Předmluva: V červnu jsem nastudoval stopařské cestopisy a poznal, že jezdit si stopem po Evropě je zábavné, snadné, dobrodružné apod. Na svou první cestu jsem chtěl jet jen někam kousek, vyzkoušet si, jak mi půjde somrování apod. Řekl jsem si, že Itálie bude to pravé, jelikož je blízko a zní lépe než Chorvatsko.
První den:
Vyjel jsem v pondělí ráno. Z Jindřichova Hradce do Českých Budějovic jsem dojel na jeden zátah, chlápek mě dokonce vyhodil u výpadovky na Dolní Dvořiště. Tam jsem čekal asi jenom 10 minut. Další chlápek s pickapem mě vyhodil u odbočky na Český Krumlov, ale tam jsem stál poměrně dlouho, až mě vzal jeden týpek do městečka v půlce cesty na Dvořiště. Tam ale vůbec nebylo místo na zastavení, tak jsem tam docela dlouho bloudil. Pak jsem se ale rozhodl zkusit poprvé v životě somrovat. Na benzínce jsem si uvařil, koupil limo "Relax vinný" a šel na to. První dva osobáky tam (prý) nejely, ale kamioňák jel do vesnice "Rybník" kousíček od hranic. To byla moje první jízda kamionem, kde jsem se toho hodně o kamionech dozvěděl. Došel jsem zbylý kousek na hranice, celníci se obligátně zeptali kam jedu a kolik mám peněz, dostali odpověď (ále, jen se tu na pár dní podívat) a pustili mě. Kousíček za přechodem je výborné místo na zastavení, taky mi tam zastavilo hnedka 5. auto. Chlápek jedoucí do Linze. Byl to nějaký místní politik, pokecali jsem o Haiderovi (nazval jej "big mouth") a vyhodil mě na jednom z dálničních výjezdů uvnitř Linze. Tam mi na nájezdu zastavilo první projíždějící auto, mladík v malířské dodávce, měl výbornou náladu a fandil stopování. Škoda, že jel na Regensburg a ne na Salzburg, takže mě vyhodil před dálniční odbočkou. Tam na benzínce jsem potkal potkal skvělého Slováka, který mě docela šokoval svým vybavením. Byl to pankáč, jezdil se psem, měl jenom chlebník, žádné jídlo a peníze. Jel do Švýcarska na nějaký hudební festival. Dal jsem mu najíst a on odešel stopovat přímo na dálnici. Somrování mi trvalo docela dlouho, ale našel se někdo, kdo jel na Innsbruck. Byl to chorvatský kamion, řidič byl neuvěřitelný pohodář, vyznával ženy, víno, peníze; přítelkyni měl z Česka, takže jsem mu pomohl napsat česky smsku a ona se docela divila. Bylo pro mě překvapení, že ze Salzburgu do Innsbrucku se jezdí přes Německo kolem jezera Chiemsee. Už byla hluboká noc, když mě kamioňák vyhodil na benzínce před Innsbruckem. Nevěděl jsem, kolik je hodin, ale zkusil jsem ještě chvíli somrovat a na první pokus se zadařilo. Byl to Rakušan a jel správným směrem na Brennerský průsmyk. Jenže po nějaké době zastavil na parkovišti. Zeptal jsem se ho: "Pauze?" On kývl jako že jo, ale lehl si na postel a začal chrápat. To jsem teda opravdu nečekal. Celou dobu co on spal (asi 4 hodiny) jsem se snažil usnout, ale na sedačce to nejde a neměl jsem odvahu bez povolení vlízt na druhou postel.
Druhý den:
Řidič Konečně vstal a jelo se. Vyhodil mě za Innsbruckem, kde jsem po chvíli vysomroval Čecha, který jel dodávkou do Milána. Vezl náhradní díly a po přejetí do Itálie opustil dálnici a jel podél ní po malých silničkách, aby nemusel platit za dálnici. Hrozně při tom nadával na svého šéfa. Příště si to prý pojede sám. Průjezd Alpami byl naprosto úchvatný. Vyhodil mě hned na první benzínce po připojení na dálnici Milano - Venezia, protože jsem chtěl jet opačným směrem než na Milano. Ale byl tu problém - naproti nebyla žádná benzínka, jak tvrdila mapa, takže mi nezbylo nic, než si vysomrovat někoho, kdo jede opačným směrem na Milano, protože přeběhnout dálnici vzhledem k provozu nebylo absolutně možné. Dojeli jsme na další benzínku, kde jsem se chtěl nějak dostat na druhou stranu. Ale to byl taky problém. Ukázalo se, že benzínky v Itálii jsou kompletně oploceny a dostat se i z benzínky a volné prostranství je problém. Po poměrně otravném přelézání několika plotů a brodění se bodláčím se mi podařilo najít podchod pod dálnicí a dostat se na benzínku ve směru na Venezii. Tam se podařilo po delší době vysomrovat kamion, který jel do Vicenzy. Ten mě ale vyhodil u výjezdu přímo ve městě, takže moje vyhlídky nebyly vůbec růžové. Navíc jsem se tak ocitnul přímo na dálnici před policajtama na péagích, kteří na mě okamžitě začali řvát, takže jsem radši vyklidil prostor. A ukázalo se, že to bude ještě horší. Cedule "VEN" vůbec ve městě při odbočování na dálnici nezabírala. Chodil jsem sem a tam, zkoušel nové způsoby, nová místa, ale nic. Tak jsem nakonec zkusil radu posledního řidiče zkusit stopovat přímo na péage (tentokrát mimo zakázaný prostor) a podařilo se. Vzal mě mladík v luxusním autě, hrál v nějaké kapele, pustil mi jejich písničky (popík) a když se dozvěděl, že jsem z Česka, vzal mobil, vytočil číslo, dal mi ho a na druhém konci se ozvala nějaká Češka. Škoda že bylo mizerně slyšet, takže jsme ani nepokecali. Říkal, že jede do Venezie, ale já jsem se nechal vyhodit na výjezdu z hlavní dálnice, kde byla benzínka. Přímo do Venezie se mi jet nechtělo, protože odtamtud by se blbě stopovalo a taky jsem chtěl výlet udělat za co nejkratší čas. Tam ale nastalo hotové stopařské peklo. Všichni se vymlouvali, nechtěli apod.; strávil jsem tam pár hodin a mezitím se setmělo. Za benzínkou stál hotel Holiday Inn, takže nebylo nad čím váhat. No nešel jsem do něj, i když prvotní nápad tu byl. Kolem hotelu byla krásně vysekaná travička. Lehl jsem si pod keř, ale po chvíli kolem začali jezdit makáči s vozítkem a kropili trávník chemikáliemi. Navíc se mě tam nějaký zřízenec zeptal: "Are you guest of this hotel?" Asi ze zdvořilosti, protože když mě viděl, muselo mu být jasné, kde je pravda. Vyklidil jsem tedy prostor a přesunul se dovnitř velkého kruhového objezdu, kde jsem nebyl rušen.
Třetí den:
Ráno jsem si na benzínce uvařil, a opět pár hodin marně zkoušel somrovat. Moje bezradnost a bezmoc dosáhla vrcholu. Řidiči si neustále vymýšleli, že neumí jazyky, nebo že nejedou tam, kam potřebuji. Vymyslel jsem, že se jim nějak pomstím, ale ještě jsem nevěděl jak. To přišlo o den později. Ale zadařilo se, dvě mladé holky mluvící francouzsky a špatně anglicky mě vzali do Portogruara, kde se odbočuje z hlavní dálnice na Bibione. Tam jsem se ptal na internetovou kavárnu, ale lidi buď nevěděli, co to je, nebo nerozuměli. Odtamtud mě vzal až přímo do Bibione k pláži nějaký mladí, který neuměl žádnou řečí vůbec nic. V Bibione bylo horko, slunečno, plno Čechů, ale žádné sprchy na pláži. Už se stmívalo a bylo třeba hledat místo na přespání. A byl tu camp, paráda, hodně velký, takže žádné kontrolované vstupy. V pohodě jsem se umyl a chystal se ulehout na vyhlédnuté místečky když si mě odchytil zřízenec a ani se mě neptal, jestli jsem z kempu a rovnou mi asi 20x zopakoval, že "no possibility". Do dnešní doby nechápu, jak se o mě dozvěděl, protože šel na jisto. Asi mě někdo udal, že vypadám podezřele. Ještě jsem tam někde zapomněl hřeben, takže to bylo docela nepříjemné, kdy on mě vyhazoval a já mu říkal, že ještě musím prvně najít hřeben. Ale podařilo se a já opustil camp. Naštěstí na noc nesklízeli lehátka a slunečníky z pláže, takže jsem zažil příjemné usínání na pláži při teplém větříku od moře.
Čtvrtý den:
Jenže ten větřík přes noc docela ochladl a ráno byla pěkná kosa. Následoval pochod na silnici. Tam jsem po krátké chvíli chytil Němce, který zajel do cukrárny a koupil mi zákusek a čaj. Kdoví, jaké měl úmysly. Ale vyhodil mě na výborném místě u výjezdu z Bibione, odkud jsem se vezl až několik kilometrů před Portogruaro, kde jsem chtěl dojít pěšky kousek na benzínku, která byla v mapě. Ale chyba lávky. Procházel jsem vesnicí, ptal se všech lidí, ale pokud zrovna uměli jazyk, tak mi tvrdili, že tu benzínka není, nebo že je opačným směrem, než mi řekl někdo před nimi. Rozhodl jsem se vrátit na silnici na Portogruaro, kde jsem si myslel, že někoho chytnu směrem na dálnici. Ale nic. Dvě hodiny v šíleném horku a nadávání na Italy jsem došel na připojovací silnici k dálnici, kde mi rychle zastavil německy mluvící Ital, který prý na dálnici nejede, ale aspoň zajel na nějaké parkoviště kde bylo mnoho kamionů, ale žádný neitalský. Vyhodil mě tedy na dálničním nájezdy u dálniční křižovatky. Tam už (prý dlouho) stáli tři Poláci a mohutně se snažili stopovat. Místo tam bylo, ale nájezd se teprve dělil a dále už byla cedule "NO AUTOSTOP". Rozhodl jsem se, že dojdu na benzínku, ale to byl taky problém. Kolem nájezdu byl plot, který se nedal kvůli hustému křoví přelézt. Vzal jsem to tedy velkou oklikou zpátky přes vesnici až na benzínku u které byl plot zničený, takže jsem tam asi nebyl první stopař. Na benzínce jsem uvařil a měl dobrý pocit, protože jsem se už vracel domů. Ale zas tak žhavé to nebylo. Přišli oni Poláci a ukázalo se, že jsem na špatné dálnici, takže musíme vybírat auta, která za chvíli odbočují směrem na Trieste a ne na Venezii. A to byl kámen úrazu. Všichni dělali, že nemluví (oni opravdu nemluvili) cizími jazyky a požadavek směru Trieste brali navíc jako dobrý důvod k výmluvám. Zabralo mi to 2 hodiny, než jsem vysomroval chlapa, který jel do Triestu. Nechal jsem se vyhodit na poslední benzínce před odbočkou na Udine. Tam jsem potkal nějakého Slováka, který si zajel až do Říma a už se vracel domů. Cestoval docela natěžko, stan apod., i když jídlo si kupoval. Velice přátelsky jsme si popovídali, společně pokřikovali na polské žačky na školním výletě a vymysleli pomstu Italům, s kterými i on měl ty nejhorší zkušenosti. Uděláme anititalské internetové stránky. Plni optimismu (dálnice se už nevětvila) jsme zkoušeli somrovat spolu ve dvou. Zadařilo se a vezli jsme se na benzínku před Udine. Tam jsem okamžitě sehnali dvojici kamionů, která jela do Villachu na vlak. Kecali jsme vysílačkami a byla výborná nálada. Před Villachem jsme opět rychle sehnali nějakého Slováka, který jel s dodávkou až do Bratislavy. Nálada ještě vzrostla. Řidič sice docela usínal, ale vždycky když mu hlava nebezpečně klesala, začali jsme s nim povídat a on zase chvíli neusínal. Na první zastávce jsme viděli, že před námi stojí auto z Havl. Brodu. Manželé venku pokuřovali. Nechal jsem se vyhecovat a zeptal se jich, jestli by mě nemohli vzít. Docela si divili, ale řekli že jo. Ukázalo se, že je to čtyřčlenná rodinka plně naložená, vracející se z Chorvatska. Bylo to blbé, ale už nebylo vhodné couvnout. Museli přeskládat celé auto. Vyzpovídali si mě a pak jsem mohl spokojeně usnout.
Pátý den:
Probudili mě až v Mikulově na hranicích a pak jsem mohl opět usnout. Vyhodili mě brzo ráno v Humpolci. Žádná auta ještě nejezdila a tak jsem zkusil usnout v autobusové zastávce, ale nedařilo se. Na blízké benzínce jsem si tedy vysomroval auto do Pelhřimova, kde jsem navštívil internetový klub (15Kč/hod) a na dva tahy dojel domu.
Domluva: Byl to jeden z nejméně pohodlných výletů, což bylo dáno jízdou nalehko a bez zkušeností. Zažil jsem však hodně dobrodružství, proniknul jsem do tajů stopování a očuchnul svět kamionů, což pro mě byla také novinka.