Čas: Apríl 05 Trasa: Praha, Plzeň, Nürnberg, Frankfurt am Mein, Paříž, Lyon, Cote d'Azur, Nice, Monaco, Genova, Řím, Vatikán, Benátky, Udine, Graz, Vídeň, Brno, Praha
Předmluva: Kolegyně Viktorie se domáhala návštěvy Paříže, mně zas chybělo navšřívit Monako a Vatikán, tak jsme si řekli, že to nějak sfoukneme při jednom. Pomohl jsem jí s schengenskými vízy a vymluvil strach ze stopování. Ani nebylo nutno čekat na léto, sbalili jsme si pár švestek do batohu a vyrazili koncem dubna na jednu stopařskou rychlovku. Absence ve škole byla plánovaná na týden, vyjížděli jsme v pátek ráno.
První den
Ze Zličína jsme odjeli po chvíli stopování až do Plzně, kde jsme zůstali viset na okruhu mimo benzínku, ale vymotali jsme se a s nějakým Němcem dojeli až na Rozvadov. Tam se přechod zdržel na čtvrt hodiny, ale jeli jsme vesele dál. Na dva tahy jsme do doklepali až na Saarbrücký přechod, kde jsme u benzínky postavili stan a po chvilce pokecání s ruským toaletářem šli spát.
Druhý den
Ráno rychle spěchat do Paříže, povedlo se na dva zátahy. Druhou etapu nás vazal rodinka, která obdivovala dálkový stop. Vyhodili nás přímo na metru République, takže jsme byli přímo v centru, ideální stop. Už byl večer, takže jsme akorát dojeli metrem na stanici Avenue Henri Martin, zapadli do Buloňského lesíku, umyli se v jezírku, postavili stan s romantickým výhledem na Eiffelovku a s mírnými obavami, jestli se dožijeme zítřka, usnuli.
Třetí den
Další den jsem si uschovali batohy na Montparnaském nádraží a udělali si pařížskou klasiku jako je Eiffelovka, Lucemburské zahrady, Notre Dame, Louvre zvenku, Náměstí svornosti, celé Champs-Ellysées, Vítězný oblouk, Trocadéro a notně unaveni si vyzvedli batohy a koupili lístky do druhého pásma za městem. Namířeno jsme měli na stanivi Petit-Vaux, která se zdála být nejlepší pro stopování na jih - je již daleko za městem a nachází se blízko dálnice. Ve vlaku jsme však zjistili, že jedeme patrně tak pozdě, že se na naši stanici dnes nedostaneme, jelikož vlak nebyl přímým spojem. No, co se dá dělat, dojeli jsme si alespoň na přestupní stanici a již dostatečně daleko od centra jsme s nebáli zakempovat v křoví za nádražím.
Čtvrtý den
Ráno stačilo dozorkyni na stanici trochu zašermovat včerejšími lístky před obličem a tvářit se jakože jsme omylem opustili stanici a ta nás pustila na nástupiště. Zdarma (načerno) jsme tak dojeli na stanici Petit-Vaux a natěšeni na dlouhou cestu konečně k moři došli na dálniční nájezd a začali stopovat s cedulí Marseille. Moc dobře to nešlo, až po půl hodině nás vzal mladík na nedalekou benzínku, ale konečně jsme tak byli přímo na dálnici a měli z poloviny vyhráno. A skutečně, po chviličce zastavili dva chlápci ve starém osobním autě s tím, že jedou přímo do Marseille. Jaké to štěstí. Nechali jsme se vyhodit na poslední benzínce před dálničním rozdvojením a ve vzduchu už cítili moře. Pak jsme se plácali po benzínkách, ale do Nice to nakonec doklepali. Za tmy jsem už nic neřešili, došli na pláž, tam postavili stan a usnuli.
Pátý den
Další den procházka Nice, na nádraží jsme sedli to vlaku a dojeli za 6 eur do Monaka. Pěkné podzemní nádraží. Prošli jsme Monako, vykoupali se na pláži a náročným pochodem do svahu k dálničnímu nájezdu si pěkně zamakali. Tam nastala krize, nikdo nás nechtěl brát anebo naznačovali, že jedou jenom kousek. Nám stačilo kamkoliv na dálniční benzínku ve směru do Itálie, ale to nedokázali pochopit. Po dlouhé době se zdařilo, ale opět se potvrdilo jedno z klíčových stopařských pravidel. Pokus vás někdo vyseká z průseru, hodí vás ještě do většího. Tak se taky stalo. Děda nás sice odvezl z dálničního nájezdu, ale vyhodil nás na jiném, kde byly navíc peáge s policisty, nebyl tam žádný provoz ani místo na stopování. Zkoušeli jsme všechno možné i nemožné, různá místa a cedule, cajti nás legitimovali a vtipkovali, že se jedeme podívat do Říma na nového papeže, ale ten večer jsme prostě neodjeli. Postavili stan hned u dálnice a v nouzových podmínkách přespali.
Šestý den
Ráno krize pokračovala, ale nakonec jsme nějak odjeli. Na několik stopů jsme to se zastávkou v Janově doklepali až do Říma, resp. nás náš poslední řidič vyhodil na vlakové zastávce Settebagni, která bylo shodou okolností rovněž naše plánovaná zastávka pro výjezd z Říma. Koupili jsme si lístky do centra a vystoupili na centrálním nádraží Roma Termini. Byl už večer, takže bylo načase hledat místo na spaní. Vyhlídnutý byl parčík Villa Borghese nebo nějaký přílehlý. Vydali jsme se do této parkové lokality, ale zjistili, že všechny parky jsou oploceny a na noc zavírají vrata, navíc mají hlídače. To byla dosti zásadní čára přes rozpočet. Spát přímo na ulici se sice také dá, ale je to už přecijenom vyšší level. Dobrou hodinu jsme hledali místo na postavení stanu, ale vždy to nějak ztroskotalo, zkoušeli jsme se i v parku poschovávat, ale vždy se někdo ukázal a naznačil, že se bude zavírat. V rostoucím zoufalství jsme se natvrdo zeptali hlídače, jestli nás tu nenechá přespat a klaplo to. Odvedl nás to vyhrazeného prostoru na venčení psů, který se na noc nezamyká a tam nám naznačil, že můžeme přespat. Sice v noci vyjela ze země kropící zařízení, ale to nás nemohlo rozhodit.
Sedmý den
Další den jsme si prošli všechny nejnutnější památky, tzn. Španělsko schody, fontánu di Trevi, Svatopetrské náměstí, baziliku Sv. Petra, kde již byla krypta s ostatky Karola Wojtyly (zemřel před měsícem), Piazza de Venezia, Forum Romanu, Koloseum a pak již zpátky na nádraží Termini a vlakem na výjezdní stanici Settebagni. Tam nastalo hotové peklo. Podle mapy to byl z nádraží na nejbližší dálniční benzínku kousek, ale na místě jsme zjistili, že tam nevede cesta. Několikahodinoým pochodem jsme obešli železnici, podešli dálnici, dostali se na místní komunikaci ve směru na dálnici, ta však končila, tak jsme prolézali roští k nějaké samotě, prodírali se neprůchodným terénem stále dopředu ve směru k benzínce, kterou jsme viděli, ale nemohli se k ní stále dostat. Když jsme byli na dosah ruky, nastavala velká zrada, dálnice a benzínka s ní byla oplocena. Takže opět všechno obcházet na jiné místo, přelézat popínavé rostliny, vyrábět si cestu houštím, no prostě nejvyšší utrpení na několik hodin. Nakonec jsme vítězoslavně stáli na benzínce a měli dobrý pocit bytí za vodou. Až po příjezdu domů jsem podle lepší mapy zjistil, že z vlaké stanice se dalo na benzínku dostat přímo podchodem pod dálnicí, 10 minutový pochod. Stane se. Tato situace byla v kontrastu s jiným stopařským pravidlem - neptat se místních na cestu, nedokáží dobře poradit. Na benzínce jsme ihned vysomrovali dva slovenské kaminy, takže jsme měli o odvoz postaráno. Rozdělili jsme se do dvou kamionů až někam za Bolognu. Tam jsme přespali na postelích v jednom kamionu.
Osmý den
Ráno jsme se ještě nechali hodit před Benátky a s místňákem dojeli do města. Tam jsem počkal na okraji města s batohy, než si Viktorie proběhne město. Čas nás tlačil, takže to byla jenom taková rychlovka. Úspěšně jsme vyjeli na terstskou dálnici a tam na benzínce přespali.
Devátý den
Další den už jenom jízda domů, přes Udine a Klagenfurt na několik stop do Vídně, kde jsme dojeli metrem na začátek Stockerauské dálnice, ale ještě než jsme začali stopovat, přítočil se k nám nějaký Čech a pordil nám stopovat spíš na Brno z důvodu většího provozu. Dali jsme na jeho rady, dojeli načerno na brněnskou výpavku a tam po zhruba hodině stopování v přeháňkách odjeli na první česko benzínku před Mikulovem. Úmyslně jsme se nenechali hodit až do města, abychom neměli problémy s vyjížděním. Ale moc jsme si nepomohli, možná i pohořšili. Byla již tma, provoz minimální, nikdo nejel až do Brna. Zkoušeli jsme mávat i somrovat, ale nic. Tak jsme za benzínkou postavili stan a ve velké zimě přespali.
Desátý den
Ráno jsme chytli odvoz do Brna, kde jsme se rozdělili, Viktorie šla na vlak a já si to dostopoval do Prahy.
Domluva: Výlet to byl zajímavý, střídala se radost s utrpením, ale celkově povedený, pěkná jarní rychlovka.