Čas: Júl 01 Trasa:JH, ČB, Plzeň, Rozvadov, Nürnberg, Würzburg, Karlsruhe, Strassburg, Metz, Reims, Paříž, Rouen, Caen, Le Mont St. Michel, Rennes, Paříž, Reims, Metz, Strassburg, Karlsruhe, Nürnberg, Plzeň, JH
Předmluva: Po výletě na demonstrace v Janově už to zase chtělo někam si vyjet. Kolegyně Pigi už zažila stopování po Slovensku, ale chtěla se podívat i někam dál, tak jsme se dohodli, že si zajedeme do Francie na Le Mont Saint Michel.
První den:
Vyjeli jsme ráno z Jindřichova Hradce, první zátah byl Slovák, který jel až do Českých Budějovic. Vůbec jsme nečekali a v autě mu Pigi vyprávěla, co všechno scestovali na Slovensku. V Budějicích jsme došli na plzeňskou výpadovku a brzy chytli nějakou ženskou, která nás vyhodila u Vodňan, kde jsme zase chytli rychlý odvoz do Plzně. Tam jsme dojeli na známou výpadovku Nová hospoda, kde jsme si vysomrovali kamion až před hranice. Tam na benzínce jsme po chvíli vysomrovali Němce jedoucího až někam k Mannheimu. Neuvěřitelné štěstí. Sice trochu bloudil po německých dálnicích, udělal si zajížďky dohromady asi 100 km, ale zase měl v autě výbornou klimatizaci a hrála mu tam vážná hudba. Vyhodil nás někde u Haillbronu, kde se nám stala další neuvěřitelná věc. Okamžitě jakmile jsme vystoupili z auta, dali batohy na záda a odcházeli, přitočil se k nám chlápek a anglicky se nás zeptal, jestli nechceme někam svést. To byl docela šok, a zprvu nám to přišlo podezřelé, ale proč ne ? Jel sice jenom před napojení na severojižní dálnici č.5, ale aspoň jsme výborně pokecali, protože se z něj vyklubal Rus, mluvil i německy a výborně řídil. Škoda, že nejel naším směrem, protože nám hodně fandil a všemožně nám chtěl pomoci. U Karlsruhe jsme ještě na večer vysomrovali nějaké auto, s kterým jsme dojeli až před Strassburg. Za benzínkou jsme si našli travnatý plácek, uvařili a ulehli k spánku.
Druhý den:
Ráno se probudím, a co nevidím, kousek od nás leží jiný stopař. Pigi se probudí, a co nevidí, je to její spolužák. Jel do Maroka. Trochu jsme pokecali a vydali se svými směry. Tentokrát jsme mávali na výjezdu a brzy nám zastavili Němci ve velkém autě pro devět lidí. Škoda, že jeli jenom do Strassburgu, protože tím pádem jsme se ocitli uprostřed velkého města. Naštěstí nás vyhodili u odbočování na Paříž, navíc u dobrého místa na stopování, takže jsme, sice s trochou štěstí, protože to bylo centrum města, za 10 minut chytli dva Francouze jedoucí kamsi kousek směrem na Paříž. Lepší než nic. Jeden z nich byl místní komunální politik. Dal nám svou vizitku se slovy, že kdybychom měli jakékoliv problémy, máme ho kontaktovat. Vyhodil nás kousek za Strassburgem na tom snad nejhorším místě. Péage před nájezdem na dálnici s tím, že ten nájezd byl od vesnic na jih, takže když už tudy někdo jel, jel směrem na jih na Strassburg a ne na Paříž. Uvažovali jsme, že budeme stopovat ve směru na Strassburg a na nejbližší dálniční benzínce si přeběhneme, ale prvně jsme to zkusili na Paříž. Vlezli jsme si až za Péage, a po chviličce stopování... ne, auto ne, policajti. Naštěstí uměli německy, takže jsme jim osvětlili naší situaci, ale za péagemi, kde to bylo pro nás mnohem lepší než před nimi, nás stát nenechali. Vrátili jsme se tedy na horší místo, kde auta ještě nebyla roztříděna podle směrů a zkusili to s cedulí Paris. Bylo hrozné horko a všichni jezdili do Strassburgu, ale asi po hodině se štěstí usmálo a zastavila nám Francouzka s asijským chlapcem. Jela až za Paříž, další neuvěřitelné štěstí. Uměla anglicky i německy, takže jsme si oba přišli na své. Hodně nám vyprávěla o místním kraji, jeho historii apod. Cestou se ještě stavila v nějaké vesnici v kraji Champagne nakoupit víno, takže nás čekala i menší ochutnávka. Dojeli jsme s ní až na první benzínku za Paříží ve směru na Rouen, kde jsme se s ní rozloučili. Neuvěřitelně nám pomohla. Tam nám po chvíli stání na výjezdu sám od sebe aniž jsme mávali zastavil francouzský kamioňák, který jel až za Rouen, takže jsme neváhali. Škoda, že neuměl žádné jazyky, takže to nebylo ono, ale přesto jsme docela pokecali. Trošku jsme se s ním dohadovali, kde nám zastaví, protože moje a jeho mapa se rozcházela v tom, kde jsou benzínky, ale nakonec nám někde zastavil, pozval nás ještě na pití a odjel. Už byla tma a my jsme byli docela unavení, tak jsme si ustlali hnedka pod stromy kousíček od benzínky, ale hned začalo pršet, a tak jsme museli hledat lepší místo. No, našli jsme jenom zastřešenou dvojlavičku, která byla hrozně úzká, takže se na ní vůbec nedalo spát, ale muselo nám to stačit.
Třetí den:
Ráno jsme byli rozlámaní, ale muselo se jet dál. Po chvilce mávání nám zastavil chlápek jedoucí náhodou až pár kilometrů před náš cíl - Le Mont Saint Michell. Ocitli jsme se ve vesnici asi 8 km od pobřeží. Peníze na autobus jsme neměli, nikdo nám nestavil, protože to byla ryze turistická oblast, a tak nám nezbylo nic jiného, než se vydat na pěší pouť. Bylo horko a ani cestou nám nikdo nezastavil. Došli jsme k zámečku, prohlídli si podhradí, prolezli uličky a po asi 2 hodinách zde strávených se vydali na zpáteční cestu. Rozhodli jsme se, že na hlavní silnici musíme něco stopnout, že rozhodně těch 8 km nepůjdeme zpátky. Naneštěstí začalo pršet, navíc se nebylo kam schovat a tak naše vyhlídky na brzké odjetí se zminimalizovali. Další štěstí nás potkalo, když po pár minutách stopování v dešti nám zastavili dvě holky jedoucí dokonce až do Rennesu. Paráda. Venku hustě lilo, ale my jsme se vezli. Neuměli jazyky a tak nás špatně pochopili co chceme a vyhodili nás v centru Rennesu. I tak jsme jim ale byli vděčni, protože nás vysekali z velké nepříjemnosti. Naštěstí už nepršelo a my jsme se tak mohli zajímat o odjezd odsud směrem na Paříž. Jenže jsme byli v neznámém městě, odpoledne to tu bylo vyprázdněné, neměli jsme mapu, ale měli jsme odvahu. Zeptali jsme se někoho, jakým směrem se nachází Paříž, a po chvilce údivů jsme se to dozvěděli. Došli jsme na nějakou zastávku a tam v mapce místních autobusů našli linku, která by měla jet na pařížšskou výpadovku. Také jsme se od jednoho místního pobudy dozvěděli důležitou informaci, že se do autobusu nastupuje i zadem, a že revizor chodí jenom někdy. Riskli jsme to. Desetiminutová jízda nám rozhodně ušetřila spoustu času a námahy. Ocitli jsme se na okraji města, v průmyslové zóně a čistě jen podle tušení jsme se vydali bludištěm nájezdů a okruhů směrem nájezd na naší dálnici. Našli jsme výborné místo, dokonce i cedule říkala, že jsme správně. A pak se stalo něco opravdu neuvěřitelného, prostě vrchol stopařského blaha. Chvíli jsme tam tak stáli s cedulí, když u nás v opačném směru zastavil chlápek. Zeptal se kam jedeme, okamžitě otočil auto, nabral nás, a hodil nás několik kilometrů přímo na dálnici, kde ovšem ještě nebyla značka, takže tam bylo stopování povoleno. Tohle se nestává každý den. Už se pomalu stmívalo, ale nezbylo nám nic jiného, než zkusit mávat. Napsal jsme velkou ceduli "PAR" a nataženýma rukama ji ukazoval nad hlavou, aby ji měli řidiči možnost vydět z velké dálky. Co se nestalo, po chvíli zastavil kamion jedoucí do Paříže. Paráda. Nechali jsme se vyhodit na poslední benzínce před Paříží, protože už byla hluboká noc. Našli jsme si plácek uprostěd parkovišť, rozložili ležení a usnuli. Ale ne na dlouho, protože se strhl prudký déšť a my celí promočení se běželi schovat na benzínku pod střechu. Déšť neustával, a nám nezbylo než tam v hluboké noci stát, a nechat lidi aby nás očumovali. Po asi hodině déšť ustal a my se vrátili na to samé místo, protože v okolí žádný přístřešek na spaní nebyl.
Čtvrtý den:
Probudili jsme se do velmi vlhkého prostředí, ale to nás nemohlo od ničeho odradit. Při vstávání jsme tam dokonce potkali i jiné stopaře, ale nevíme, odkud byli. Stoupli jsme si na nájezd a při myšlenkách, že takový kousek před Paříží to půjde bez problémů, začali stopovat. Ale chyba lávky. Samí turisté, nafoukaní Francouzi, ignoranti apod., prostě jsme stáli na tak výborně situovaném místě už hodně dlouho a stále nic. Nakonec nám zastavil sám od sebe bez máváni ruský kamion. Hlavně, že jel do Paříže. Trošku jsme s ním pokecali rusky, ale nevychytali jsme vyhození. On totiž pokračoval dál severovýchodně na Lille, a obchvatová pařížská dálnice se docela vyhýbá zástavbě, takže jsme stále nenacházeli vhodné místo na zastavení. Když už ale dojel do čtvrti Bobigni, byl už docela čas vystoupit, protože jsme se tak už začali Paříži vzdalovat. Počkali jsme si, až bude stát v zácpě blízko domů, a opustili jeho vůz. Ocitli jsme se na periferii Paříže, nevěděli jsme pořádně kde a kudy kam máme jet. Našli jsme autobusovou zastávku, kde bylo pár lidí, ale žádný z nich nemluvil jinak než francouzsky. Vůbec první podezřelá věc byla, že tam byli samí černoši. Nějak jsme z nich ale vytřískali informaci, jak se dostaneme do centra a kolik stojí lístek. Autobus přijel, zaplatili jsme 17 FF (=3€) za dva lístky a vezli se kamsi. Nutno ještě říci, že při pohledu na mapu jsme viděli, že křižujeme dvě tarifní pásma, a já dostal nápad, jet na poslední zastávku přeposledního pásma a zbytek dojít, ale nakonec k tomu nedošlo. Naštěstí. To poslední pásmo mělo jenom jednu zastávku, na kterou se jelo asi 10 minut, takže bychom se pěkně prošli. Zaplaťpánbu, že jsme byli líní a jeli autobusem až k metru. U metra jsme si vyzvedli mapky pařížské dopravy, kterou dávají na každé stanici grátis, a zjistili, že na naše lístky dál jet nemůžeme. Museli jsme si koupit nové dva za nových 17 FF. Nutno říci, že ježdění v Paříži na černo je velmi obtížné, protože jim tam funguje systém turniketů. Ve stanici stojí revizor a kouká, jestli ty turnikety někdo nepřelézá. Naštěstí jsme tohle zjistili včas, protože nápad jet na černo tu samozřejmě byl. Dojeli jsme metrem s několika úmyslnými zajížďkami, abychom toho taky za ty peníze více viděli, až na stanici u Pommpidou. Nutno zmínit stanici Chattal Le-Halle. To je největší pařížská stanice, možná největší evropská, kde se kříží 3 linky rychlodráhy a 5 linek metra. Je to obrovské podzemní město. Kdo neviděl, neuvěří. Eskalátory tam jezdí i na rovinkách, protože je nutno překonávat velké vzdálenosti v rámci jedné stanice. Orientace v takové změti ale nečiní ani cizincovi žádné problémy. Stačí umět číst a vědět, že východ se řekne "sortie". Obhlídli jsme Pammpidou, uvařili si na náměstíčku před ním, pak jsme šli na Nottre Dome, dovnitř je vstup zdarma, takže jsme tam byli, pak opět pěšky k Louvru, tam jsme se omočili ve fontáně, prvně na nás lidi divně koukali, ale pak tam lezli také. Poté jsme šli na náměstí Concorde, a celou Champ-Elyses až k vítěznému oblouku. Byl mnohem větší, než jsem čekal, jenže vstupné činilo asi 23 FF (=4€), takže jsme tam nešli. Šetřili jsme na Eiffelovku. Odtamtud jsme šli kolem Trocadera až k panu Eiffelu. Opět, kdo neviděl na vlastní oči, přišel o hodně. Měli jsme velkou žízeň, ale vodu žádnou, a navíc jsme chtěli nahoře strávit celý podvečer až do setmění. Nakonec nám nic jiného nezbylo, než aby Pigi dala 3 FF (=0,5€) za záchod a nabrala nám vodu. To jí tam ještě říkali, že není pitná, ale když už jsme za to zaplatili, tak ji přece budeme pít !! Koupili jsme si ty nejlevnější lístky do druhého patra (=pěšky, 20 FF=3€), v druhém patře se kupují znova lístky do třetího. A začal výstup. Není to tak strašné jak se zdá. Po cestě jsou vyobrazeny zajímavé momentry z historie Eiffelovky, takže celý výstup docela rychle uteče. Nebudu tady více rozepisovat krásy prvního a druhého patra, protože tohle je cestopis. Napíšu jen to, že to rozhodně stojí za návštěvu. Z druhého do třetího patra (opět 20 FF=3€) se na vrchol musí výtahem. Úchvatná podívaná. Nahoře taky. Je tam stále na co koukat, takže jsme tam strávili asi 2 hodiny, a ze shora si už vyhlédli místo v přilehlém parku na přespání. Setmění nahoře taky není špatné. Po slezení dolů jsme se vydali na vyhlédnuté místo v parčíku pod Eiffelovkou a blížila se obávaná noc v centru Paříže. Měli jsme vyhlídnutý takový altánek, kde by nás nepřekvapil déšť, ale když jsme se přiblížili, viděli jsme, že je plný podobných lidí jako jsme my. Poznali jsme, že to jsou Poláci, a že nás tam bezproblému nechají přespat. Zjistili jsme do nich, že tady policie spaní toleruje, že oni tady jsou již celý měsíc. Nějak se nám ale nezdáli, a tak jsme si raději lehli na lavičky asi 20 m od nich. Kdyby pršelo nebo byl nějaký problém, máme je tady. Narvali jsme si batohy do spacáku, přirazili dvě lavičky proti sobě a usnuli. V hluboké noci naráz Pigi vyjekla, čímž mě vzbudila. Tak jsem se teda kouknul, co se děje. Představte si, že dělala takový kravál jenom kvůli tomu, že jí nějaký chlap šmátral rukou do spacáku. On se asi taky lekl, chvíli něco blekotal, a pak se odebral pryč. A tak jsme mohli zase usnout.
Pátý den:
Ráno nás vzbudilo policejní auto, které zastavilo před altánkem s Poláky, a policajti je šli budit. Velmi slušně je anglicky poprosili, jestli už nemohou vstávat, protože už je 8 hodin. My jsme měli z policajtů docela strach a tak jsme rychle balili. Oni si ale všímali Poláků, protože ti už byli po měsíci spaní zde notně otrlí a buzení od policajtů se jich absolutně netýkalo. Když policajti na ně začali tleskat a přímo je budit, dělali tedy, že vstávají, ale jen co policajti odjeli, vlezli si zase do spacáků a spali. My jsme byli už rozhodnuti, že pojedeme domů. Ještě jsme se došli podívat na tamní repliku sochy svobody, koupili si lísty na metro v nejbližší stanici a vyrazili na východ. Jeli jsme linkou č.2, která vede převážně v úrovni prvního patra, a navíc nejezdí po kolejnících, ale má klasické pneumatiky na vzduch, takže bylo na co koukat. Poté jsme se i kousek svezli dvojpatrovou rychlodráhou, a poslední úsek cesty jeli trasou č.14, což je nejnovější a nejmodernější trasa v Paříži. Je plně automatizovaná, nemá řidiče, takže vepředu v soupravě je normální místo pro cestující, kteří tak přímo vidí jízdu tunelem před sebou. Výborné pro všechny, kdo se vždy toužili svést v Praze v kabině řidiče. Velký zážitek. Vystoupili jsme na předposlední stanici, kde mapa ukazovala sjezd z vnitřního okruhu Paříže na dálnici A4 směrem na Reims. Křižovatka tam byla, ale byla to ta nejkomplikovanější křižovatka, jakou jsem doposud viděl. Nějaké to místo v našem směru jsme si tam našli a začali mávat, přičemž jsme vůbec netušili, jak to půjde, protože z takového velkého místa jsme nikdy nevyjížděli. Po čase přišel místní stopař, který jel stejným směrem, ale stoupnul si na vzálenější místo za křižovatkou, takže jsme měli i místo v záloze. Ale asi po půl hodině se zadařilo a my byli rádi, že to nejobávanější máme za sebou. Chlápek nás ale nevyhodil na benzínce, ale na okraji Paříže u sjezdu z dálnice. Alespoň jsme si tam nakoupili v supermarketu a šli na dálniční nájezd. A tam to přišlo. Svodidla byla celá popsána nápisy typu: Už tu stopujeme 6h a pořád nic; Every ` =30 min: ```````; Já mám hlad!; apod. To nám rozhodně na náladě nepřidalo, ale museli jsme tam stopovat. Asi po hodině nám zastavil chlápek, který nás konečně hodil na benzínku. Tam jsem potkali dva Čechy a dva Litevce. Češi si hned někoho vysomrovali, Litevci taky odjeli asi za hodinu, ale nás tam přepadla stopařská krize. Strávili jsme tam asi 4 hodiny, střídali pozice, cedule, gesta a všechno možné, ale stále nikdo. Doteď nechápu, proč jsme nešli somrovat na benzínku. Ale zadařilo se a my jsme se vezli na poslední benzínku před Reims. Ale, smůla nás neopustila, protože se vrchovatě naplnilo jedno z mých stopařských pravidel: "Pokud jsi v průseru, někdo tě nakonec vždycky vyseká. Hodí tě ale do ještě většího průseru." Ta benzínka, kde nás vyhodil náš zachránce z velké stopařské krize za Paříží byla absolutně opuštěná. Prostě tam nikdo nejezdil. Zeptali jsme těch dvou aut, která byla úplnou náhodou u pump, ale neúspěšně. Vydali jsme se, opět doteď nevím proč, na výjezd, asi s myšlenkou, že když tu nikdo neni, musí nám přece zastavil první auto. Ale kdeže. Deset minut jsme seděli na trávě a když jsme viděli, že na benzínku přijíždí auto, pomalu jsme se přichystali, za chvíli kolem nás to auto projelo a my měli dalších deset minut než pojede další. Takhle jsme tam strávili asi hodinu (=6 aut), a konečně nás napadlo jít somrovat na benzínku. Už jsme tam skoro došli, když co nevidíme, od benzínky odjíždí české auto. Skočili jsme jim do cesty, aby nemohli ujet. Byl to mladý pár, takže měl v autě místo, a když jsme jim vylíčili naši situaci, prohlásili, že nás tu přece nemůžou nechat a vzali nás k sobě. Jeli do Švýcarska, takže to bylo dlouhé svezení. Jen jsme se báli, do jakého průseru nás hodí, když nás vysekali z tohoto velmi velkého. Poslouchali výbornou českou starší hudbu, nadávali na mýtné na dálnicích a celkově byla dobrá nálada. V hluboké noci nás vyhodili na první benzínce za Strassburgem ve směru na Freiburg. Hodně nám pomohli. Přeběhli jsme dálnici, a na druhé straně zalehli ke spánku.
Šestý den:
Ráno nás vzali nějací Švýcaři až někam ke Karlsruhe, kde jsme se při odbíhání do křoví navzájem ztratili a našli se až po 15 minutách, takže to byly docela nervy. Alespoň jsme tam objevili velké pole s marihuanou. Technickou. Docela rychle jsme tam chytli další stop a na dva tahy dojeli na Rozvadov. Tam jsme chvíli stáli s cedulí Plzeň, ale moc aut nejezdilo. Tak jsem zkusil takovou fintu. Když jel kolem Polák, zakřičel jsme na něj "Polska". A zastavil. Omluvil jsem se mu, že nejsme Poláci, ale vzal nás do Plzně. Výborně jsme si s ním polsky pokecali. V Plzni se už pomalu stmívalo a my chtěli stihnout dojet domů, takže jsme rychle doběli tramvaj a než nám jel autobus na výpadovku, zkusili jsme stopovat. A další velká náhoda. Hned nám zastavil chlápek ve škodovce, který jel až do Strakonic. Škoda, že ve Strakonicích už nám nikdo nestavil, ono taky bylo už dost pozdě, a tak jsme si lehli vedle hasičárny a usnuli.
Sedmý den:
Ráno jsme rychle chytli odvoz a asi na dva tahy dojeli domů do JH.
Domluva: Konečně se podařilo dobýt Paříž, která mě nadchla. Zažili jsme parádní štěstí i velké krize, prostě výlet jak má být.