Předmluva:Nastal opět začátek prázdnin a byl čas někam vyrazit. Skandinávie ještě chyběla, takže jsem se s Pigi domluvil, že se tam podíváme. Lehce jsme si naplánovali, že se za 12 dní dá stinout dojet až na Nordkapp, takže cíl byl jasný. Poprvé jsem někam jel se stanem, ale do Skandinávie ho to opravdu chce.
První den
Sraz byl u Stavcentu, protože jsme jeli na Prahu. Byli jsme řádně nažhaveni, protože ne každý den se jezdí stopem do Skandinávie. Odjeli jsme přes Pelhřimov do Humpolce na dálnici a tam nás vzal chlápek jedoucí až do Chomutova, takže jsem toho využili a jeli s ním až tam a Prahu obratně projeli. Vyhodil nás v Chomutově kousek od Globusu, tak jak jsme chtěli, protože jsme ještě neměli nakoupeno jídlo s sebou. Bylo horko a pěkně jsme se prošli, protože ve skutečnosti nás chlápek vyhodil dost daleko od obchodu. Tam jsme také strávili určitě více než hodinu. Měli jsme toho tolik, že se nám to skoro nevešlo do batohů. Žertovali jsme, že to co se nám nevejde darujeme chudším spoluobčanům, kterých bylo všude okolo dostatek, ale nakonec se nám všechno podařilo zabalit a vyrazili jsme na pochod na výpadovku do Německa. Na prvním lepším místě jsme se rozložili a stopovali s cedulí D. Ale ne dlouho. Přišla za náma nějaká lehká děva, že je to její místo, jestli nemůžeme jít jinam. To teda nemůžeme, my tady taky máme práci. Nic jí nezbylo než stopovat kousek od nás, ale brzo ji někdo nabral. Nás po asi půl hodině taky. Mladý Němec jel kousek za hranice, takže nás hodil na čáru. Pohraničníci se nás vyptávali kam jedeme a na jak dlouho, ale pustili nás. Stopovali jsme hned za celnicí na takovém parkovišťátku, ale provozu byl překvapivě malý. Po delší době nám zastavil starší chlápek jedoucí až do Chemnitzu. To bylo celkem štěstí, protože nás navíc provezl celým městem a vyhodil na vynikajícím místě na dálničním nájezdu. Nevěděli jsme ovšem na jakém a na jaké dálnici. Mluvil příšerným saským dialektem, takže s ním moc domluva nebyla. Začali jsme prostě na slepo mávat a během minuty nám zastavil další solidně vypadající chlápek a říkal, že jede na dálnici ve směru na Geru. Tam jsme sice nechtěli, ale jeli jsme s ním, protože jsme se potřebovali dostat na tuto dálnici. Vystoupili jsme si na benzínce za dálniční křižovatkou mezi Gerou a Jenou. Byli jsme konečně na dálnici, ale na dost špatném místě. Prošli jsme se asi půl kilometru, abychom se dostali na benzínku pro druhý směr. Prolézali jsme drsným roštím ve svahu, ale to ke stopu patří. Konečně jsme tedy byli na benzínce ve směru na západ, ale brzy jsme si uvědomili, že jen málo aut pojede na blízké dálniční křižovatce na sever na Leipzig. Pro případ, že by přeci jen někdo, jsme stopovali bez cedule, ale brzy jsme chytli chlápka jedoucího podle předpokladu do Drážďan. Takže jsme se opět projeli kolem Chemnitzu na poslední benzínku před Drážďanama. Celkem zajížďka asi na hodinu a půl. Před Drážďanama se už setmělo, ale měli jsme aspoň dobrou pozici na stop. Cedule Berlin a brzy nám zastavil chlápek jedoucí do Cottbusu. Udělal si malou zajížďku aby nás vyhodil na velké benzínce až za odbočkou na Cottbus. Tam už nám nezbylo nic jiného než jít spát. Nešli jsme daleko za benzínku, protože tam byla vedle popelnic taková stříška, pod kterou jsme si lehli a nemuseli jsme rozdělávat stan. Za dnešek jsme těžce nesplnili plán, chtěli jsme dojet někam za Berlín.
Druhý den
Ráno jsme vstali a šli na výjezd z benzínky. Po chvilce stopování nám zastavil chlápek jedoucí do Berlína. Ukazoval nám krásy Německa, ale dlouho jsme s ním nejeli, protože jsme vystoupili na poslední benzínce před Berlínem. Městem jsme se nechtěli zdržovat. Stopovali jsme již s cedulí Hamburg. Opět brzy nám zastavilo auto s německou značkou, ale řídil ho Čech. Jel sice do Berlína, ale vjížděl do něj západní výpadovkou, takže nás přesvědčil abychom jeli s ním po dálničním okruhu kam až budeme chtít. Jeli jsme a to se ukázalo jako chyba. Sice s ním byla docela zábava, viděli jsme Potsdam, ale on ve skutečnosti nejel po vnějším dálničním okruhu, ale po vnitřním polodálničním. Vyhodil nás u dálničního nájezdu u Falkensee a tam jsme skejsli. Touto výpadovkou lidi určitě jezdili na Hamburg, ale prostě nás nikdo asi 2h nebral. Střídali jsme místa stání i cedule, ale stále nic. Nakonec přece. Jeli směrem na Hamburg, i když ne po dálnici, ale jeli jsme s nimi, protože jsme Berlína měli už plné zuby. Ukázalo se, že jedou jenom několik málo kilometrů, takže se ocitli na obyčejné silnici neznámo kde s malým provozem. Paráda, opět se potvrdila má teorie, že pokud tě někdo vyseká z průseru, hodí tě ještě do většího. Ale kupodivo to dál celkem šlo. Jezdili jsme sice po malých kouskách, ale zase jsme nikdy dlouho nečekali. Svezli jsme se i po přívozu přes Labe a tak jsme to nějak za pár hodin po bundeskách na okraj Hamburgu nakonec doklepali. Poslední řidič nás dokonce vyhodil na frekventované benzínce na dálnici skrz Hamburg na sever, takže lepší místo jsme si přát nemohli. Udělal si tím zajížďku a ptal se, jestli je to pro nás dost dobré. Tak je to nejlepší. Na benzínce jsme se najedli a šli na výjezd. A kdo tam nebyl. Stopující Rus. Zkoušel jsem dát řeč rusky, protože jsem si veřil (již jsem se učil na budoucí výlet na Bajkal), ale moc mi to podle jeho reakcí ještě nešlo. Byl ve Francii a jel do Kodaně a pak asi Švédskem domů. Také jsme si všimli ruský způsob stopování. Všechno dělají stejně, jenom ruku mají abnormálně vysoko, mnohem výše než je pravý úhel sevřený s tělem. Nechali jsme ho stopovat a šli somrovat na benzínku. Po nějaké době somrování jsme se opět šli podívat na výjezd a Rus tam už nebyl, takže jsme udělali ceduli Flensburg a mávali na auta. Po chvilce nám zastavilo dobře vypadající auto a v něm ještě lépe vypadající mladý páreček. Jeli do Kielu, takže nás hodili na poslední benzínku před odbočkou na Kiel. Vypadali opravdu luxusně a my se divili, že vůbec stopařům zastavili. Ještě jsme před setměním stopli auto na poslední benzínku před Flensburg. Krajina tady byla už dosti fádní s výraznými prvky zemědělské činnosti, prostě vidlákov. Za benzínkou byl takový parčík pro procházky, picknicky a hraní dětí s dobře pokosenou travou, takže to bylo ideální místo na postavení stanu.
Třetí den
Ráno rychle stopovat. Zastavil nám dánský kamioňák, který ovšem neuměl ani německy ani anglicky. Naznačoval ale, že jede po dálnici na sever, takže jsme s ním jeli. Bez zastavení jsme přejeli hranice do Dánska a byl jsem v nové zemi. Po chvíli nám začal něco vysvětlovat ohledně místa kam jede, ale moc jsme mu nerozuměli. Pořád opakoval něco o autě a firmě. Pochopili jsme, že někde zaparkuje kamion a dál pojedeme jeho autem. A tak tomu také bylo. U nějaké průmyslové zóny jsme si přesedli a on nás odvezl ještě několik kilometrů po dálnici na sever. Byli jsme na beznínce před odbočkou na Odense, provoz na výjezdu byl solidní, ale stále jsme nemohli nikoho stopnout. Když několik aut naznačovalo, že jedou rovně na Arhus, rozhodli jsme se s jedním z nich jet přes dálniční křižovatku a pak to otočit na Odense kam jsme potřebovali. Vzal nás nějaký mladík a dostali jsme se na první benzínku za velkou dálniční křižovatkou před Vejle. Podle mapy by kousíček od benzínky mělo být křížení dálnice se silnicí, ale když jsme se na benzínce zeptali místního pracovníka, o ničem takovém nevěděl a odkázal nás na 2km vzdálený most. Provoz byl silný, takže jsme neriskovali přeběhnutí dálnice a vydali se pěšky na onen most. Šli jsme silničkou mezi poly a kravičkami a hádali se, že jestli je Dánsko zemí s největším podílem pastvin v Evropě. Měl jsem pochopitelně pravdu, je. Přešli jsme most a mysleli si, že jsme v půlce cesty na druhou benzínku. A to byl strašný omyl. Na druhé straně dálnice bylo jakési stavení, ale žádná cesta podél dálnice k benzínce. Prošli jsme soukromým pozemkem a zamířili mezi pole. Polní cesta brzy skončila kdesi u kompostu a tak jsme museli do lesa. Z lesa na pole, které bylo velice neprostupné. Z pole křovím opět na pole, z pole ještě neprostupnějším křovím opět do lesa. Snažili jsme se držet směr, ale ve skutečnosti jsme chodili dost cikcak. Poslední prolezení houštím a už jsme viděli naší benzínku. Chybělo asi 100m, ale to byla bažina. Na benzínku jsme přišli totálně zaprasení a unavení a když jsme viděli, že příkopem podél dálnice by to byla 3x rychlejší cesta, museli jsme uznat, že tohle jsme vyhráli. Nenápadně jsme se před benzínkou umyli od bahna, najedli a když jsme vypadali trochu k světu, šli jsme stopovat s cedulí Odense. Kdybychom se nerozhodli jet až za křižovatku a vytrvat před ní, dávno bychom už v Odense byli. Stopovali jsme až daleko za benzínkou na výjezdu, s českou vlajkou, a kdo nezastaví, dánské auto s českými imigranty. Nějaké dvě paní, zdrhly již dávno, ale česky mluvili slušně. Jeli do Odense, takže jsme se nechali vyhodil na poslední benzínce před městem. Odtamtud nás vzali nějací 4 mladíci, celkem sjetí, celkem drsná hudba, ale byla s nima sranda. Jeli až do Kodaně, takže jsme se opět nechali vysadit na poslední benzínce před městem, protože jsme chtěli rovnou do Švédska. Hned po vylezení z auta na parkovišti se našim směrem vydali jiní dva stopaři, protože viděli, že někdo vezl stopaře a asi se k němu chtěli nasomrovat. Hned jsme si všimli jejich české vlajky na batohu a ukázali jim tu naši. Kousek od domova a taková radost! Byli tu už pár hodin a jeli do Švédska. Pak tu ale na lavičce jedli dva bezradní Poláci. Oni tu, prosím pozor, byli již 24h a stále nemohli odjet. Češi šli somrovat na benzínku a tak jsme šli pojíst s Polákama. Jejich nálada byla na dně, zkoušeli prý mávat i somrovat a nic. Dál než do Kodaně nikdo nejel. To však bylo proti vší pravděpodobnosti, takže když oni šli spát (po druhé na tom samém místě), my jsme šli somrovat na benzínku. A hle, ti Češi tam už nebyli. Stmívalo se a dobrou hodinu jsme nic nevysomrovali, protože jen občas se vyskytlo nedánské auto, dánské jsme nesomrovali, protože končívávali v Kodani. Pak se ale Pigi zeptala nějakých dvou tmavších řidičů ve velice dobrých autech a ejhle, jeli do Helsingborgu, přesně to jsme potřebovali. Ale moc nás vzít nechtěli, stále nám řikali, že jezdí velice rychle, že se můžeme bát. Nemohli jsme na tomto místě odmítnout jakýkoliv odvoz. Batohy jsme si dali do kufru a v plném pohodlí se usadili vzadu na kožených sedačkách. Komfort, prostor, pohoda, arabská hudba. Jeli opravdu velice rychle, ale o to větší to byl zážitek, projíždět po dálnici noční kodaní v luxusním autě a s odvozem až přes průliv. Dojeli jsme do Helsingoru k přístavu a dvacet minut čekali na loď. Koukali jsme na moře a našemu řidiči říkali, jaké to je stopovat. Najeli jsme na loď a srdečně jsme našim dvoum Arabům poděkovali, protože nám opravdu pomohli. Na lodi jsme potkali nějakého Čecha, který tady někde studoval a cestoval autobusama. Loď po půl hodince přijeli do Švédska a ocitli jsme se opět v nové zemi. Při vystupování z lodi jsme zamířili do výstupu pro nečleny EU, ale žádná kontrola se nekonala, Shengen funguje, jen nechali obě chodby. Bylo už notně po půlnoci a my jsme se ocitli v centru neznámého města. Jinou starost než najít něco na spaní jsme neměli. Došli jsme z přístavu na nějaké náměstí, kde to vypadalo, že jezdí nějaká doprava a kde se shromažďovali lidi. Chodili přibližně mezi hospodama a diskotékama, prostě to tam žilo. Chvíli jsme studovali mapu města na autobusové zastávce a potom se zeptali nějaké mladé asiatky, jestli tady není nějaké vhodné místo na spaní. Ukázala nám na mapě park, který je prý klidný a nedaleko. Šli jsme tím směrem a Pigi ještě cestou fotila nějaké památky, ach, v noci. Došli jsme na místo, krásný osvětlený kostelík, krásný upravený park, žádní lidi, prostě ideální místo na spaní. Trošku jsme se zašili za keře, postavili stan a brzy usnuli.
Čtvrtý den
Ráno jsme v poklidu vstávali, pohodička, občas kolem někdo prošel, ale skandinávská tolerance je věhlasná. Za branou jsem ještě objevil jinou část parku, která vypadala v pohádce. Všechno precizně upraveno, gejzírky, kytičky, ladilo to, no estetika! Tam jsme měli přespat. Sbalili jsme si saky-paky a vydali se směrem, kde by mohla být výpadovka na Göteborg. Nešli jsme ani moc daleko a došli na křižovatku, kde jsme vzhledem k její komplikovanosti celkem dlouho v jejích podchodech hledali místo na stopování. Ale podařilo se a bylo to místo přímo vynikající. Hned za křižovatkou, široký a dlouhý odstavný pruh, prostě paráda. Udělali jsme ceduli Göteborg a za okamžik jsme se už vezli. Stop ve Švédsku začal skvěle. Skončili jsme na nějaké benzínce meziHeslingborgem a Göteborgem. Krom toho, že ve Švédsku mají na benzínkách skoro vždycky jen jeden záchod pro všechny, takže může být fronta, tak mají spíše více menších benzínek s malým provozem. To není pro stopaře dobré. My potřebujeme megabenzínky s velkým obratem aut. Potkali jsme tam taky jiné dva stopaře z Anglie, kteří měli původně namířeno kamsi na sever, ale ještě před norskými hranicemi to vzdali a otočili nazpět. Říkali, že na jednom místě stáli skoro dva dny a že to bylo dobré místo na stopování na hlavním tahu. My jsme o Skandinávii prakticky nic nevěděli a tak nám docela nahnali strach. Alespoň jsme jim řekli o dvou Polácích na benzínce před Kodaní. Z této benzínky jsme však odjeli nanejvýše elegantně. Nějakých pár minut jsme tam sice stáli, ale kde se vzal, přišoural se k nám chlápek a řekl, že vypadáme, jako bysme potřebovali odvoz. Byl to kamioňák a uměl solidně anglicky, což se u kamioňáků jinde nevidí. Dojeli jsme do Göteborgu, kde jsme však skončili nedobrovolně ve městě. Naštěstí ale ne v centru, ale na místě, kde byla autobusová zastávka na hlavním tahu skrz město, takže provoz více než dobrý. Po asi deseti minutách mávání s cedulí Oslo se pro nás vrátila (poté co nás před tím přejela) banda mládeže v minibusu. Jeli někam po hlavní kousek na sever k ostrovům a byla s nima docela sranda. Říkali jsme jim, jak jsme potkali zoufalé Angličany, že to jejich místo bylo cca 70 km severně od Göteborgu, a oni to pochopili tak, že na tom místě chceme vysadit. Rychle jsme jim vysvětlili, že to právě ne, ale jak to tak chodí, stejně jsme tam skončili. Dlouho se s námi loučili a my jsme se ocitli na celkem velké benzínce. Nezbývalo nic jiného, než jít zkusit mávat. Došli jsme na nájezd na hlavní rychlostní silnici a po chvilince nám zastavil manželský pár jedoucí kousek na sever. Takže prokletí se nekonalo. S manželskými páry je to vždy to samé. Neustále vyzvýdají o nás a když z nás všechno dostanou, začnou povídat o své zemi a místních specificích. To už je zajímavější. Nemohli vynechat soby, legální spaní mimo kempy, dřevěné domy atd. Po tomto krátkém úseku jsme opět chytli na benzínce kamioňáka, který jel do Moss, což je přístav asi 50 km před Oslem. Přejeli jsme norské hranice a překvapilo nás, že Norsko je v Shengenském systému. Vyhodil nás na poměrně velké benzínce kousek od přístavu a tam nastala první krize. Nemohli jsme se dohodnou kudy dál. Nešlo o taktiku, ale o strategii. Já jsem chtěl co nejrychleji na sever, Pigi nejdříve na západ na vodopád Tyssestrenge a do hor a zbytek až podle času. Na tom také záviselo, jestli pojedeme do přístavu (a trajektem přes záliv abysme se vyhnuli velkému Oslu) nebo po hlavní až do Osla a hned přímo na sever. Mírumilovně jsme diskutovali argumenty, ale nemohli se shodnout. Rozhodla náhoda. Hodili jsme si mincí a vyšlo to pro mou variantu. Celkem jsme tím na parkovišti strávili dobrou hodinu. Už se stmívalo, ale vzal nás nějaký chlápek jedoucí do Osla. Vysvětlili jsme mu, že chceme vyhodit až bude odbočka na Lillehammer. To také udělal. Naštěstí jsme nebyli přímo ve městě, ale u takového křížení výpadovek na kopci. Zaskočili jsme si na nedalekou benzínku, ale provoz absolutně minimální. Nemělo cenu zkoušet takto v noci somrovat. Alespoň jsme si uvařili a chvíli očumovali na benzínce. Pak jsme došli na kopec ke křižovatce do malého lesíka, postavili stan a s krásným výhledem na rozsvícené Oslo usnuli. Povšimli jsme si, že už jsme tak severně, že i v jednu v noci se nesetmí úplně, ale je celkem dobře vidět.
Pátý den
Ráno jsme sbalili stan a vyrazili na výpadovku ve směru na Lillehammer, nejkratší cesta směrem na Trondheim na sever. Byl tam docela nepříjemný systém nájezdů a kruhových obchvatů, a tak jsme museli stopovat na mostě ještě před rozdělením výpadovky na směry. Cedule LILL. to ale jistila. Ani jsme nestopovali dlouho, když nám zastavil taxikář. Byl to černoch a nabízel se, že nás hodí kamkoliv. Vysvětlili jsme mu, že by to šlo jedině zadarmo, a tak raději odjel. Zanedlouho zastavil nějaký chlápek a hodil nás sice jenom kousíček za Oslo, ale na správnou silnici a na benzínku. Tam jsme si vlezli na odstavný pruh a Norsko se ukázalo jako skutečně dobrá země pro stop. Za chvíli zastavil nějaký zrzavý mladík. Zeptal jsem se ho, jestli jede do Lillehammeru a on odvětil, že jede kolem, že jede mnohem dál. Hodili jsme si batohy do kufru, Pigi si vlezla dopředu aby cvičila angličtinu a začala nádherná jízda. Dobré auto, společenský řidič, velká vzdálenost a úžasná příroda, to jsou vždy nejlepší stopy. Byl to student bydlící v městečku Stranda východně od Alesundu a dojížděl občas do Osla. Největší výhra bylo, že jel domů přes Cestu trolů, takže jsme se velice jednoduše dostali na náš další cíl přímo z Osla. Cestou nám vyprávěl vše možné o Norsku a o zdejší přírodě. Zhruba v půli cesty v Ottě jsme udělali půlhodinovou pauzu a on nám koupil zmrzlinu. Na důkaz toho, že je v Norsku velice nízká kriminalita nezavřel úplně okno u auta. Cesta trolů (Trollsweg) je vskutku úchvatná, serpentýny obrovským ledovcovým údolím. Vysadil nás u nějakého menšího fjordu a ukázal, kam se máme přeplavit. Vyměnili jsme si maily a naše cesty se rozešly. Měli jsme namířeno do Geirangerfjordu, což je prý nejkrásnější fjord Norska. V budce u nájezdu na trajekt nikdo nebyl, pouze nápisy turistů všech národností na záchodkách. Patrně se lístky prodávají na trajektu. Avšak nevěděli jsme kolik asi mohou stát, a také jsme neměli žádné norské koruny. Nezbývalo nám než čekat, co se bude dít. A co se nestalo, chvíli před plánovaným odjezdem trajektu přijed český autobus. Chvíli jsme se navzájem hecovali, jestli se jich zeptáme na svezení, ale nakonec jsme se rozhoupali. Jeden z cestujících nás odkázal na vedoucího zájezdu a ten nás po kratším váhání vzal na palubu. Byla to standardní karosa, jenom s přidělanými dvoupatrovými postelemi v zadní části autobusu. Lidí tak tedy mohla vezt méně, ale na druhou stranu bylo vyřešené spaní. Nějak jsme se vzadu v autobusu nenápadně schovali, ale nikdo počet cestujících stejně někontroloval. Přeplavili jsme se tak zadarmo. A co víc, vedoucí zájezdu nám udělal hromadu párků, že by mu prý jinak zbyly. Bylo nám to blbé, ale pustili jsme se do nich, protože jsme měli hlad, a nakonec jsme jich snědli asi deset. Dovezli nás ještě od fjordu do kopců na parkoviště u silnice a tam zakempovali. Sice již byla skoro půlnoc, ale světla jako ve dne a tak jsme nechali batohy v takové boudě pro nocležníky a šli na krátkou procházku do okolí. Došli jsme po cestě na takovou horskou plošinu, kde byl ještě sníh. Počasí se ale mohlo každou chvíli zhoršit a tak jsme se vrátili. Udělali jsme v boudě spaní a pozdě v noci usnuli.
Šestý den
Ráno jsme si v potoku vyprali, vychutnali ještě nádherné pohledy ze shora do fjordu a šli na silnici stopovat. Provoz slabý, ale druhé auto zastavilo a hodilo nás těch pár kilometrů do Geirangerfjordu. Tam jsme zašli na turistické informace a koupením pohledu si směnili pár eur na norské koruny. Geiranger fjord je tak navštěvované místo, že tam není problém narazit na Čecha. Z fjordu jsme se vydali do prudkého stoupání po silnici. Někde ve svahu měla být odbočka na turistickou cestu k nějakému vodopádu. Už jsme měli stoupání s těžkými batohy plné zuby, a tak jsme si rychle něco stopli. V Norsku to není na malé silnici nikdy problém. Chlápkovi jsme vysvětlili, že bychom chtěli na jakýsi známý vodopád nad Geirangerfjordem a on dělal, že ví. Jenže přejel, ale vrátil se s námi zpět po serpentýnách. Vydali jsme se na krátičkou túru. Všude po cestě cizinci, hodně Japonců. Došli jsme trochu krkolomnou cestou k vodopádu a ten řádně nafotili. Dá se tam jít přímo za něj. Po uvaření jsme šli zpátky na silnici. Tam jsme stopli někoho, kdo jel nahoru na první větší křižovatku, kde nás nechal. Byli jsme na pravé horské dlouhé náhorní plošině s průzračným jezerem (jiná ani v Norsku nejsou). Tam jsme stopli chlápka jedoucího po hlavní silnici přes Ottu až do Dombasu, takže jsme se opět popovezli delší úsek. Cestou nám povídal o přírodních krásách Norska, nenachytal nás (geografy) na srážkovém stínu a navíc nám koupil nanuky. V Dombasu jsme byli po druhé, ale naše cesty vedli na sever do Trondheimu. Kohosi jsme v tomto směru stopli a dojeli jsme zhruba půlku cesty. Tam nám zastavila partička mladých Němců v obytném voze, takže o zábavu bylo postaráno. Chvíli jsme s nimi debatovali, kde v Trondheimu pro nás bude nejlepší vystoupit. Skončili jsme na benzínce na rychlostním obchvatu. Začalo pršet a tak jsme museli se stopováním počkat. Až pozdě večer jsme mohli na rychlostní silnici a doufali jsme, že stopneme někoho dříve, než kolem pojedou cajti. Trvalo nám to na norské poměry celkem dlouho, ale zastavil nám černoch jedoucí kamsi na sever. Cestou nastavil na benzínce a donesl nám dvě tašky s bagetama a pitím. Říkal, že dříve taky byl student a tak si dokáže představit naší situaci. Ne že bychom měli hlad, ale toto se vždycky hodí. Vysadil nás na křižovatce v Stjordalshalsenu, což je křižovatka mezi hlavní norskou severojižní silnicí E6 a příčnou švédskou E14. Náš plán bylo jet do Švédska, protože ještě tady byla naděje, že stihneme dojet na Nordkapp a mysleli jsem si, že Norskem by to bylo díky fjordům a trajektům pomalejší. Jelikož již bylo pozdě a zataženo a tudíž minimální provoz, postavili jsme u silnice stan a šli spát. Sedmý den
Ráno byla cesta jasná, měli jsme před sebou pár set kilometrů na východ ke švédskému pobřeží Baltského moře. Rychle jsme chytli chlápka se synem. Jeli někam kousek za hranice na nákup. Ve Švédsku je výrazně levněji. Byli to amatérští rybáři a tak jsme se dozvěděli jak se v kterém jezeře v okolí rybaří. Nechali jsme se vyhodit přímo na hranici a potvrdili si tak, že Norsko je součástí Schengenské smlouvy. Hranice prochází nejvyšším bodem v rovnoběžníkovém směru, což na tomto poledníku znamenalo úchvatnou náhorní plošinu s vřesovišti a močálky. Vypadalo to tam vskutku jak v pohádce. Nějakou dobu jsme se tam zdrželi. Pak jsme šli stopovat do švédského vnitrozemí, ale ač toto měl být 3. nejfrekventovanější hraniční úsek, provoz byl minimální. Sice nám vždy zastavilo hned několkáté auto, ale doba než přijelo byla dlouhá a navíc lidi jezdili jen krátké vzdálenosti. Měli jsme tak čas dělat blbosti jako válení se na silnici atd. Konečně, asi 50 km uvnitř Švédska nám zastavil mladý pár jedoucí někam severně od Sundsvallu na pobřeží. Tímto jsme elegantně vyrovnali časovou ztratu a mohli v autě usnout. Ono je vnitrozemské Švédsko jeden velký les a není moc na co koukat. Vysadili nás na hlavní švédské pobřežní silnici E4. Odtamtud jsme stopovali z benzínkového přivaděče a brzy nám zastavil chlápek, který říkal, že zastvail proto, že vytušil, že jsme z Česka. Povídal nám, jak u nás už byl 4x a jak miluje Prahu. Když jsme mu na jeho popud připomenuli větu Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají, doslova zářil blažeností. Povídal nám ještě o Švédsku a upozornil na to, že most přes Storjärden je větší než Goden gate v San Franciscu. Vyhodil nás u své odbočky, kde jsme rychle chytili nějakou slečnu jedoucí opět pár kilometrů po hlavní silnici na sever. Jako zajímavost nám říkala,že město Örnsköldsvik v překladu znamená želva se štítem a že Švédům to přijde velice vtipné. Vyhodila nás na benzínce u hlavní a jelikož již byl večer, chtěli jsme jít spát. A co jsme neobjevili, na té benzínce byla volně k dispozici sprcha. Takže bylo jasno. Umytí jsme došli na louku za lesíkem, postavili stan a šli spát.
Osmý den
Ráno něco neuvěřitelného. Stopovali jsme na širokém odstavném pruhu hlavní silnice a zanedlouho zastavil žlutý Peugeot. Běžíme k němu a já si všímám, že má francouzskou značku. Spustím na něj svou francouzskou stoapařštinu. On se omluví, že je Ital, ale že umí celkem anglicky. Zeptali jsme se ho, jestli jede po hlavní silnici na sever a on odvětil že ano, že jede. Vzápětí z něj vypadlo, že jede z Paříže přes Brusel, Hamburg, Kodan a Stockholm kolem Botnického zálivu přes Finsko a Petrohrad do Moskvy. A to všecko nonstop. Má v Paříží s manželkou cestovní kancelář a dělají zájezdy do Ruska. Někde vznikl nějaký problém a on musel co nejdříve z Paříže přijet do Moskvy. Nijak nám uspokojivě neodpověděl na to, proč neletí anebo proč nejede přes Polsko střední Evropou. Prý měl v plánu jet lodí ze Švédska do Finska, ale kvůli něčemu to nevyšlo a tak to jede celé autem. Jel pěkně rychle a už na něm byla znát únava. A to byl teprve v půli cesty, nechtěl bych s ním jet někde v Rusku. Udělal krátkou zastávku v motorestu a koupil nám pití. Jeli jsme s ním přes 400 km až na hranice s Finskem a tím nám cestu dost urychlil. Velmi jsme mu poděkovali a konečně se ocitli v lehce exotickém Finsku v městečku Tornio, tváří v tvář ugrofinskému jazyku. U řeky jsme udělali pauzu na jídlo a potom šli stopovat na hlavní silnici podél švédské hranice. Plánem již nemohl být Nordkapp, ale podívat se za polární kruh jsem prostě musel. Rychle jsme stopli jakéhosi Fina ve velkém Chrysleru, ale neuměl anglicky a tak jsme si moc nepopovídali. Podařilo se nám mu ale vysvětlit, že chceme vyhodit na Napappiri (polárním kruhu) a tak se i povedlo. Zážitek, jen tak každý den se moc lidí za polární kruh nepodívá. Kruh byl označem na takovém parkovišti s budovou s atrakcemi a luxusnímu záchody obkládanými dřevem v restauraci. Zdrželi jsme se ještě u nedalekého jezírka, ale prosadil jsem si, že se více zdržíme až u nějakého jezera dále ve vnitrozemí a v lese. Teď už jsme se prakticky vraceli, moc dní mi do zkoušky nezbývalo. Stopli jsme nějaké dúchodce, kterým ve starém autě vyhrávala finská dechovka. Ani s nimi jsme si nepopovídali. Vysadili nás v Pello, odkud jsme zamířili na východ do regionálního centra Rovaniemi. Již byl večer a tudíž i minimální provoz. Trochu jsme si tam postáli než nám zastavil děda jedoucí naším směrem. Rukama jsme mu vysvětlili, že chceme vyhodit u jezera Raanujärvi. Tam jsme ho opustili a ocitli se na cílovém místě výletu - u jezera v lese ve Finsku za polárním kruhem. Vykoupali se, uvařili a dohodli se, že stan stavit nebudeme. Když už jednou spíme za polárním kruhem, tak budeme spát pod širákem.
Devátý den
Vstali jsme brzy ráno, protože jakmile je i v noci světlo, člověku se nechce spát. Došli jsme od jezera na silnici a začali stopovat směrem na Rovaniemi. Provoz minimální, ale asi třetí auto nám zastavilo. Chlápek uměl mizerně anglicky a jel až do města. Cestou jsme viděli na silnici losy. Vysvětlili jsme mu, že chceme vyhodit pokud možno v centru, protože máme v úmyslu jít někam na net. Pochopil a vyhodil nás u veřejné knihovny. U nedaleké benzínky jsme nabrali vodu a zašli do knihovny. Jak milé překvapení, za net tam veřejnost neplatí. Takže jsme napsali našemu řidičovi z Osla a vyřídili nějakou mandatorní práci. Já bych tam byl déle, Pigi mě ale hnala pryč. Před knihovnou jsme v klidu uvařili a vydali se najít stopařské místo pro odjezd z města. Měli jsme v úmyslu jet přímo po hlavní silnici do Kemi, kde už budeme zpátky na hlavní silnici podél švédského pobřeží. Chvíli jsme na jakési autobusové zastávce luštili mapu města než jsme se řádně zorientovali. Ještě nás oslovil jakýsi křesťanský aktivista a tak s ním Pigi prohodila pár slov. Nešli jsme nikam daleko na hlavní výpadovku a zůstali hned v centru na nájezdu. Ve větším finském městě jsme ještě nestopovali a tak je to potřeba jednou zkusit. Po několika málo minutách stopování s cedulí S to kousek za námi energicky zapíchlo na odstavný pruh jakési maličké auto. Tvrdili, že jedou směrem na jihozápad a tak jsme to více neřešili. Ukázalo se, že jedou dokonce až do Švédska na přípojku k hlavní silnici. Byla to drobná matka se svou dcerou v našich letech. Byli ze švédského pohraničí a obě uměli trochu finsky, anglicky jenom dcera, takže dělala mámě veselou překladatelku. Neustále se nás vyptávali, fandili nám, zavezli nás na nějakou atrakci kdesi na kopci s rozhledem po okolí a neustále vtipkovali. Těch cca 100 km uteklo jako voda. Matka vysadila u restaurace při hlavní silnici dceru, která tam pracovala a my jsme si také vylezli, protože tam bylo trochu místa na stopování. Konečně jsme byli na pořádné silnici a před námi přímá cesta domů. Jeli jsme s několika auty stále podél pobřeží na jih. Když se setmělo, skončili jsme na benzínce, postavili na travičce u parkoviště stan a šli spát.
Desátý den
Ráno opět, na hlavní silnici a přímo na jih. Cestou jsme se ještě stavili u jedné mořské pláže. Někdy odpoledne přišel prefektní tah. Stopovali jsme již s cedulí STOCK a zastavil chlápek jedoucí přibližně 300 km naším směrem. Ba co víc, v Gävle uhýbá na západ, takže máme šanci vyhnout se obrovskému a stopařsky nepříznivému Stockholmu. Chlápek nás vyhodil na jakési křižovatce mezi lesem a polemi, kde nic nebylo, ale byli jsme na správné cestě domů. Byl to vynikající stop a byli jsme plni dojmů. Již se stmívalo a tak jsme hledali místo na přespání. A toho se nám nedostávalo. Les měl nerovný podklad, u silnice byly bažiny, druhá strana byla neuvěřitelně kamenitá; prostě jsme tam dobrou půlhodinu neúspěšně hledali místo na postavení stanu. Nakonec jsme rezignovali a začali stan stavět kousíček od silnice v takovém velkém příkopu. Jakousi neopatrnou koordinací při stavění stanu se nám podařilo přetrhnout gumu, která drží pospolu jednotlivé díly tyčky ve stanu. Že byl stan půjčený (od Tyldy) nás v tu chvíli ani tak netrápilo, horší bylo, že guma tam prostě nešla zpátky nandat, natož za tmy. Docela jsme byli v koncích. Po dlouhé době plné nervování se při práci s různými přírodními materiály jako náhražkami za potřebné pomůcky se podařilo gumu znovu navázat a my jsme si oddechli, stan je spraven. Nutno ještě dodat, že jsme byli již asi 3. den bez pořádného jídla, dojídali jsme jen zbytky nalezené v batozích a tak jsme si usmyslili, že zítra musíme někde ve městě nakoupit. Ve Finsku bylo draho, ve Švédsku zase neplatí eurama, ale mám platební kartu. Už to prostě ty předpokládané 2-3 dny domů nemůžeme s hladem vydržet.
Jedenáctý den
Ráno jsme velice rychle stopli nějakého mladíka jedoucího přes 100 km mezi městy naším směrem, velké štěstí. Říkal nám, jak zná Škodovky a když si potřebovat ubalit cigáro, dal mi asi na minutu držet volant. Prostě pohodář. Projeli jsme s ním stopařsky obtížnou oblast středního Švédska bez výrazných dopravních tahů a skončili jsme ve městě Mariestad na pobřeží jezera Vänern - třetího největšího v Evropě. Došli jsme do parku a dojedli poslední slušnější zásoby co se ještě daly dojíst. Jsme ve městě a tudíž zachráněni, půjdeme nakoupit. Došli jsme v centru do supermarketu a chtěli se zeptat, jestli berou můj typ karty. Jenže nikdo takový tam nebyl. Žádné info, žádný zaměstnanec, pouze pokladní s obrovskými frontami. Nevadí, půjdeme směrem na naší výpadovku a cestou budou další obchody. V druhém supermarketu nebrali moji kartu. Tak zas dál. Konečně v třetím obchodě mi řekli, že tento typ berou. Takže jsme vzali vozík a šupky nakupovat. Brali jsme jenom věci s brutální slevou, protože dražší jsme si nemohli dovolit. Spokojeně jsme došli k pokladně, ale když jsme chtěli zaplatit, paní nám oznámila, že jí nefunguje platební terminál. Takže jsme tam ten nákup museli nechat a jít pryč. Jenomže jsme došli na okraj města a žádný obchod již nepotkali. Prekérní situace, domů zbývají přinejmenším dva dny. Nezbývá nám nic jiného než jít stopovat. Za kruhovým objezdem jsme chytli odvoz kousek za město a tam jsme si udělali ceduli Göteborg abychom se co nejrychleji dostali na dálnici. Po nějakém čase nám zastavil pankáč s červenými vlasy a železnými ozdobami na bundě. Říkal, že jede ještě hodně na jih od Göteborgu, takže to se nám velmi hodilo. Moc toho nenapovídal, ale hlavně že jsme se pohodlně vezli. Hlavně přejezdem Göteborgu jsme ušetřili hodně času, určitě bychom se tam plácali. V autě jsme mu skoro usnuli, hlady. Velká soda byla, když náš pankáč udělal pauzu u benzínky. Nechal nás hlídat auto a vydal se, pozor, do McDonalda! Byl tam dost dlouho a my jsme si mezitím představovali, co nám asi koupí k jídlu. Když vycházel, v rukách nesl dva McDonald pytlíky. Super, říkali jsme si, nezklamal. Ale chyba lávky. On si je vzal do auta a oba je sám spořádal, hajzl. Po další jízdě nás vyhodil několik málo kilometrů před Helsingborgem, kde jsme vstupovali do Švédska. Vezl nás sice velkou vzdálenost, ale opět jsme museli nadávat na systém švédských dálničních benzínek. Jedna benzínka pro oba směry znamená, že moc nemůžete na benzínce somrovat a je třeba si vlézt na dálniční přivaděč, kde nemusí být vhodné místo na stopování. Navíc se již začalo stmívat a my jsme chtěli splnit plán na dnešek - dostat se do Dánska. Po asi 20 minutách stopování s cedulí DK nám zastavila jakási slušná rodinka jedoucí do města. Domysleli se, že chceme do přístavu a tak nás hodili až přímo na parkoviště, kde se řadí auta ve frontě na trajekt. Obrovsky nám tak pomohli. Ba co víc, bez nich bychom nestlihli další senzační odvoz, který měl následovat. Dodali jsme si odvahy, že prostě na tom parkovišti musíme za každou cenu sehnat někoho, kdo nás k sobě vezme, protože další trajekt může jet kdovíkdy. Šli jsme tak podél fronty a hledali nějaké vhodné auto podle obsazení a značek, když tu vidíme německý karavan. To by bylo super, vezt se až do Německa. Došli jsme až k řidiči a zeptali se, jestli by neměli volné místo pro dva stopaře. Podívali se na nás a zeptali se odkud jsme. Když se to dozvěděli, spustili rovnou česky, že nás klidně vezmou, že jedou kamsi k Lübecku. To byla opravdová výhra, vézt se s Čechy přes celé Dánsko dvouma trajekty až do Německa a k tomu takle pozdě večer. Navíc díky nám platili prý za trajekt méně peněz díky jakési množstevní slevě. A co se nestalo, stejně jako Češi v autobusu v Gairagnefjordu, udělali nám párky, takže jsme se naposledy řádně najedli. Navázali jsme přátelský hovor a dozvěděli se, že to jsou emigranti, kteří zdrhli hned po revoluci a usídlili se na severu Německa. Přejeli jsme jedním trajektem do Dánska, pak po dálnici ostrov Sjaland a druhým trajektem do Německa. Tam jsme se nechali vyhodil na první dálniční benzínce, protože jsme byli notně unavení a nechtěli jsme s nimi vymýšlet nějaké stopařské kombinace. Ani jsme nestavili stan, prostě došli za benzínku na trávu a zalehli.
Dvanáctý den
Ráno jsme si dali realistický závazek, že se musíme během dneška dostat do Česka. Hlavně kvůli hladu, i když s eurama bychom v Německu už hlady neumřeli. Jenže nastala ukázková plošná stopařská krize. Vždy jsme čekali dlouho a vezli se jen kousek na další dálniční benzínku, nebo někdo blbě odbočoval a my skončili přímo na dálnici, lidi jezdili všude možně jenom ne tak jak my potřebujeme, no hrůza. Jediné štěstí bylo, že jsme se vyhnuli Hamburku a objeli ho bundeskou až na nájezd k berlínské dálnici. Ale půlka dne už byla pryč. Po nedlouhém stopování na nájezdu nám zastavil jakýsi podnikatel v dobrém autě jedoucí přes Berlín do Leipzigu. Chvíli jsme s ním debatovali, jestli je lepší dovézt se až do Laipzigu nebo to skončit někde u Berlína, ale rozhodlo rozložení dálničních benízek. U Leipzigu tam žádná vhodná není, takže plán byl nechat se vysadit na benzínce na dálničním obchvatu Berlína. Řidič v jednom kuse telefonoval a nabízel svým klientům domy. Z hlavy sypal všechny možné parametry jednotlivých domů a jiná různá čísla. Ale když má být plošná stopařská krize, tak plošná. Očekávali jsme totiž, že kolem Berlína pojede západním obchvatem, ale on jel ještě něco vyřídit do autosalonu na východě města, takže to bral opačnou stranou. A tak se muselo stát, že jsme na dálnici neměli žádnou vhodnou benzínku, z které by se dalo dostopovat na jižní dálnici na Dresden. Prekérní situace. V autosalonu jsme na něj navíc čekali asi hodinu, takže naše sympatie k řidiči byly tytam. Museli jsme s ním jet kolem celého Berlína až k POtsdami, kde jsme si na benzínce vystoupili a podchodem došli na druhou stranu dálnice pro opačný směr. Říkali jsme si, že nebude problém sehnat někoho na odvoz na další benzínku před křižovatku Schönfeld, ale to jsme se hluboce mýlili. Setmělo se a provoz podivně ustal. Somrovali jsme co se dalo, ale nic. Nakonec jsem zkusil somrovat i běloruský kamion a ono to vyšlo. Rusky jsem tenkrát neuměl skoro nic a tak byla domluva celkem problém. Podařilo se nám mu však vysvětlit, že potřebujeme jenom 40 km na další benzínku. Na té benzínce jsme to již dále nehrotili a šli spát. Byl to jeden z mých stopařsky nejméně úspěšných dnů vůbec, za celý den jsme na německých dálnicích ujeli jenom asi 350 km, ostuda.
Třináctý den
Ráno jsme byli totáně dodělaní, hladoví, unavení, všecko. Po dlouhé době stopování na výjezdu z benzínky nám zastavil Polák, který naštěstí nejel rovně na Frankfurt am Oder, ale zahýbal na drážďanskou dálnici. Takže jsme se dostali na dobrou benzínku, kde již bylo dost Čechů. Vyhlídli jsme si kamion a po chvilce smlouvání jsme se tam řidičovi nakýblovali. Vzal nás asi jenom proto, že viděl v jaké jsme situaci, protože nám celkem často opakoval, jak by nikdy nemohl stopovat, jak nemá rád vysokoškoláky atd. Dovezli jsme se s ním naštěstí přes celé Drážďany - není ještě obchvat, jezdí se centrem, síla - až k Cínovci. Jenomže před hranicí byla dlouhá fronta kamionů a tak se nám vyplatilo vylézt a vydat se na přechod pěšky. Prý zbývalo asi 6 km a kamioňák nedokázal odhadnout, na jak dlouho ta fronta vypadá. Takže jsme unavení a hladoví cupitali s batohy podél fronty kamionů do kopce k hranicím. V dlouhé mezeře mezi kamiony bylo dobré místo na stopování a tak jsme tam zakotvili, protože dál jsme už nemohli. A co se nestalo, fronta se pohnula a za chvíli nás znova nabral náš kamioňák. Pak nás vyhodil už kousíček před hranicemi a ukázal nám, kudy se dostaneme na přechod pro pěší, on odjel na kamioňácký přechod, který byl několik kilometrů jinde. Šlapali jsme silničkou podél hlavní silnice na přechod, ale ten byl až kdesi u horizontu ve vesnici. Řekli jsme si, že to nemá cenu a sešli na hlavní silnici. Tam už byla auta po kontrole, takže nebylo co řešit. Po silnici jsme došli na nedalekou benzínku a tam začali stopovat. Trochu jsme dostali strach, když kolem nás šmejdili po benzínce celníci, protože přecijenom, vyhnuli jsme se hraniční kontrole, ale nic se nestalo. Začalo kapat, tak jsme se schovali pod deštník a po několika minutách stopování s cedulí Praha nám zastavil slovenský kamion. Konečně jsme byli doma a měli zařízený odvoz až do Prahy ke Tescu Letňany. Přesně tam nás vyhodil a my jsme vtrhli do obchodu a nakoupili kvanta jídla, včetně malé Finlandia vodky pro Tyldu za půjčení stanu. Poté jsme se venku před obchodem řádně nabouchali a vydali se do města. Pigi šla strávit noc k známým na kolej, já do matfyzáckého labu.
Čtrnáctý den
Pigi zůstávala v Praze, já jsem to šel dostopovat domů do JH.
Domluva:Výlet to byl dobrodružný, hladový, v jistém smyslu nepovedený, protože se nám nepodařilo dostat se na Nordkapp, ale dobytí polárního kruhu také stálo za to. Kdyby bylo více času, určitě bychom tam dojeli, ale mě čekalo 7 dní učení na zkoušku z hydrologie. A potom - cesta na Bajkal.