Předmluva: Jeden z nejbláznivějších výletů. Prázdniny se pomalu chýlily ke konci a já jsem chtěl stihnout ještě dva výlety. V pátek mi ale napsala kolegyně, že má úmrtí v rodině a nemůže tedy vyrazit. Sháněl jsem náhradu a hle, v neděli večer půl hodiny před půlnocí se ozvala jistá Katka, že by chtěla někam vyrazit. Zeptal jsem se jí, kdy nejdřív může a ona napsala, že by chtěla co nejdřív, a tak bylo jasno, že pojedeme hned zítra. Zas tak jednoduché to nebylo, ale docela nějak podobně to proběhlo.
První den:
Vyrazil jsem z Jindřichova Hradce a poměrně rychle dojel do Tábora. Špatně jsme se domluvili na místě srazu, takže jsme dobrou půlhodinu stratili, ale vyřešilo to nádraží jako náhradní místo. Z nádraží nás Katčina máma hodila na výpadovku směrem Plzeň a už jsme vesele stopovali. Katka ukázala, že stopu vskutku rozumí. Dosti si totiž sama cestovala s kamioňákama po Evropě a tak jí trampování nebylo cizí. Odjeli jsme po cca 5 minutách a to rovnou v dodávce s chlápkem, který jel až do Pforzheimu u Stuttgartu. Parádní štěstí, protože již bylo odpoledne a toto byl skvělý začátek výletu. Chlápek vyprávěl kam všude jezdí a co všechno vozí. Byla s ním docela sranda. Přechod Strážný jsme si museli přejít pěšky. Už byla tma a pohraničníci se nás ptali, jestli něco takhle pozdě večer chytneme. S úsměvem jsme jim odpověděli, že s přehledem. No koukali, že nás okamžitě vzala dodávka, protože nevěděli, že to byl náš starý známý. Vezli jsme se nocí dál a dál, doteď nevím kudy. Na nějakém parkovišti řidič zastavil na krátký odpočinek. Katka si vlezla nahoru na postel, já s řidičem jsme zůstali na sedačkách, protože jsme měli za chvíli pokračovat. Všichni jsme ale usnuli a probudili jsme se až ráno. Katka vyspalá, my dva ze sedaček rozlámaní.
Druhý den:
Dojeli jsme do Pforzheimu, ale první vhodné místo k zastavení bylo až v centru. Rozloučili jsme se s řidičem a ocitli se tak uprostřed velkého města bez mapy. Standardní situace. Bylo ještě brzy ráno a nikde živáčka. Nakonec jsme se přecijenom někoho zeptali a nabrali směr pěšího pochodu na východ. Sice na opačnou stranu než jsme chtěli jet, ale tímto směrem byl nejbližší nájezd na dálnici, navíc s blízkou benzínkou. Dobrou hodinu jsme šlapali chladným ránem než jsme došli na dálniční nájezd. Místo ale nebylo stopařsky vhodné, takže jsme došli na lepší místo na nájezdu. Nemohli jsme za to, že bylo již na značkou začátku dálnice. A jak to tak bývá, další standardní situace, přijeli cajti. Samozřejmě, že nám neschvalovali stopování na dálnici, ale problémy nám nedělali. Naťukali si do počítače naše pasy a vykázali nás pryč. Před značkou to opravdu nebylo dobré místo, tak jsme se vydali na krátký pochod na nedalekou dálniční benzínku. Tam jsme asi po půl hodině stopli ženskou jedoucí na dálnici č.5 ve směru, který potřebujeme. Fandila stopařům a dobře jsme pokecali. Před Freiburgem jsme měli velké štěstí, chytli jsme Čecha v dodávce jedoucího až do Lyonu, a to jenom proto, že jsem stihl na poslední chvíli vytáhnout českou vlajku, když vyjížděl z benzínky. Byla to parádní půldenní štreka, navíc jel novou dálnicí A39. Na poslední benzínce před Lyonem se už stmívalo a opustilo nás stopařské štěstí. Dlouho jsme nemohli nikoho vysomrovat, všichni končili ve městě. Pozdě večer se ale zadařilo a převezli jsme se přes obtížný úsek. Na další benzínce jsme ještě na rychlo stopli kamiona jedoucího někam na jih k moři. Neuměl řeči, takže domluva s ním vázla. Nějak pochopil, že chceme zůstat na dálnici, tak nás vyhodil v hluboké noci na sjezdu mezi Nimes a Montpellierem. Nemohli jsme dělat nic jiného, než jít spát. To ale nebyla žádná sranda, protože tam nebylo žádné vhodné místo, všude kameny, skládky, keře, dálnice. Nezbývalo nám ale nic jiného, než v tom bordelu usnout.
Třetí den:
Ráno, vzum, vzum, vzúúúm. Asi 50 metrů od nás prosvištělo TGV. Zajímavé probuzení. Na nic jsme nečekali a šli stopovat. Řekli jsme si, že chceme přece k moři, takže dál po dálnici už nepojedeme. Vlezli jsme k péagím na výjezdu z dálnice a ukazovali ceduli MER, jako moře. Bylo dost velké horko, ale po chvíli zastavil nějaký chlápek jedoucí na pobřeží. Ocitli jsme se v letovisku le Grau-du-Roi. Po notné době bloudění po centru se nám podařilo směnit pár franků a najít pláž. Tam jsme pár hodin lenošili. Katka prohlásila, že už se opálila, takže jsme se vydali na zpáteční cestu. Jelikož jsem už 14 dní nebyl v Paříži, dohodli jsme se, že si ještě zajedem do Paříže. Prošli jsme ve velkém horku letovisko až na výjezd směr dálnice. Celkem brzy nám zastavil nějaký chlápek jedoucí do Montpellieru, takže jsme se nechali vysadit na dálničním nájezdu. Tam nás opět na čas opustilo stopařské štěstí. Střídali jsme přivaděče i cedule, ale přes hodinu nám nikdo nechtěl zastavit. Až při stmívání nám někdo zastavil a hodil nás na první benzínku v našem směru na Lyon. Po setmění jsme na té benzínce už chtěli jít spát, ale řekli jsme si, že to ještě chvíli zkusíme. A co se nestalo. Zastavil nám chlápek jedoucí do Grenoblu a co víc, nabídl nám nocleh u sebe doma. Ani jsme se dlouho nerozmýšleli a vezli se s ním pozdě večer dlouhou štreku. Nálada řádně stoupla, zvláště proto, že to byl bývalý stopař, takže bylo o čem rozprávět. Pozdě večer jsme dojeli do Grenoblu a dopřáli si noclehu v postelích a pod střechou.
Čtvrtý den:
Ráno nás chlápek hodil autem na stopařsky dobré místo ve směru na Lyon a Paříž, vyměnili jsme si s ním maily a plni optimismu začali stopovat. Sice to bylo místo ještě ve městě a objevili se tam dva Francouzi somrující u semaforů, ale my jsme zachovávali klid. Trvalo to sice poměrně dlouho, ale vezli jsme se s nějakými mladíky na poslední benzínku před Lyon. Tam nás opět štěstí opustilo. Tentokrát to ale bylo vážné. Několik hodin jsme se plácali v okolí Lyonu. Mávání ani stopování nezabíralo, a když už, tak s námi řidič bloudil okolo Lyonu a nevěděl, kde nás má vysadit. Na první benzínce za Lyonem jsme si mysleli, že máme vyhráno, protože až do Paříže tady nebylo žádné velké město, ale Francouzi se ukázali jako velcí ignoranti. Bylo jasné, že za dva dny nestihneme udělat Paříž a vrátit se domů, takže jsme se rozhodli, že se rozdělíme. Katka sama rychle odjela a já pokračoval v somrování. Po nějaké chvíli jsem tam potkal nějakého Lotyšce, který se vracel předčasně ze Španělska, protože mu tam ukradli všechny věci. Měl janom malý batůžek, dokonce jel bez mapy. Vytrhl jsem mu ze svého atlasu malou mapu, kterou potřeboval. Ukázalo se, že nestopuje protože už měl domluvený odvoz u jednoho mladíka, který navíc vezl ještě jednoho francouzského stopaře. Jedno místo jim tedy v autě zbývalo, a tak jsem se k nim vetřel. Mladík jel do Dijonu a bavil se s francouzským stopařem, který se vracel z Korsiky. Já jsme vzadu kecal s Lotyšcem. Cesta rychle uběhla my tři stopaři jsme se ocitli na frekventované poslední benzínce před dálniční křižovatkou jižně od Dijonu. Mladík pokračoval rovně a my jsme si udělali v parčíku za benzínkou piknik. Nikdo z nás neměl moc jídla, takže jsme udělali něco na způsob vařil pejsek s kočičkou. Lotyšec si potom rychle vysomroval českého kamioňáka, takže se asi vezl velkou dálku, a já jsem si myslel, že mě s Francouzem čeká namáhavé stopování do Paříže. Ale to byl velký omyl a příjemné překvapení. Francouz se mě zeptal, jestli je mým zvykem somrování a jestli chci jet s ním. Řekl jsem mu, že klidně a pak se událo něco nezapomenutelného. Ta lehkost, grácie a úspěch s jakým ten Francouz somroval byl nepřekonatelný. To nebylo náhoda, ale jeho mistrná stopařská profesionalita. Elegantně a rychle se pohyboval mezi auty na benzínce a zdvořile, ale důrazně se ptal řidičů, jestli nejedou do Paříže. Byl to takový borec, že si mohl vybírat s jakým autem pojedeme. Bez jakéhokoliv delšího čekání jsme po jediné minutě somrování nasedli do luxusního auta nějakého Belgičana se synem a vyjeli směř Paříž. Belgičan měl kožené sedačky, plno místa uvnitř, valil to místy 240 km/h, na palubní desce měl GPS s navigací a cesta tak rychle ubíhala. Museli jsme zastvait kvůli píchlému kolu, ale po pěti minutách jsme valili dál. Bohužel v tom pohodlí Francouz usnul, a tak včas nezadržel Belgičana, aby nás vyhodil na nějakém dobré místě u Paříže, protože pokračoval se svým fárem na severovýchod směr Lille. Tak se stalo, že s námi obkroužil po dálnici Paříž a už jsme se jí pomalu vzdalovali. Sám na potom na nějaké benzínce zastavil. Ocitli jsme se opravdu neznámo kde a v neznámém směru. Na benzínce jsme si ujasnili svou polohu, ale moc nám to nepomohlo, protože provoz byl minimální. Somrování nezabíralo. Přeběhli jsme na druhou stranu dálnice, protože ten směr se zdál lepší pro dojetí do centra, ale provoz tam nebyl lepší. Smířili jsme se s tím, že dnes do centra nedojedeme a šli spát přímo po stříškou benzínky, protože začalo poprchávat.
Pátý den:
Ráno, když jsem se probudil, Francouz už byl pryč. Sebral jsem se a šel somrovat. Po delší chvíli se zadařilo a vezl jsem se na nějakou stanici metra. Tam jsem dobrou hodinu šaškoval na předměstí, protože se nedařilo najít směnárnu a potom koupit lístek na metro. Posílali si mě odtamud sem a odsud tam. Nepolevil jsem a odjel červenou linkou č.1 rychlodráhy RER do centra Paříže. Tam jsem se zašel podívat na tunel kde zahynula Diana, protože zrovna měla 4 leté výročí. Všude tam bylo plno kytek, vzkazů a Britů. Potom jsem prostě musel na Eiffelovku, protože jsem tam už 14 dní nebyl. Celkem 3. výstup, zážitek. Dole jsem ještě navštívil v altánku Poláky, kteří tam bydleli a už jsem se s nimi znal. Potom už nebylo v Paříži moc co dělat, takže jsem se vydal na zpáteční cestu. Opět obligátně stanice Chattal le Halle a linka č. 14 na stanici Bercy. Tam už jsem to dobře znal. Pár hodin jsem stopoval na vyzkoušeném místě na začátku dálnice A4. Zastavila mi nějaká černoška a svezla mě kousek po dálnici. Vyhodil mě na městském dálničním přivaděči, což se mi moc nezamlouvalo, ale ona dál nejela. Říkala však, že na tomto místě bývají stopaří a tak jsem neztrácel naději. A skutečně, místo to bylo skvělé. Asi třetí auto mi zastavilo a hodilo na první dálniční benzínku v mém směru. To nejtěžší jsem měl za sebou, byl jsem mimo aglomeraci. Na benzínce jsem chvíli obcházel kamionu a po chvíli našel slovenský, který jel domů. Vetřel jsem se k němu a vezl se celý půlden obrovskou vzdálenost přes Saarbruckem až k Mannheimu. Tam mě kamioňák pozdě večer vyhodil a mě nezbývalo nic jiného než jít spát. Nechodil jsem nikam daleko a lehl si přímo na benzínce pod dětskou skluzavku.
Šestý den:
Ráno štěstí, jaké se jen tak nepotkává. Po chvilce mávání na výjezdu s cedulí Nürnberg mi zastavil nějaký chlápek. Mluvil jsem na něj německy, ale on mi vždy odpovídal anglicky. Potvrdil mi však, že jede na Norimberg. Brzy se z něj vyklubal Američan pracující v Německu a co víc, jel až do Prahy !! Úplná paráda. Také dříve stopoval, vyprávěl o všem možném a cesta tak rychle ubíhala. K večeru jsme přijeli do Prahy, ukázal jsem mu z auta pár pamětihodností a vyhodil mě v úplném centru. Hodně mi pomohl. Stihnul jsem ještě večerní vlak domů.
Domluva: Toto byl opravdu bláznivý výlet. Jednak jsem jel s někým, koho jsem neznal a po pouhé hodinové domluvě, jednak jsme prostě dojeli k moři a jeli okamžitě zpátky. Tak se mi to líbí. Navíc jsem poznal opravdu ortodoxního stopaře a udělal si rychlostní rekord na trase Paříž - Praha, 21h se spaním, 14h bez spaní (stopování a jízda).