Předmluva: Po poměrném namlsání z minulého roku jsem chtěl letos pořádně rozjet stopování po Evropě. A jelikož v jednom člověku to není ono, vyrazil jsem se Šárkou, s kterou jsem měl bez přesného určení cíle cesty (chtěl jsem Andorru) sraz v Plzni.
První den:
Vyjel jsem z Jindřichova Hradce v pondělí ráno. Přes České Budějovice jsem dojel do Plzně, kde jsem to už poměrně znal. Přesunul jsem se na dohodnuté místo: Nová Hospoda (konečná trolejbusu 12) a čekal na Šárku. Několikrát jsem jí napsal, že už jsem na místě, ona mi několikrát napsala, že už na místě taky, ale nikoho, kdo by mohl být Šárka jsem neviděl. Napadlo mě, že je na benzínce, která je asi 1 km směrem od Plzně na dálnici. Přišel jsem na benzínku, kráčím k budově a tu zpoza rohu vychází. Rozhazuju rukama, jako gesto "kde jsi?", ona dělá něco podobného. Neváhali jsme a šli rovnou na věc. Na somrování. Šárka se ukázala, jako výborná somračka. Rychle jsme odjeli na Rozvadov. Tam nás musel kamioňák vyhodit a my se octli pěšky na dálničním přechodu. Jít pěšky mohlo být riziko, že nám budou dělat problém kvůli dálnici. Nijak jsme to neřešili a šli celním prostorem pro kamiony rovnou za nosem. Ani jsme nevěděli jak, a naráz byly obě celnice za námi a my byli v Německu bez kontroly. Našli jsme nájezd na dálnici a kde se vzal, tu se vzal, objevil se rusky mluvící muž. Na něco se ptal, ale bohužel jsme nemohli sloužit. Vypadal otrhaně, a tak jsme se ho zeptali, jestli má pas. Niet. Přijížděl první kamion, Šárka mávla, a on nám kupodivu zastavil, i když tam s námi stál Rus. Do kamionu jsme ovšem vlezli sami a vezli se do vnitra Německa. Jelikož jsme se se Šárkou ještě pořádně neznali a tento druh stopu pro ní byl nový, nějak jsme se zakecali a opomněli vystoupit u nájezdu na severojižní dálnici, protože jsme chtěli pokračovat na Nürnberg. A tak jsme se vezli směrem na Mnichov, což jsme původně vůbec nezamýšleli. Řidič končil v Ingolstatu a tak nás vyhodil na nějaké benzínce. Byla už hluboká noc a navíc začalo pršet. Šárka měla docela strach o spaní, ale já jsem stále podle své zkušenosti tvrdil, že se místo na spaní vždycky najde. A našlo. Za benzínkou byla stříška pro zásobování, našli jsme tam i palety, poskládali z nich plochu pro spacáky a spokojeně usnuli.
Druhý den:
Ráno sice coural pár metrů od nás zaměstnanec benzínky, ale byli jsem potichu a on si nás nevšimnul. Po poměrně dlouhém vypravování se jsme vnikli na benzínku a Šárka potvrdila můj dojem výborné somračky. Byli tam dva Češi, mladá žena a její starší šofér. Vezli do Rossenheimu na ukázku nějaké dlaždičky a vypadali dost bohatě. Dali nám i nějaké buchty, přátelsky jsme popovídali, docela fandili stopování, i když při somrování se řidič prvně musel zeptat, jestli nás může vzít. Hodilo se nám, že nás převezou přes Mnichov, i když tím jsme se museli vzdát plánu jet do Francie severně od Švýcarska. Vyhodili nás na poslední benzínce před odbočením na Innsbruck. Tam šlo somrování relativně špatně, trvalo nám to asi deset minut. Pak jsme ale zahlédli italskou dodávku a řekli si, že nemáme co ztratit. "Bonjorno!", a pak už jenom anglicky a německy. Ne, nemohli jsme si pomoct, pořád opakoval "Dove?" a my ani netušili, co nám tím chce říct. Šárku to ale napadlo, chce vědět, kam my chceme. "Italia!", a on: "Dove?" Tak ne, tudy cesta nevede. Ale přitom "dove" zní jako "kam". A pak mě napadlo, že chce vědět místo: "Milano!" střelil jsem od oka. On ani nemrkl a pokynul nám, že si můžeme nastoupit. Parádní domluva. A to nás čekala celodenní jízda s ním. Řeč sice nevázla, ale vzájemně jsme si moc nerozuměli. Jak jsme se blížili k italské hranici, jeho nervozita stoupala a my se konečně dozvěděli proč. Těšil se na italské capuccino, gestikuloval, že rakouské je chuj. Pozval nás. Jelikož já kafe nepiju, koupil mi nějakou limonádu, ale alespoň toho bylo 2 dcl, zatímco oni měli capuccina náprstek. Ale aspoň Ital ožil a zvedla se mu nálada. Dalších pár hodin cesty byla docela nuda, protože povídat s ním se nedalo, ale aspoň se dalo koukat na hory okolo. Opravdu nádhera. Příjezdem do Pádské nížiny se výrazně oteplilo a já se šel při zastávce převléci dozadu do nákladního prostoru, kde jsme měli batohy. V kraťasech to bylo lepší, jenže chyba lávky byla v tom, že kalhoty a košili jsem si nedal zpátky do batohu, ale nechal je ležet vedle vzadu. Kdo hádá, že to bylo naposledy, co jsem je viděl, hádá správně. Chlápek nás vyhodil na poslední benzínce před Milanem, pěkně jsme se s nim rozloučili, porotože jsme mu byli hodně vděční, vždyť nás vezl půl dne přes 300 km. Bohužel zatímco já se loučil s Italem, Šárka vyndala zezadu batohy a v domnění, že moje oblečení jsou Italovy hadry, tam nechala spolu s košilí a mými kalhotami i doklady. Kreditka, ISIC karta, pojištění, řidičák, prostě komplet doklady a další věci vzaly za své. Ještěže pas, foun a psiona jsem měl u sebe. Zkusil jsem zavolat do banky pro blokaci kreditky, ale nedařilo se. No nic, děda byl velmi sympatický, nezdá se, že by chtěl nabyté věci nějak zneužít. Pravděpodobně je pošle (do teď je neposlal). Ale cesta nekončí. Vysomrovali jsme někoho, kdo jel skrz Milano směrem na Torino a vyhodil nás zhruba na půli cesty. Na dalším postupu jsme se ale nemohli dohodnout. Já navrhovat jet dále přes Torino na Riviéru, Šárka prý ale od někoho slyšela, že jediná cesta vede zpátky přes Milano do Janova. Po krátkém neúspěchu vysomrovat někoho směrem na Torino jsem byl donucen přeběhnout se Šárkou dálnici a přistoupit na její variantu jet zpátky na Milano a pak na jih. Velkoměsto jako velkoměsto. Už se stmívalo, docela jsme nevěděli, co budeme dělat, protože benzínka byla poměrně vylidněná, ale kde se vzali, tu se vzali, naráz nám pár chlápků italsky nabízí, že nás svezou do Milana. Už to samo o sobě bylo podezřelé, protože o ochotě Italů už jsem věděl své. Navíc vypadali jako mafiáni a chovali se podezřele v tom smyslu, že nás skoro nutili, abychom jeli s nimi, ať jsem řekl jakoukoliv destinaci, vždycky odvětili, že tam jedou apod. Jelikož jsme ale chtěli ten den ještě kousek popojet, vydali jsme se k jejich autu. Neustále jsem se jim snažil říct, že se nesmíme dostat do centra, že potřebujeme benzínku, nejlépe ve směru na Janov. Vždycky odvětil "Si!" ještě než jsem dořekl větu. Otevřel postraní dveře od zadní uzavřené části dodávky, kde byl bordel a pokynul, jako že si máme nastoupit. Tak to teda jako ne. Po chvíli dohadování nás teda vzal dohromady dopředu k sobě. Asi myslel, že si máme dozadu dát jenom batohy, ale člověk nikdy neví. Konverzace byla živá, i když neuměl žádný jazyk. Docela jsme se ho báli, protože se divně smál a neustále někam telefonoval a mluvil o nás. Na opakovanou otázku, jestli nás opravdu vyhodí na benzínce mimo centrum ve směru na Janov se vždycky tajemně tvářil a opakovaně odpovídal "Si!". Když se s námi nic dlouho nedělo a ukazatele venku odpovídaly našemu přání, přestali jsme z něj mít strach a docela byli i rádi, že nás vzal, protože nás převezl přes velmi komplikovaný úsek a navíc jsme byli na výborné pozici pro další den. Ještě si kvůli nám udělal menší zajížďku. Velmi jsem mu poděkovali a nakonec vůbec nelitovali, že jsem s ním jeli. Byl čas hledat místo na přespání. A to byl problém. U benzínky stříška žádná (italské benzínky jsou všechno, jen ne benzínky), široko daleko jen pole a křoví. Po poměrně dlouhém prolézání okolí jsme další hledání vzdali a zalehli někde u cesty. Ještě jsme dlouho do noci probírali ty poslední mafiány a smysl života vůbec.
Třetí den:
Probuzení, a překvapení. Spali jsem na skládce. Ale co, jsme stopaři. Najíst, a rychle na benzínku. V mžiku Šárka vysomrovala nějakého mladíka v terénním vozu, který měl vzadu na nákladu obrovského psa. Jazyková znalost taky nulová. Jel jenom kousek, ale aspoň nás popovezl na jinou benzínku ve směru na Janov. Na další benzínce jsme se najedli a hle, kdo to támhle krmí psa? Portugalec. Výborná šance. Ten pojede daleko! Sice poměrně dlouho nechápal, ale pak si přerovnal věci a svého psa Alliho a my se vezli konečně s někým, kdo uměl anglicky. Pracoval přes zimu v italských Alpách a teď se vracel do Portugalska. Kdyby se nemusela Šárka brzo vrátit, jeli bychom tam asi s nim. Projeli jsme Janovem a uháněli spoustou tunelů po italské riviéře směrem na Monaco. Portugalec měl stále dobrou náladu a na všechny předjížděné Portugalce zuřivě troubil. Chtěli jsme se nechat vysadit v Monte Carlu, ale on nám řekl, že pláže tam jsou placené, a že sice neví, kolik máme peněz, ale vstup je tam velmi drahý. Nechali jsme se tedy vysadit na poslední italské benzínce před Francií, protože byla nejblíže moři, vřele poděkovali Portugalcovi a šli na pochod k pláži. Prostředí bylo už parádně exotické, palmy, horko, středomořské domy, paráda. Cesta dolů byla dlouhá asi 3 km, a my plni nadšení z rychlosti dosavadního stopování jsme ani nestopovali a cestu na pláž ušli po svých. Pláž byla kamenitá, ale bez sprch, a tak jsme se ani nevykoupali. Pokecali jsme s černochem, který prodával všemožné cetky, Šárce zadarmo natetoval henou na ruku nějaký motiv. Cesta zpátky nahoru na dálniční benzínku však byla dál a výše než jsme chtěli dobrovolně jít pěšky. Po marném stopování na špatném místě jsem se rozhodl jít nahoru pěšky, Šárka ještě chvíli stopovala a na ještě horším místě jednou mávla a hle, chlápek zastavil. Měl hrozně málo místa a my se tam neuvěřitelně mačkali, ale pořád lepší, než jít ve vedru do prudkého kopce půl hodiny pochoďák. Dovezl nás dokonce až na benzínku, i když tam původně nejel. Na benzínce opět fofr. Šárka vysomrovala francouzský kamion a vezli jsme se až na benzínku za Nimmes. Už byl večer a nám se chtělo jít spát, a tak jsme to pro dnešek zabalili. Okolí krajiny bylo nádherné, kopečky místy porostlé travičkou a subtropickými keři. Prostě pitoreskní. Jenže jsme tam potkali 3 české kamioňáky a tak bylo o zábavu postaráno. Do sezení se přidal i jeden Němec, který v obličeji vypadal přesně jako Harrison Ford. Taky jsme mu tak začali říkat. Dlouho do noci se vyprávělo o všem možném, zážitky z cest apod. Harrison nám neustále nabízel, že nás vezme třeba až do Hamburku, ale my chtěli jet dál. Taky jsme se za 10 FF vysprchovali. Už jsme chtěli jít někam spát, ale všichni nás varovali před tímto krajem, že je to tu velmi nebezpečné, že v noci zloději vykrádají kamiony a běžně se tu vraždí. Nebál bych se spát daleko od benzínky, ale kamioňáci nám nabídli spát u nich na korbě tak proč toho nevyužít. Spal jsem u Harrisona, Šárka u Čechů.
Čtvrtý den:
Brzy ráno budíček, rozloučení s Čechy i Harrisonem a než jsem se nadál, Šárka vysomrovala větší dodávku s Francouzem. Byl to produkční nějakého filmařského týmu, který zrovna natáčel v Marseille film s Jeanem Depardieu. Dojeli jsme za Perpignan, kde se nechali vyhodit a pokračovali už po malých silničkách na 3 tahy do Andorry. Andorra není nic speciálního, je to kombinace Francie a Španělska a kromě obchodů tam není nic k vidění. Odtamtud jsme si udělali i kraťoučký stopařský výlet za hranice Španělska a rychle zpátky do Andorry a Francie, protože Šárka chvátala domů kvůli odjezdu do Anglie. Vrátili jsme se stejnou cestou na pobřežní dálnici. To už byl večer, ale chytli jsme ještě dva mladé Němce, kteří jeli až kousek před Lyon. V autě bylo veselo, a hlavně jsme se vezli dosti rychle. Velké štěstí. Škoda, že nejeli dál. Pozdě v noci jsme přespali na benzínce, protože jsme už byli zpátky mimo exotické kraje.
Pátý den:
Ráno nastal ten pravý fofr, protože Šárka se musela rychle vracet domů. Takže jestli jí vždycky somrování trvalo max. 5 minut, tak teď jsme vždycky jeli s max. 3. autem. Nejedli jsme, jenom jsme jeli. Strasbourg, Mannheim, a odtamtud s nějakým českým podnikatelem, který toho moc nenamluvil, až do Prahy. Byl to opravdu neskutečný fofr. Šárka neustále potvrzovala své schopnosti velice rychlé stopařky.
Domluva: Byl to můj první stopařský výlet ve dvou a rozhodně se povedl. Poznal jsem, že somrování může být bezkonkurenčně nejrychlejší způsob jak odjet, protože to co předváděla Šárka bylo mimo mé dosavadní představy.
A taky jsme překonali všechny rychlostní rekordy. V pondělí jsem ještě psal z ČR Ivě P., že právě odjíždím do Andorry, a v pátek už jí psal, že jsem zpátky z Andorry. Koukala. A já taky.