Předmluva:Tři dny po návratu ze Saint Michel jsem vyrazil s Ivou do Španělska. Chtěli jsme vyjet ve čtvrtek ráno, ale pršelo, a tak jsme vyjeli až v podvečer s tím, že stejně budeme spát někde u Budějovic.
První den:
K večeru jsme vyrazili z Jindřichova Hradce, dojeli jsme do Českých Budějovic, kde se už pomalu smrákalo. Tam jsme chvíli čekali, než nás někdo odvezl k Vodňanům, kde jsme již za tmy chytli matfyzáka, jedoucího kousek někam do vesnice. Ale pomohl nám. Sice jsme byli na neuvěřitelně nevhodném místě na stop, ale zase už jsme nebyli kousek od domova. Ještě jsme to tedy zkusili chvíli mávat, a náhodou se nám to povedlo. Zastavil nám chlápek jedoucí někam do Severních Čech a protože už byla noc, udělal kvůli nám zajížďku a vzal to přes Plzeň. To jsme tedy rozhodně nečekali, dostat se ještě ten den až do Plzně. Chvíli s námi bloudil Plzní a my se už báli, aby nám neujel z centra poslední trolejbus. Vyhodil nás na úplně opačném směru než jsme potřebovali, ale dojeli jsme ještě tramvají na černo do centra a tam chytli poslední trolejbus na výpadovku na Rozvadov. Tam na konečné jsme ulehli ke spánku mezi křoví.
Druhý den:
Už v noci jsme se probudili neuvěřitelnou zimou. Všude jinovatka a my neměli nic na sebe. Nezbylo než dál ležet a čekat na rozednění. To se dostavilo, ale my už jsme stejně vstávali vstříc novému dni. V obchodě jsme ještě nakoupili nějaké drobnosti, já jsem si koupil provokativně polárkáč, protože jsem tolik zimou netrpěl jako Iva. Došli jsme na benzínku a tam jsme se rozhodli zkusit prvně mávat. A hned zrána přišla parádní stopařská krize. Měnili jsme pozice, cedule, gestikulaci, chodili jsme sem a tam od nájezdu k benzínce a stále nic. Už jsme byli docela zoufalí, protože byl druhý den jízdy, ani somrování nezabíralo a my jsme tu strávili už celé dopoledne. Nálada byla na nule. Ale zadařilo se. Zastavil Němec, já se ho pln zoufalství ještě zeptal, jestli jede do Německa, nasedli jsme si a jeli. A co se nestalo, Němec jel až do Mannheimu, takže jsme měli štěstí v neštěstí, protože jsme sice půl dne naprázdno stopovali, ale vezli jsme se pak s jedním autem přes celé Německo. Vyhodil nás na severojižní dálnici podél francouzských hranic, ještě s náma dojel maličkými cestičkami na potřebnou stranu dálnice, aby nás vyhodil v našem směru. Dobrý chlápek. Tam jsme po chvilce mávání chytli Němce, který bral poprvé stopaře. Vyučoval španělštinu, takže nás naučil něco málo španělsky. Vyhodil nás ale na rozkopané benzínce, kam nikdo nezajížděl, takže jsme šli somrovat a zadařilo se. Manželé nás odvezli na poslední benzínku před Freiburg, kde jsme šli spát.
Třetí den:
Hned ráno jsme chytli na mávání chlápka ve výborném karavanu. Měl tam spoustu místa, seděli jsme na pohovkách, měl GPS navigaci, prostě paráda. Jenomže jel jenom do Mulhouse. Jeli jsme s ním, i když jsme věděli, že Mezi Freiburgem a Mulhouse není žádná benzínka. Měli jsme mít raději ceduli Lyon a ne vlajku Francie. Byl to Švýcar a byl nadšený z toho, že nás může svést. GPS ho navedlo před požadovaný dům v Mulhouse, my jsme se sním rozloučili a ocitli se tak v neznámém městě bez mapy. Nabrali jsme očekávaný směr na západ, cestou se ještě vycachtali v říčce a vydali se podle ukazatelů na dálniční nájezd ve směru Lyon. Cestou jsme se ještě zeptali, jak je to tam daleko, a nějaká studentka nám řekla, že kousek. Takže to bude kousíček. Místní vždycky přehánějí vzdálenosti. Ale chyba lávky, bylo to naopak. Už jsme šli půl hodiny a nájezd nikde, stále jenom ukazatele k němu. Prošli jsme tak půlku Mulhouse, ale k dálnici nakonec došli. A tam nastala další stopařská krize. Strávili jsme tam asi 3 hodiny než nám někdo zastavil. Sice jel jenom kousek, ale aspoň už jsme byli na hlavní dálnici. Vyhodil nás na benzínce, která ale byla úplně vylidněná, ani somrovat se nedalo, protože tam prostě nikdo nebyl. Jen pár zaparkovaných kamionů. Zeptali jsme se Rakušáka, ale ten šel zrovna spát, a pak tam byl Španěl, ale ten zrovna nikam nejel. Nezbylo nám nic jiného, než jít mávat a čekat, až něco pojede. Jezdilo tak jedno auto z 5 minut. Po chvíli přišel ten španělský kamioňák a přinesl nám misku nektarinek. Tak to má být. A kdybych dlouho nikoho nechytli, za pár hodin by nás prý vzal. Nám ale zastavilo asi třetí auto co jelo, a vezli jsme se s takovým pochybným chlápkem až před Lyon. Dlouhá jízda, škoda, že neuměl řeči. Pak jsme s někým projeli skrz Lyon a byli už konečně na hlavní dálnici vedoucí na Marseille a do Španělska. Tady už všichni jezdí na velké vzdálenosti. Už byla ale noc a tak jsme šli spát.
Čtvrtý den:
Po chvilce mávání se skoro až od dálnice vrátil couváním nějaký černoch jedoucí až za Nimmes. Paráda, obrovská štreka. Mluvil jenom velmi špatně anglicky, ale přesto nám vyprávěl co má rád za hudbu, které zná české fotbalisty apod. Jel hrozně rychle a tak jsme byli brzy kousek od Španělských hranic. Pak nás ještě vzal španělský kamioňák, ale přes hranice s námi jet nechtěl, a tak nás vyhodil na poslední benzínce před nimi. Tam nám bez mávání zastavila míšená rodinka v autokaru. Mluvili jen velmi špatně anglicky, a tak jsme si alespoň povídali s dětmi. Udělali si ještě zastávku u hranic, kde se děti museli vyblbnout na hřišti, navíc jeli s autokarem dost pomalu a tak nás tenhle tah zase trochu zdržel. Ale poznali jsme zase úplně jiný typ lidí. Taky byli rádi, že nám mohou pomoci. Vysadili nás na hranicích a my už byli ve Španělsku. Zkazky o tom, že pitná voda se zde nedá sehnat se potvrdily. Všude nápisy "aqua non potable". Ale zase nám alespoň začaly stopařské hody. Na té benzínce nám zastavilo třetí auto, nějaká dodávka. Tvrdil, že jede do Barcelony, ale na třetí benzínce zastavil, a povídal, že hrozně chvátá a všemi možnými způsoby nám naznačoval, že už nás dále vézt nechce nebo nemůže. Kdyby doopravdy chvátal, nezastavoval by na benzínce aby nás vyhodil. Nekladli jsme mu ale odpor, a vystoupili. Kdo ví, proč to dělal. Šli jsme tedy mávat, a hle, první auto nám zastavilo. Další týpek. Jel hrozně rychle, zajízdy nám ukazoval fotky ze Španělska, stále zpíval oslavné nápěvky na své město, a když jsme přijeli na péage a on se dozvěděl cenu, hrábl do tašky, kterou měl napěchovanou bankovkami a zaplatil. Pravděpodobně to byl zloděj. Ale alespoň jel kolem Barcelony a nás vyhodil na výborné benzínce v potřebném směru na Lleidu. Tam už se pomalu stmívalo a my si řekli, že to ještě zkusíme, když to ve Španělsku tak výborně jde. A co se nestalo, první auto zastavilo. Měli jsme sice ceduli Lleida a on jel jenom do Huelvy, ale i tak dobré. Byl to malíř pokojů, stále si volal s tátou, měl dobrou náladu a troubil, když vjížděl do svého kraje. Nejeli jsme s ním až do Huelvy, protože bychom se ocitli ve městě. Snažili jsme se mu vysvětlit i ukázat na mapě, že chceme vystoupit v místě, kde silnici křižuje nultý poledník, ale moc to nechápal. Také mluvil jenom španělsky. Na slovo Greenwich vždy přitakal slovy Cambridge, asi si myslel, že tam studujeme. Nakonec snad pochopil co chceme, ale stejně nás vyhodil na parkovišti asi 5 km před poledníkem. Za tmy jsme to už jít nechtěli. Vlezli jsme do polí a hledali místo na spaní. Bylo tam jen pole s vysokým strništěm, které propichovalo karimatky, ale nic jiného nám nezbylo. Okolí už hodně připomínalo polopoušť, v dálce jsme viděli Pyreneje. No krása.
Pátý den:
Ráno bylo krásně teplo, a tak jsme neváhali a šli mávat na silnici. Očekávali jsme, že štěstí bude pokračovat, ale tentokrá jsme stáli asi 10 minut. Jízda předhůřím Pyrenejí v polopoušti byla opravdu velký zážitek. Chlápek nás vyhodil v Huelvě v centru a my jsme zjistili, že to město je o dost větší, než vypadá na mapě. Musel jsem utratil svojich 900 pesos (=6€), a tak jsme zašli do obchodu se zeleninou a koupili si docela levné místí ovoce. Zeptali jsme se na cestu na Jacu a cestou na výpadovku ještě v jedné cestovní kanceláři vysomrovali čisté papíry na cedule. Došli jsme na výpadovku a hle, ještě jsme ani nenašli pořádně místo, a už nám zastavila tříčlenná rodinka. Jeli do Jacy. Jediná holčička uměla anglicky a tak dělal překladatelku. Průjezd předhůřím Pyrenejí byl vskutku úchvatný. Dojeli jsme do Jacy, ale místo toho, aby nás vyhodili, vezli nás ještě nad město k nějakému opevnění, kde jsme strávili očumováním okolí a hradeb dobrou hodinku. Zbytečné zdržení. Nakonec nás sice vyhodili v Jace, ale uprostřed města a ne u našeho výjezdu, kolem kterého jsme dokonce projížděli. Mě zbývalo ještě utratit posleních pár pesos a tak Iva čekala v jednom parčíku a já procházel město abych našel otevřený obchod. Potraviny žádné, a to jsem běhal po městě dobrých 20 minut. Vrátil jsem se neúspěšně do onoho parku a začali jsme dělat jídlo. Opustili jsme protentokrát čínské polévky a zkusili poridge. Byl toho plný ešus. Sice jsme měli hodně velký hlad, ale ne takový, abychom to dokázali sníst všechno. Bylo tam více skořice než vody, a více soli než cukru. Alespoň jsme si ale zapatlali žaludky a už hlad neměli. Jenže zbyla půlka ešusu. Co s tím ?? Naštěstí šel kolem mladík se psem a my jsme se ho gesty zeptali, jestli můžeme dát psovi zbytek poridge. Mladík přikývl, ešus jsme dali psovi, který se do něj pustil. Prase. Když dožral, vřele jsme mladíkovi poděkovali, že nechal svého psa sežrat náš poridge, dokonce jsem mu za to nabízel i zbytek svých pesos. Po jídle, jestli se to tak dá nazvat, jsme se odebrali k výjezdu do Francie, ale začalo pršet, a tak jsme se schovali pod most. Jenže vítr byl tak silný, že ani pod mostem nebylo sucho. Když ale přestalo pršet, vzal nás nějaký chlápek. Sice jel jenom o několik vesnic dál, ale lepší než drátem do oka. Tam se zase rozpršelo a my se schovali v autobusové zastávce. Když opět přestalo pršet, chytli jsme místního pobudu, který jel až na hranice. Projížděli jsme neuvěřitelné scenérie Pyrenejí. Fakt nádhera. Vyhodil nás na hranicích, kde nebyli žádní celníci. Chtěli jsme razítko do pasu, ale vůbec nikdo tam nebyl. V obchůdku se suvenýry jsme si alespoň koupili za zbývající peníze 4 lízátka Chupa-chups. Stoupli jsme si do prostoru celnice pod stříšku, bylo to akorát na konci stoupání, takže ideální místo na stopování. Škoda, že častěji uběhlo 5 minut než projelo auto. Navíc tam docela foukalo, ve vzduchu už byl cítit večer a my jsme byli přímo uprostřed Pyrenejí. Nálada nevalná. Rozbalili jsme si ale lízátka a krátili si tak dlouhou chvíli. Vždycky když jelo auto, rychle jsme lízátka chovávali. Po asi půl hodině nám zastavil francouzský pár jedoucí až do vesničky pod kopci, takže nás aspoň hodily dolů z hor. Tam jsme hned chytli nějakého černocha jedoucího k městu Pau, naštěstí nás vyhodil přímo na ideálním místě na stopování ve směru na Biaritz. Tam pokračovala série štěstí, protože nám hned někdo zastavil a odvezl nás kus do nějaké další vesničky v našem směru. Tam už se nám setmělo, ale když to šlo tak dobře, byla by škoda nepokračovat. Zase nám zastavilo asi třetí auto, nějaký chlápek s malým dítětem. Vezl nás docela daleko do nějaké vesnice. Tam nám doporučil místo na spaní, ale v celé vsi probíhaly nějaké slavnosti, takže místo bylo nepoužitelné. Museli jsme tedy jít pěšky za tmy ve směru na Bayonne hledat místo na spaní. Kolem silnice byli nepřekonatelné příkopy s bažinami, takže jsme si nemohli nikam lehnout a stále museli jít dál po silnici. Už nás to nebavilo, protože silnice vedla stále dál a my jsme neměli kam složit hlavu. Nakonec se ale našla polní cesta ústící na silnici, a my se slovy "Kdo by tudy ráno jezdil ??" usnuli přímo uprostřed polní cesty.
Šestý den:
Po probuzení jsme museli opět šlapat dlouho po silnici, protože nikde nebylo vhodné místo na zastavení. Ale štěstí nás neopustilo a zastavili nám dva mladíci i když tam nebylo místo. Jeli až do Bayonne, což bylo výborné, protože tam jsme chtěli strávit den u moře. Sice jsme jim řikali, že jedeme k mořil, ale oni nás vyhodili na nádraží, což bylo asi 4 km od pobřeží. Tam jsme podle mapky zjistili kudy máme jít na pláž a po asi 2 hodinovém pochodu v úmorném vedru konečně stanuli na pláži. Chvíli jsme tam plážovali, ale začalo se schylovat k bouřce, a tak jsme se šli schovat pod stříšku ke sprchám. Rovnou jsme se tam umyli a plni sil vyrazili na autobus z města. Jedna jízda stála 8 FF (=1,5 €), ale zase jsme se dovezli až k dálničnímu nájezdu. Tam jsme chvíli tápali, kam že si máme stoupnout, ale nakonec se našlo dobré stopařské místo. Nemůžeme za to, že bylo až za značkou začátku dálnice. A jak už to tak bývá, přijeli cajti. "Bon joure, tady nemáte co dělat." To jsme také věděli. Zkontroloval nám pasy a při zjištění, že jsme z Republic Tscheque se jeden cajt zeptal, jestli jsme v EU. Proč bych mu měl lhát, řekl jsem, že nejsme. Ale to co přišlo mě naprosto dostalo. On se zeptal, jestli potřebujeme víza. Několikrát jsem mu musel zopakovat, že jsem si naprosto jist, že víza nepotřebujeme, ale potom jsem si uvědomil, že větší sranda by byla, kdybych mu řekl, že víza potřebujeme, ale že je nemáme. Vzal by nás na stanici a tam by se ukázalo, jaký to byl blb. Žádné problémy nám ale nedělali, jen jsme se museli přesunout před začátek dálnice. Tam jsme po zhruba půl hodině chytli chlápka, který ovšem jel na jih do Španělska. Tam jsme pochopitelně nechtěli, ale přesto jsme s ním jeli na nejbližší benzínku, protože na našem místě jezdilo jen málo aut na sever, zatímco na dálniční benzínce to bude mnohem lepší. Po uvaření jsme si prošli tunelem na benzínku pro druhý směr a začali stopovat. Bylo tam dost českých kamionů, dokonce nám nabízeli, že nás svezou, ale jen za Bordeaux nebo kam, kde prý odbočovali z hlavní dálnice na Paříž, protože jeli domů. Iva s nimi chtěla jet, ale já jsem ji přesvědčil, že se konvenční cestou povezeme rychleji. Na dva tahy jsme dojeli na poslední benzínku před Bordeaux a tam už se nám setmělo. Zalehli jsme vedle jedné budovy, protože to vypadalo, že bude pršet, a taky že jo. V noci slejvák, částečně jsme leželi v mokrém, navíc se tam někde v té budově spustil alarm, přijela ochranka, blbě na nás koukala, no prostě jsme se nevyspali.
Sedmý den:
Ráno jsme už ukazovali ceduli Paris, protože jsme se chtěli dostat skrz Bordeaux, a zadařilo se. Nějaký mladík si udělal zajížďku a hodil nás na první benzínku za Bordeaux. Tam jsme celkem rychle stopli chlápka jedoucího až do Paříže. Neuměl sice moc dobře anglicky, jel to navíc mimo dálnici po okreskách, ale zase jsme se vezli na jeden zátah 600 km až rovnou do Paříže. Vracel se z trampu s vozíkem z Maroka a jinak nám toho moc neřekl. Byla to ale nezapomenutelná jízda. Krásné počasí, francouzské vesničky a pohodlná celodenní jízda. Tak to má být. V Paříži jsme si sním docela nerozuměli ohledně toho, kde chceme vyhodit. Snažili jsme se mu říct, že chceme vystoupit tam, kde se co nejvíc přiblíží Eiffelovce, ale nakonec to dopadlo dobře, vyhodil nás u Vítězného oblouku. Byl již pomalu večer, a tak jsme rovnou šli spát - kam jinam než pod Eiffelovku. Tam jsem se šli kouknout, jestli tam jsou v altánku stále ti Poláci, kteří tam byli před 14 dny a světe div se, byli tam. Ještě jsme chvíli courali po Champ de Mars a koho nepotkáme, dva Slováky. Takže jsme začali kecat a to celkem dlouho. Jeden byl skoro profesionální stopař, neměl prakticky nic a jenom tak si stopoval skrz Evropu a protloukal se jak se dalo, a ten druhý byl legionář z francouzské cizinecké legie. Potkali se tady v Paříži. Kecali jsme dluho do noci, spíše tedy legionář vyprávěl různé neuvěřitelné příběhy. Ještě jsme se tam potkali s bandou Lotyšů, takže zábava byla ještě bohatší. Nad ránem jsme šli spát do stopařova úkrytu, přímo v parčíku pod Eiffelovkou je dětské hřiště s prolézačkou ve tvaru lodi, kam se dá vlézt dovnitř, neprší tam, úzkým průlezem by tam zloděj jen těžko lezl, prostě ideální místo na spaní v Paříži.
Osmý den:
Opět přesně v 8:00 jako před 14 dny nás vzbudili cajti, opět velmi slušně a bez jakýchkoliv problémů. Dost nevyspalí jsme vylezli ven, legionáž už tam nebyl, stopař spal v klidu dál. Bez otálení jsme vylezli na Eiffelovku a pár hodin tam obligátně strávili. Potom už jsme nikam ani moc nechtěli a tak se vydali na cestu zpátky. Tradičně metro linka č. 2, návštěva Chattal le Halle, RER a linka č. 14 na konečnou Bercy. Tam jsme poměrně dlouho bloudili v systémů nájezdů a obchodních center. Potkali jsme stopaře z Austrálie jedoucího do Prahy, což se jentak denně nevidí. Zašli jsme si ještě nakoupit do Carrefouru a po několika dnech se řádně najedli. Potom asi dvě hodinky čekání na známém místě začátku dálnice A4 a jeli jsme na první benzínku. Tam jsme si vysomrovali Němce, který měl hodně neobvyklý kamion. Doteď tomu nemohu věřit. Žádné smítko prachu, všechno přehledně srovnané, bohatá výbavička jako satelitní TV, kávovar na dálkové ovládání, GPS, všude neuvěřitelné čisto a pořádek. Říkal, že je to jeho dům, takže tu má uklizeno. Byl dvakrát rozvedený a stále jezdil trasu Maroko - Moskva. K ránu nakládal ve Strassburgu, ale hodil nás až na dálnici ke Karlsruhe. Ale to nebylo všechno. Než nás pustil z kamionu, deset minut tam po nás vysával podlahu a leštěnkou leštil palubu. A když jsme vystoupili, tak nám ještě nedal batohy z návěsu, ale museli jsme se na něj dívat, jak luxuje a tepuje sedačky po nás. Fakt hardcore, ale dost nám pomohl. Odtamtud jsme dojeli s českým kamoňákem přes Nürnberg až na Rozvadov. Byl to chladírenský vůz, vezl mražené jahody a měl výjímku na jízdu, protože byl víkend. Sice se bál, aby ho nekontrolovali policajti, ale nakonec nás vzal.
Na Rozvadově jsme chytli svoz do Plzně. A opět jsme nestihli dojet domů jak jsme plánovali a museli jsme zalehnout u benzínky při výpadovce na Budějovice.
Devátý den:
Ráno jsme se pěkně prošli, protože nebylo vhodné místo kvůli objížďce, ale asi po hodině chůze nám někdo zastavil. No a z Písku jsme se vezli na jeden zátah až do JH.
Domluva:Byl to krásný výlet, protože jsme za 8 dní dojeli do Španělska, projeli jsme Pyreneje, koupali jsme se v Biskajském zálivu a ještě jsme byli v Paříži. Takhle si představuji ideální výlet. Za málo peněz a v za krátkou dobu hodně vidění.