíhala. Přišla řeč na naše cestování a debata ještě více oživla, když se dozvěděli, že Jana před první cestou bojovala s toxoplasmózout. On na tuto nemoc napsal dilomovou práci. Takže si vyměnili pár užitečných rad. V mapě jsme si naplánovali, kde chceme vyhodit, na poslední benzínce před jejich sjezdem do města, dokonce jsme jim i ukázali, kde ta benzínka je, ale jak to tak (bohužel často) chodí, začali machrovat, že ví, kde nás vyhodit, že tam je ještě jedna benzínka v našem směru. Dojeli s námi na dálniční křižovatku směrem Szeged, vydali se kousek na jih, ale benzínka (jak jsme my věděli) nikde. Otočili to, strašně se nám omlouvali a jeli s námi do města. Benzínka byla až uvnitř zástavby, takže jsme skončili v noci ve městě, jak typické. Opět jsme se nechali doběhnout. Courali jsme kolem městské benzínky a hledali místo na spaní. Nikde nic. Vydali jsme se na pochod směrem, kde to vypadalo, že jsou nějaké stromy a došli do městského parku mezi paneláky. Nic jsme neřešili a na trávě před panelákem postavili stan. Jiná možnost nebyla.
Čtvrtý den
Ráno nás žádní lidé neočumovali, tak jsme vklidu zabalili a odešli somrovat na dobře známou dálniční benzínku. Jenže se to ukázalo jako prekérní záležitost. Když už s jedním Maďarem z deseti byla domluva nějakým cizím jazykem, tvrdil, že po dálnici směrem na Szeged nejede. A všichi, svorně, i když jsme byli na jediné dálnici směr Szeged. Dost nám to vrtalo hlavou, až po asi 2 hodinách marného somrování se nás chlápek zeptal, kam chceme jet. Řekli jsme mu, že do Szegedu a Jugoslávie, a on nám dal najevo, že můžeme jet s ním. Pointa dopoledního podivného somrování se ukázala po chvíli jízdy. Velká většina aut jedoucích z Budapeště směr Szeged používá z důvodů drahého mýtného souběžnou obyčejnou silnici, která je tak přecpaná. Ale hlavně, že jedeme, navíc až přímo do Szegedu. Bylo strašné horko a my oba jsme cestou usínali. Někdy odpoledne nás chlápek vyhodil na výjezdu z města směrem k jugoslávským hranicích a my mu byli hodně vděčni za vysekání z Budapešti i tak daleký odvoz přes celé Maďarsko. Dali jsme si chvíli pauzu, udělali ceduli YU a začali na parkovišťátku mávat projíždějící auta. Hned asi třetí projíždějící auto zastavilo a my jsme docela koukali. Mělo vídeňskou značku a uvnitř byl mladý páreček. Jeli do Řecka přes Makedonii a řekli, že s nimi můžeme jet klidně až do Řecka. Okamžitě bychom na to kývli, ale bohužel jsme potřebovali víza do Makedonie, což oni nepotřebovali. Takže jsme se dohodli na odvozu do Bělěhradu, i tak dobrá vzdálenost. Dojeli jsme na nedalekou hranici a tam začalo mírné dobrodružství. První známkou lehce odlišeného světa byla kopa pobíhajících dětí maďarské, romské a srbské národnosti, protože Vojvodina je etnicky pestrou oblastí. Pobíhaly, žebraly a hulákaly, s vyšší intenzitou na auta západních značek, tedy i na naše. Celníci nám řekli, že potřebujeme Zelenou kartu, že standardní pojištění auta do zahraničí se neuznává. Takže problém. Zelené karty se prodávají na mnoha místech u hranic balkánských států, ale asi budou dosti drahá. Náš řidič šel zavolat své pojišťovně, něco dohodl, oni po několika minutách poslali fax, který pohraničníci uznali. Bylo to mnohem složitější a s mnohým dohadováním, ale rozepisovat to nebudu. Zde se nachází rozhraní mezi textem psaným několik málo let po výletu a mnoho let po výletu. Jeli jsme po dálnici stále na jih, pozorovali specifika Vojvodiny a bavili se se svými hostiteli. Nadcházel večer a tak byl čas hledat místo na přespání. Sjeli jsme z dálnici a po místních cestách dojeli několi kilometrů Dunaji. Tam se nacházel přívoz se zrovna končícím provozem a tak tam byl víceméně klid. Najedli jsme se, postavili stan před autem (aby ho nikoho nenapadlo ho ukrást, i když naši kolegové spali přímo v něm).
Pátý den
Ráno rychle najíst, sbalit věci a hurá na Bělehrad. Cestou nás zastavili policajti a vymýšleli si cosi o překročení rychlosti. Informoval jsem řidiče, že v Jugoslávice je vyspělou zemí z hlediska korupce a tak bez obav vytáhl krabičku cigaret a policajt spokojeně odešel. Komická situace nastala na dálničním platidlu, kdy paní ve službě neakceptovala platební kartu a náš řidič hledal po autě drobné věci jak ji uplatit. Tady už to nešlo, závora je závora. Nakonec dal dohromady hotovost a dojeli jsme až do Bělehradu. Tam nás čekalo další dobružství. Vyzbrojeni oficiálními informacemi z MZV jsme vyjádřili přání se zaregistrovat na místní policii. Naši Rakušani se zpočátku divili, ale takové bylo oficiální info, všichni cizinci se mají po příjezdu do Srbska registrovat. Ptali jsme se tedy na nějakou policejní stanici a dostávali od místních instrukce typu 3. ulice vlevo, 2 ulice pravo, 1 ulice desno. Desno tedy evidentně znamenalo rovně, ovšem na určeném místě se nic nenacházelo. Zeptali jsme se znova a podle instrukcí dojali na místo a tam zase nic nebylo. A znova, a znova. Pointa byla v tom, což jsme se dozvěděli až o několik dní později, že pravo znamená rovně a nikoliv vpravo. Na registraci jsme se po nějaké době bloudění vykašlali, vybrali hotovost v bankomatu a vyrazili za město směrem Kragujevac, kde nás na odbočce na Mladenovac vysadili. Poměrně rychle jsme chytli odvoz až za Kragujevac. Tam jsme v jakési vesničce vyhledali místo na stan na zahradě opuštěného domu.
Šestý den
Cestou na stopovací místo jsme míjeli silniční prodejce melounů a tak bylo o snídani rozhodnuto. 7 kilogramový meloun za nízký peníz po ránu bodl. Dostopovali jsme za Čačak, kde nás vzal zajímavý pán. Řecký manager prodeje tamních oceláren, objížděl podniky v různých zemích a domlouval kšefty, rovněž se vyptával se na české ocelářství. Na Balkánu se pohyboval zjevně často, protože na hranicích do Bosny se s celníky bavil jako s kamarády. Dal jim nějakou láhev alkoholu a jelo se dál. Ideální bylo, že nás svezl až do Sarajeva. Cesta je to nádherná, vápencové hory, množství tunelů, krásné scenérie, rozhodně stojí za návštěvu. Při příjezdu do Sarajeva se už stmívalo a pán měl dohodnutý nocleh v jednom hotelu. Jelikož pokračoval ráno naším směrem, dohodli jsme se s ním, že nás ráno nabere na smluveném místě na příjezdovém okraji do městě, kde nás vyhodil. To bylo velmi příjemné, jelikož jsme tak měli zajištěn odvoz z velkého města. Při říčce jsme postavili stan a plni optimismu se jali přenocovat.
Sedmý den
Ráno ovšem na smluveném místě ve smluvený čas náš Řek nebyl. Jaká smůla. Došli jsme tedy alespoň do centra, vyměnili trochu peněz na něco k jídlu, trochu internetu a lístky na MHD mimo centrum. Město je velmi nevzhledné, všude stopy po válce, neupravené a špinavé. Tramvají číslo 3 jsme vyrazili na západní okraj města. Mírná nepříjemnost byla návštěva revizora, protože Jana neměla z nepozornosti štípnutý lístek. Vyhazov z tramvaje, chvíle dohadování, pokuta 10 eur. Bylo to už skoro na konci linky, a tak jsme došli pěšky na samotnou výpadovku a začali stopovat. Silnice se tam však podivně sbíhali, ukazatele nikde, domorodci taky nedokázali poradit kde stopovat na Mostar a tak jsme tam strávili poměrně dlouhou chvíli, než jsme opět ujížděli. Projeli jsme kolem Mostaru až na jaderské pobřeží, kde zrovna zuřili lesní požáry. Na hlavní silnici podél pobřeží jsme stopli mladé Chorvati, kteří nás hodili až do Dubrovníku. Stejně jako v Mostaru jsme se z důvodu časové tísně nezdržovali prohlídkou města a šli rovnou stopovat na výjezdu. Velmi rychle nám zastavil domorodec a hodil nás až za letiště kousek nad hranice s Černou Horou. Tam jsme chvíli přemýšleli, zda přepsat zde nebo ještě překročit hranice, ale byla to jasná volba. Noční přechody jsou vždycky zážitkem. Vydali jsme tedy na několikakilometrový pochod po silnici s minimálním provozem. Na hranicích nedělali žádné problémy, došli jsme kousek za celnici a na okraji pole rozbili stan.
Osmý den
Ráno jsme dostopovali do turistického městečka Herceg Novi a pak dále s dvěma chlapíky přes trajekt až do Kotoru v kotorské boce. Podél zálivu je úzká silnička, ale řidič jel nepřiměřeně rychle a ještě z toho měl srandu. V Kotoru jsme prošli město a zamířili na pláž se sprchami, protože potřeba se umýt byla již značná. Jakáto však smůla, že ve sprchách tekla pouze mořská voda, takže jsme byli nejen špinaví, ale i od soli. Aby toho nebylo málo, pomalu se začal projevovat nedostatek vody. Celá oblast trpěla suchem a tak nám nechtěli ani natočit vodu z kohoutku, kupovat jsme si nechtěli, dokud není nejhůř. Namířeno bylo do Cerkvice, nejdeštívějšího místa Evropy. Stopli jsme auto podél boky do Risanu a pak dále na sever. To už jsme byli v horách, ale nikde žádná Cerkvice. Na otázky se nám dostávalo pouze odpovědí, že nic takového zde není, maximálně nějaké ruiny. Řidič nás vysadil někde uprostřed náhordní planiny a dál jsme museli jít pěšky, touha dobýt Cerkvici byla vysoká. Šli jsme do kopce, setmělo se, voda uplně došla, ale jít jsme nepřestávali. V té oblasti se zrovna nacházel zejímavý meteorologický jev, čím výše jsme stoupali, tím znatelněji se oteplovalo. V hluboké noci jsme postavili stan a usnuli, v oblasti, kde kdysi někde bývala meteorologická stanice Cerkvice.
Devátý den
Ráno jsme rezignovali na nějaké další hledání Cerkvice a prohlásili planinu se stanem ze Cerkvici. Jelikož čas začal tlačit, vydali jsme se rovnou na zpáteční cestu domů. Cestou dolů do zálivu k silnici jsme pěkně zmokli, což byl indikátor, že zde musí být Cerkvice. Ve městečku se nacházela u silnice opuštěná hadice se slabým proudem vody, což přišlo velmi vhod na základní umytí. Pak už nastala fofr jízda domů. Stopem do Hercegu, pak s holandským karavanem do Dubrovníku, kde nás nezaskočila noc, ale ve tmě jsme šlapali městským okruhem a přes severní most, za nímž jsme po chvíli čekání stopli Chorvata jedoucího přes noc až do Zadaru, což byla skvělá výhra. Vyhodil nás navíc výborně na výpadovce na Záhřeb, takže nám stačilo si jen postavit stan v křoví a na chvíli se prospat.
Desátý den
Další cesta vedla na Plitvická jezera, bohužel s pomalým ukecaným chlápkem, s nímž cesta zabrala půl dne. Byl to záchranář a chtěl se chlubit, co všechno prožil. Jezera byla malá, ale hodnotná zajížďka. S nákupem lístků jsme se neobtěžovali a proklouzli na výletní trasu. Rozhodli jsme se to díky času ušetřenému nočním přejezdem nehrotit s rychlým návratem a přespat na jezerech. Courali jsme se tam do setmění a pak našli zákoutí na přespání. V noci se však rozpršelo a nebylo se moc kde schovat, takže příliš velký zážitek to nebyl.
Jedenáctý den
Ráno nebylo co řešit, trochu osušit spacáky a vypadnout pryč. Jenomže cestou na silnici nás vychámtl chlápek tvrdící, že je správce parku a že jsme: 1) nezaplatili vstupné, 2) vstupovali mimo vyznačené cesty, 3) nocovali i přes zákaz táboření. No, když se to tak vezme, měl vlastně pravdu. Chvíli blekotal něco o polici a velké pokutě, ale ukázal jsem mu, že mám pouze 10 eur, takže si je vzal a nechal nás být. Dojeli jsme pak na jeden zátah na záhřebskou dálniční křižovatku, kde se nepotvrdil předpoklat a tunách volných Čechů jedoucích domů. Pár hodil jsme tam zkoušeli somrovat i mávat a pomalu propadali skepsi. Nakonec nás oslovil turecký kamioňák, pozval do nákladového prostru na čaj a večer jsme vyjeli. Dovezl nás k rakouským hranicím, které jsme museli přejít pěšky a pak nás měl znova nabrat, ale už se neukázal. Jelikož čas už opravdu tlačil, nešli jsme spát, ale stopovali dál přes noc.
Dvanáctý den
Dojeli jsme s nějakým kamioňákem až k Linci, odkud to už byla hračka dojet do Prahy. Tam jsme se dostali až večer, hladoví dojeli na Zličín nakoupit nějaké jídlo, postavit stan u parkoviště a naposledy přenocovat. Následující den ráno mě čekal odjezd na fakultní vodácký kurz na Vltavě.
Domluva: Pěkný výlet, rychlý, návštěva exotického místa a vzrušení z časového presu.