Předmluva: Pln zážitků a namlsání ze své první cesty ve dvou jsem se hned na začátku prázdnin vydal s kolegyní Lenkou na svůj druhý pokus dobýt Paříž. Setkali jsme se opět v Plzni na výjezdu směr Rozvadov.
První den:
Vyjel jsem v pondělí první den prázdnin z Jindřichova Hradce. Do ČB a Plzeně to šlo dobře. Na Nové Hospodě v Plzni jsem se setkal s Lenkou a šli jsme somrovat. Jenže Lenka nebyla příliš somrovací typ. Somrovat nám zkrátka v ten čas nešlo, navíc bylo na benzínce (skoro) nepočítaně stopařů, protože všichni ten den jeli někam do světa. Rozhodli jsme se, že zkusíme jít mávat na dálniční přivaděč. Byl to výborný nápad. Mávali jsme jenom s německou vlajkou. Trvalo to sice přibližně 20 minut než zastavil plzeňský kamion, ale to co se dělo dál, je neuvěřitelné. "Dobrý den. Jedete na Rozvadov ?" "Jasně, vlezte si sem." Vlezli jsme tam. "Kam máte namířeno?" "Jedeme do Paříže." "Pěkný, na prázdniny, jo?" "Ano, a vy jedete kam?" "Do Cardiffu v Anglii." "Hmm, to je krása, vždycky jsem toužil jet do Anglie." "Tak pojeďte se mnou až tam." "To by šlo?" "No jasně, tykejte mi, já jsem Pavel." No nebylo to takhle rychle, ale během 3 minut po nastoupení jsme se dohodli s řidičem, že s ním pojedem až do Wallesu. Tím jsme totálně změnili cíl cesty, ale nebylo čeho litovat. Byl to celkem blaho. První den, mávání u silnice, žádné somrování, vezeme se na jeden zátah z Plzně až do Cardiffu a v kabině je výborná nálada. Pavel nás navíc pozval na pití do hospody, kde se rozloučil s manželkou. Nasedli jsme si a už se vezli do Anglie. Ještě jsme s Pavlem dořešili vstup do Doveru - on od Německa pojede v tandemu, takže budeme moci oba spát na postelích, a na trajekt budeme napsaní jako řidiči, takže nepůjdeme přes Immigration office, kde by nám kontrolovali pozvání (nemáme) a peníze (nemáme). Dojeli jsme někam k Nürnbergu, kde se Pavel setkal s kolegou a šli jsme spát.
Druhý den:
Ráno jsme potkali dva zoufalce, kteří jeli do Holandska, ale byli na špatné dálnici. Asi jim na náladě nepřidalo, když jsem jim líčil naše úžasné štěstí. Cestou jsme s Pavlem probírali úplně všechno. On byl kamionem v Sýrii, Iráku, často jezdil do Turecka, vyprávěl nám o tom, co všechno propašoval, co o jakých zemích ví, jak se naučil turecky, prostě to byl neuvěřitelně zajímavý člověk. Jeli jsme celý den rovně za nosem až do Calaise. Tam se akorát setmělo. Už jsme byli rozdělení do obou kamionů, když jsme přijížděli k přístavu. Napětí vrcholilo. Dostali jsme plavenku, nájezdní lístek, zaplatili jsme a po chvíli čekání jsme vjeli na trajekt. Parkovali jsme úplně dole, takže nahoru na palubu to bylo pár pater. Loď to byla obrovská, samozřejmě jsme si to s Lenkou prvně celé prolezli, a až pak šli na jídlo. Ale to bylo! Jako řidiči jsme měli za 2 libry neomezeně jídla a pití, narozdíl od běžných cestujících jsme měli k dispozici i sprchu zdarma. Prostě to byla paráda, škoda že cesta trajektem trvá jen hodinu. Vyjeli jsme do Doveru a já byl konečně zase v Anglii. Zajeli jsme na parkoviště a šli vyřizovat proclení. Pak jsme na chvíli usnuli.
Třetí den:
Brzo ráno jsme vyjeli směr Londýn, objeli ho z jihu po dálničním okruhu a za Heathrowskym letištěm už jeli kolem Windsoru směrem Walles. Po nějaké době jsme přejeli obrovský most přes Bristolský záliv a octli se ve Wallesu. Hned mě zaujala walleština všude okolo, je naprosto nesrozumitelná. V Cardiffu jsme vyložili náklad (plastové televizní obaly) a zaparkovali na parkovišti. Po delší době jsme si s Lenkou uvařili, umyli se na benzínce a naposled se vyspali na postelích.
Čtvrtý den:
Ráno jsme se s řidiči rozloučili, protože oni tam museli čekat na nový náklad. Navrhoval jsem jet hned do Londýna, ale Lenka prosazovala jet ještě jinam, když už jsme tady. A tak jsem svolil. Došli jsme na dálniční přivaděč a asi po půl hodině stopli nějakého Welšského dědu. Jeli jsme na severovýchod do Birminghamu, potom na Manchaster, celkem s 3 auty. V této oblasti je hodně velká hustota dálnic, ale benzínek je dost a lidé jezdí na poměrně velké vzdálenosti, takže nebyl problém najít někoho, kdo jede naším směrem. Navíc tu nebyl problém s domluvou jako v Itálii. Přijeli jsme na parkoviště západně od Manchesteru a opět nastalo rozhodování. Lenka prosazovala jet dále na sever, ale já jsme se musel už vracet domů a navíc jsme se chtěli mrknout do Londýna, takže tentokrát bylo po mém. V Manchesteru jsme sice nic neviděli, ale já jsem si trhnul svůj severní rekord. A navíc se chvíli po rozhodnutí, zatímco jsme vařili, objevil český kamion, který jel domů, takže nebylo co řešit, pojedem kus s ním. Řidič se vracel z Glasgow a byl to správný maník. Kousek za Briminghamem jsme se s ním zase rozloučili, protože on šel spát. My jsme chytli jednu ženskou, která jela jak blázen, ale zase až do Londýna. Už bylo odpoledne, ale ona si aspoň udělala zajížďku a vyhodila nás na Oxford street. A tak jsme se octli sami, bez zkušeností spaní ve velkoměstech a bez mapy v Londýně. Ale co, nebyli jsme šumáci, vysomrovali od nějakých Rakušanů malou mapu Londýna a vydali se k Regents parku. Pěkný, ale na přespání moc civilizovaný. Do Maddame Tusaud jsme nešli, protože vstupné je přes 5 liber a my měli 0 liber. Ale peníze jsme vyměnili, aby jsme se necítili osaměně a už naostro šli hledat místo na přespání. Moc parků nezbývalo. Velikost Hyde parku to jistí. Nabyl problém zalízt mezi křoví, zdaleka jsme nebyli sami. Škoda, že kolem nebyl nikdo z okolních národů, podivné.
Pátý den:
Ráno sice kolem courali bobíci, ale v klidu jsme se sbalili, uvařili a vydali se vstříc Londýnu. Nejbližší cíl byl jasný. Victoria and Albert Museum. Kdo tam nebyl, nemůže zažít to, co se dá zažít jenom tam. Je to neuvěřitelné. Obrovské prostory, které by člověk neprošel ani za týden. Vybrali jsme si sekci vědy a techniky a paleologie (to já nechtěl). Jelikož je tohle cestopis a ne průvodce Londýnem, nebudu rozepisovat, co všechno se tam dá vidět, prostě návštěvu vřele doporučuju. Po několikahodinové návštěvě musea jsme se prošli přes St. Jameses park na můj oblíbený Trafalgar square. Holubi, kam se podíváš. Po nějaké době zažívání krásné atmosféry tohoto místa, jsme se vydali Whitehallem kolem Downing Street k Parlamentu a Londons bridge. Už jsem vše jednou viděl, ale Lenka tu ještě nebyla, tak mi nezbylo než si to zopáknout. Přešli jsme na druhou stranu Temže a zblízka si prohlédli Londons Eye. Škoda, že vstupné bylo 7 liber. To teda ne, navíc musíme ještě dneska vyjet mimo město, protože už byl pozdní večer. Jeli jsme autobusem na konečnou, která podle mapy byla od centra na jihovýchod, což jsme potřebovali. Vůbec jsme nevěděli, co tam budem dělat, jak odtamtud budeme stopovat a co dál, ale nic jiného nám nezbývalo. I o tom je stopování. Konečná byla sice mimo centrum, ale zástavba tu ještě byla. V dálce jsme viděli menší výpadovku (ale ne dálniční) a místní děda nám řekl, že za 4 km kilometry je benzínka. Paráda, na benzínce se stopař cítí vždycky jistěji než ve městě. Už byla tma, když jsme došli na benzínku a tam nás čekal příjemný šok. Česká dodávka. Už měl nastartováno, ale doslova jsme mu zatarasili cestu a vnutili jsme se mu do auta. To bylo druhé neuvěřitelné štěstí a druhý Čech, který nás vysekal ze špatné stopovací pozice. Řidič nakládal na okraji Londýna a proto se ocitl tady. Nakonec byl docela rád, že má s kým povídat. Byl to další pohodář, měl sježděnou celou Evropu a jako každý řidič vyprávěl neuvěřitelné historky. Těžko říci, do jaké míry si kamioňáci svoje historky vymýšlí. Dojeli jsme do Doveru a tam nás čekala známá věc. Čekali jsme v dlouhé frontě na trajekt, která se vůbec nehýbala, a tak jsem měl spoustu času, najít si kamion. V takovém množství kamionů to nebyl problém. Spali jsme pár hodin na parkovišti a hluboko v noci vjeli na trajekt.
Šestý den:
Na trajeku jsme se opět za 2 libry najedli do němoty a dojeli do Calaise. Už v trajektu při vyjíždění jsme si vysomrovali Němce v osobáku. Šňůra štěstí pokračovala a my byli nadšením bez sebe, protože teď už štěstí potřebovat moc nebudeme, protože jsme na kontinentě a dálnice vedou až domů. Němec jel do Regensburgu, takže jsme se vezli celý den až před Nürnberg. Neuvěřitelné štěstí. Němec jel sice relativně pomalu, ale na takovou velkou vzdálenost to bylo jedno. Byla pohodička, protože on byl před dávnými časy taky stopař. Sice jenom vnitrozemní, ale hodně nám fandil. Večer jsme se s ním před Nürnbergem vřele rozloučili a hledali někoho, kdo jede domů. Chvíli jsme zkoušeli somrovat, ale nikdo nezahýbal na Amberg. Ale stačilo počkat zhruba hodinku a přijelo to, co muselo přijet. Český kamion jedoucí domů. Nevypadal nadšeně, ale vzal nás. Byl z Plzně, ale Pavla neznal. Cestou ještě volal domů, aby mu dcera nahrála Predátora a nechápal, jaktože to podle instrukcí po telefonu nedokáže. Už bylo asi 22h, když jsme přijeli do Plzně a řidič nám kupodivu nabídl noc u sebe doma. Chvíli jsme váhali, protože to nikdo z nás ještě nezažil, ale proč ne. Dostali jsme večeři, konečně se po dlouhé době umyli a vyspali se na gauči. Tohle se taky jen tak nezažije.
Sedmý den:
Ráno autobus do centra Plzně a tramvají na výpadovku. To už jsem byl sám, protože Lenka jela na Prahu. Po delším čekání jsem dojel kousek za Plzeň na hodně špatné místo, kde mi ale po si půl hodině zastavili 2 Francouzi, kteří vůbec neuměli jazyky, takže byla legrace. Jeli do Milevska a tak mě vyhodili v Písku. Od tamtud už to byla pohoda do JH.
Domluva: Tohle byl výlet, kde jsme doposud zažili neuvěřitelnou sérii štěstí, jeli jsme na nejdelší zátah s jedním kamionem, dvakrát se plavili trajektem a místo původně plánované Paříže jsme skončili v Londýně. Ale byl to jeden z nejlepších výletů.