akce Muezín

Čas: August 05
Trasa: JH, České Budějovice, Linz, Salzburg, Villach, Lublaň, Záhřeb, Banja Luka, Sarajevo, Mostar, Dubrovnik, Podgorica, Skadar, Tirana, Ohrid, Soluň, Alexandropolis, Istanbul, Edirne, Sofia, Oryahovo, Craiova, Timisoara, Arad, Kecskemét, Budapešť, Bratislava, Praha

Předmluva:
Po návratu z Ukrajiny jsem se dočetl, že Makedonie a Turecko právě zrušily vízovou povinnost, což bylo nutno ihned využít. S Hankou jsme se domluvili, že to objedeme, a po pár dnech vyrazili.

První den:
Dojel jsem z Jindřichova Hradce do Českých Budějovic, kde jsme měli sraz a zvesela začali stopovat směr Dolní Dvořiště. Na pár tahů jsme dojeli do Lince a po kratším pochodu na dálniční nájezd jsme stopli mladíka, který nás hodil na první benzínku ve směru na Salzburg. Tam nás zastihl krátký deštík, ale brzy jsme odjeli na benzínku za salzburskou dálniční křižovatkou, kde jsme přešli podchodem na druhou stranu a mohli začít stopovat ve směru na Slovinsko. Měli jsme štěstí, vzal nás kamioňák až do Slovinska, přičemž hranice přejela Hanka schovaná na posteli. Večer už jsme nic nehrotili a u benzínky postavili stan a přespali.

Druhý den:
Další den byl jeden z nejostudnějších. Dostopovat do Lublaně, přejít ji pěšky a vyjet z ní zabralo celý den. Ano, dostali jsme se sice na silnici na Záhřeb, ale stan stavili opět ve Slovinsku. Nemám tento velký neúspěch svést na kolegyni?

Třetí den:
Ráno jsme chytli odvoz na dobře umístěnou benzínku na obchvatu Záhřebu a odtamtud Bosňáka, který nás hodil až do jakési vesničky za hranicemi. Lehoučká exotika, mešity, muezíni, pomalu začíná výlet dostávat kontury. Dostopovali jsme do Banja Luky, kde jsme sice šlapali pěšky na výpadovku, ale zpříjemnila to návštěva stánku se zeleninou, kde paní nechtěla akceptovat zahraniční měnu a místo toho mi dala cibuli do polévky zcela zdarma. Krásnou krajinou jsme na několik tahů dojeli až za město Jajce a nemaje místo na postavení stanu jsme ho rozbili na placu mezi domy.

Čtvrtý den:
Ráno nás vzbudila místní paní, která poměrně solidní angličtinou vysvětlovala, že tady jsme na soukromém pozemku a radila nám se zbalit. Nebyl důvod ji neuposlechnout. Dostopovali jsme do Sarajeva, kde jsme prošli centrum s obligátní návštěvou pamětní desky na Gavrilo Principa. Koupili jsme si místní kvalitní zmrzlinu a chvíli pozorovali uvolněnou pouliční atmosféru. Klasicky poté tramvají č. 3 jsme odjeli na západní výpadovku, kde jsem shledal, že silnice kapánek překopali a není tak místo na stopování, chybí ukazatele a celé místo je takové stopařsky nepřívětivé. Docela dlouho jsme se tam motali a ptali místních, kam jít, ale nakonec jsme skončili přímo na výpadovce s cedulí Mostar. V Mostaru jsme si prošli křesťanskou i muslimskou část města, nutná byla návštěva mostu s krásným historickým a čistým okolím. Již byla tam, kdy jsme šlapali dlohou cestu městským orkuhem podél západního břehu řeky, ale našli jsme vytoužené místo na spaní. Klasika pod mostem.

Pátý den:
Ráno jsme přešli most, abychom se dostali na hlavní silnici a co nevidíme, benzínka a navíc s přístupnými sprchami. Sem jsme měli dojít večer a nemýt se ve studené vodě. Na několik tahů jsme dojeli místními silničkami k pobřeží a po hlavní silnici až do černohorské Budvy. Tam jsme zapadli na pláž přenocovat.

Šestý den:
Další den, vybaveni informacemi, že hraniční přechod do Albánie u pobřeží nefunguje, jsme nabrali směr hlavní město Podgorica. Dovezl nás tam chlápek, který viditelně klimbal, byla to nejnebezpečnější jízda tohoto výletu. Na výpadovce z Podgorici jsme chytili albánského mafiána, který nas dovezl až do Skadaru. Na hranicích žádný problém, byl s celníky kamarád, jenom razítko a jede se. Ve Skadaru jsme poznali albánskou realitu, vše hnusné, oprýskané, zaprášené, nefunkční. Zašli jsme na net a šli omrknout nádraží s úmyslem dojet do Tirany, jelikož jsme věděl, že v Albánii se bezplatný stop neprovozuje a vlaky budou určitě levnější než maršrutky. Na nádraží se bohužel ukázalo, že informace zjištěné z internetu o vlacích pouze 2x denně jsou pravdivé. Museli jsme tak někde přenocovat. Už jsme chtěli postavit stan ze srandy přímo na perónu, ale ujal se nás místní nádražní hlídač a otevřel nám čekárnu, kde s námi strávil nějaký čas povídáním, i když uměl jenom albánsky. Ukázali jsme mu alespoň na mapě naši dosavadní trasu. Velmi povedená noc, zamčeni v albánském nádraží, to jen tak někdo nemá.

Sedmý den:
Ráno jsme koupili za směšnou cenu lístky na vlak a půl dne v něm strávili. Úroveň otřesná. Vymlácená okna, vše oprýskané, odchlypující či přímo chybějící kus stěny, místo toalety pouze díra v zemi a hlavně jídelní vůz, bez místa na sedění, strávníci prostě sedí na zemi a opírají se o plechové stěny jako v dobytčáku. Exotika za malý peníz. V Tiraně jsme vyměnili na ulici od překupníka místní měnu a začali shánět autobus směr Makedonie. A to se ukázalo jako nepřekonatelný problém, několik hodin nám zabralo bloudění městem a hledání neexistujícího nádraží, po zjištění systému autobusů, kdy odjíždění do různých směrů z různých míst, jsme zase hledali takové místo, a když se ani do večera nezadařilo, rezignovali jsme na autobusy a zjistili odjezd vlaků na nádraží. Nádraží je v Tiraně jedno, s jedním nástupištěm a dvěma kolejemi. Stačí jim to. I odsud jel další vlak až následující den, takže jsme po zkomzumování velkého melounu zapadli do křoví u nádraží a postavili stan. Kde se vzali, tu se vzali, dva nádražáci a začali si prohlížet stan. Po chvíli vysvětlování, že zde chceme jenom přespat nám jeden z nich otevřel vagon a my jsme tam mohli přespat. Byl to vyřazený německý osobní vlak, takže příjemné prostředí na další exotickou noc podporující pozitivní zkušenost s albánskými železničáři.

Osmý den:
Další dne jsme dojeli vlakem přes Drač (Durrës) do vesnice Përrenjas u makedonských hranic. Pak jsme ještě popojeli kousek stopem s albánským náklaďákem a cestou na přechod navštívili pohraniční opevnění z dob Envera Hoxy. Na hranici se mě paní celnička rusky zeptala, kam jedeme, tak jsem jí rusky odpověděl a ona se začala smát. Pak se zeptala jak se máme, opět jsem jí odpověděl a zase se začala smát. Záhada pravděpodobně rozřešená až mnohem později. Ta paní uměla říct jen několik ruských frází, ale nerozumněla. Na hranici mi stoupla nálada, jelikož Makedonie byla 40. navštívenou zemí. Stopli jsme si německý karavan s rodinkou a dojeli do letoviska Struga na břehu Ochridského jezera. Tam jsme se vykoupali a přespali.

Devátý den:
Celý další den jsme strávili komplikovaným stopem přes Makedonii do Řecka. Makedonie příjemně překvapila, že na první pohled není tak zaostalá jako přilehlé země. Bylo velké horko a my jsme za celý den dojeli jenom do severního Řecka, špatný výkon. Večer opět zafungovalo pravidlo, že z velkého průseru vás sice vždycky nakonec někdo vyseká, ale hodí ještě do většího. Snažili jsme se dostat kamkliv ve směru na Soluň, ale poslední tah skončil na neznámém místě u neznámého jezera. Nevadí, zítra budeme moudřejší. Postavili jsme stan a obtěžováni komáry usnuli.

Desátý den:
Ráno jsme zahájili pochod podél jezera ve směru na východ a cestou stopovali. Ale štěstíčko nepřicházelo. Poměrně vyčerpaní jsme to nakonec na několik tahů dostopovali na dálniční okruh Soluně a pak do Alexandroupolis, posledního většího města před Tureckem. Tam jsme při pochodu na výpadovku očekávali problém při stopování s cedulí TR, ale po nějaké době nás vzal Řek a udělal si zajížďku až přímo na přechod. Tam trocha dobrodružství. Celníci nevrátili naše pasy do ruky nám, ale nějakému přimotavšímu se Turkovi, který jim patrně řekl, že nás odveze do Istanbulu. Nám odvoz skutečně nasliboval, ale až v autě jsme dozvěděli, že za to bude chtít nekřesťanské peníze. Kdyby chtěl jenom křesťanské, tak toho využijeme, protože bysme měli odvoz přes hranice až do Cařihradu zajištěn, ale chtěl opravdu hodně. Naštěstí jsme od něj vymámili své pasy a pěkně si zase vyndali batohy z kufru. Rychle jsme vysomrovali tureckého kamioňáka, který nás svižně převezl přes hranici (pěší přechod zakázán). Za poslední kontrolou jsme to už ani nezkoušeli a přímo u silnice postavili stan a přespali.

Jedenáctý den:
Ráno jsem ještě zaskočil na přechod nakoupit turecké liry a chlápek u kontroly pasů se podivoval, že mám vstupní razítko s včerejším datem. Jen jsem pokrčil rameny, aby se v tom více nehrabal. Situace ve směru do Řecka byla zajímavá, kilometry dlouhá fronta osobních aut, převážně německé značky plné Turků. Vyslovil jsme domněnku, že jezdí do Německa přes Řecko, aby překračovali hranice pouze jedenkrát a nemuseli si řídit tranzitní víza pro Bulharsko a Srbsko. Jelikož na nás jdoucí s batohy podél silnice čuměli tak blbě, že by asi nerozdýchali, kdybychom tam stopovali, rozhodli jsme se dojít až na konec fronty. Tam jsme poměrně rychle chytili tureckého řidiče kamionu Erola na odvoz až do Istanbulu. Každou chvíli zastavoval a zval nás na čaj, takže jsme do města přijeli až večer. Sedli jsme na minibus a po chvíli motání se kolem tramvají a metra dojeli do centra. Opět nastala standardní situace, v neznámem městě bez mapy a pozdě večer. Zašli jsme do Topkapi parku, ale hlídač to tam zrovna zavíral a lidi vyhazoval. Takže jinam. Šli jsme podél moře ve směru na Haliç a když už bylo dostatečně pozdě a ruch velkoměsta aspoň trochu ustal, postavili jsme stan přímo v parčíku na nábřeží.

Dvanáctý den:
Noc jsme úspěšně přežili, takže mohl nastat den na courání Istanbulem. Navštívili jsme Sulejmanovu a Modrou mešitu, Jerebatské cisterny, Velký bazar, zajeli si na skok do Asie a hlavně, po celý den pojídali místní levné rychlé občerstvení zvané dürek (nejlevnější za 1 liru, opravdová láce). Navečer jsme z nádraží Sirkeçi odjeli příměstkým vlakem na zastávku Ispartakule, která se zdála jako ideální pro odjezd z Istanbulu, je již dostatečně mimo města a blízko dálnice. A skutečně, ceduli Edirne jsme ukazovali méně než 1 minutu, protože nás vzal hned druhý kamion. Takhle se stopuje profesionálně. Byl to Turek a jel až do Bulharska, takže jsme se nechali vyhodit až na hranicích. Přešli ji pěšky a v pokročilé noci postavili stan hned za celnicí.

Třináctý den:
Ráno nám na stan házel kamínky pravděpodobně majitel obchůdku, před kterým jsem měli postaven stan, tak jsme ho déle neprovokovali a sbalili se. Nastala menší krize, kdy nás nechtěl dlouho nikdo vzít, ale zastavil nám rumunský kamioňák jedoucí do Rakouska, jaké to štěstí. Dobře se s ním povídalo, převez nás přes celé Bulharsko až na přechod Oryahovo-Bechet, kde jsme se s ním rozloučili, protože pro dnešek končil ve svém městě Craiova, a i když jsme byli protřelí nocležníci v nejrůznějších bizárních městech, do hloubi Rumunska se nám přecijenom nechtělo. Ukázalo se, že provoz od přechodu je podmíněn trajektem, který jezdil jenom jednou za hodinu, takže když nás nikdo nevzal (a to se stalo několikrát), museli jsme čekat další hodinu. Ten den jsme to již neprodlužovali a šli spát.

Čtrnáctý den:
Další den ráno ovšem nebylo lepší. Provoz stejně řídký a stále nás nikdo nechtěl vzít, pouze nabídky na odvoz do Craiovy, čemuž jsme se chtěli vyhnout, protože spíš seženeme odvoz přes Rumunsko hned tady na přechodu než někde jinde. Nakonec po několik zoufalých hodinách vysomrovala Hanka polského kamioňáka, který nás odvezl kamsi do karpatských hor na parkoviště, kde jsme postavili stan a přespali.

Patnáctý den:
Ráno co se nestalo, Hanka narazila na parkovišti na stejného kamioňáka, který nás převezl přes celé Bulharsko, takže jsme dali Polákovi sbohem a jeli s tímto. Dovezl nás zbytkem Rumunska a přes celé Maďarsko až na poslední benzínku před odbočku na Vídeň, kde jsme se nechali vyhodit, protože přes Bratislavu to bude určitě lepší. Ještě (snad) poslední přespání.

Šestnáctý den:
Dojeli jsme na Petržalku, pak jednou MHD na černo do centra, podruhé na černo MHD na brněnskou výpadovku a poté na jeden zátah s tureckým kamioňákem až do Prahy.

Domluva:
Velmi zajímavý výlet, spousta exotických míst a navštívených zemí, zážitků a dobrodružství. Takhle má vypadat ideální akce.

All your base are belong to us

ZPĚT