Předmluva: Rok po neúspěšném pokusu o dojetí stopem na Nordkapp byl čas na druhý pokus. Nordkapp je jedno z nejexotičtějších míst, kam se dá v Evropě stopem pohodlně dojet, a tak stálo za to vyjet po druhé do těch samých míst. Jako spolustopařka jela Jana, ta samá kolegyně z výlet do Portugalska z prázdnin dva roky zpět. Po roce a půl stráveném v Anglii měla řádný stopařský absťák a Nordkapp ji taktéž připadal dosti exotický. Výlet začal na samém začátku prázdnin.
První den:
Dojel jsem z Jindřichůva Hradce přes Pelhřimov a Humpolec do Prahy a ve školním labu začal čekat na Janu. Ta samozřejmě, jak je jejím zvykem, přijela ze své výsky v Podkrkonoší o několik hodin později, takže jsme se na holešovickém nádraží sešli až v podvečer. Neměli jsme oba ještě nakoupeno jídlo, a tak jsme zajeli na Smíchov do Carrefouru na nákup. Proběhl hladce, oba se považujeme za stopařské profíky, víme co a kolik toho potřebujeme. Již za tmy jsme dojeli do Letňan k začátku dálnice D8, abychom to ráno neměli na stop daleko. Cestou jsem si uvědomil, že jsem si doma zapomněl nejen ešus, ale i karimatku. No, i mistr tesař se někdy utne. V Letňanech jsme tedy zašli do nonstop otevřeného Tesca a dokoupili nějaké jídlo a já jsem si koupil alumatku. U dálniční křižovatky jsem postavili na sloupem elektrického vedení stan a spokojeně usnuli. Byli jsme viděl zdálky, ale neměli jsme sil hledat nějaké lepší místo.
Druhý den:
Ráno si naoplátku Jana vzpomněla, že nemá film do foťáku a tak se vydala na 20 minut do Tesca. Vrátila se po hodině, ale s filmem. Došli jsme na začátek dálnice a brzy zjistili, že to je mizerné místo na stop. Auta sice jezdí za křižovatkou pomalu, ale místa k zastavení je na šířku půlky auta, takže nikdo nechtěl zastavit. Zkoušeli jsme to přibližně půl hodiny a pak se vydali na pochod k první benzínce, kterou jsem viděli ve vzdálenosti asi půl kilometru. Cesta na ní byla drsná, křoví, podmáčená louka, odpadky v příkopech podél dálnice. Doplácali jsme se na benzínku, udělali ceduli TP jako Teplice a zkoušeli mávat. Po chvíli jsem si řekli, proč že to vlastně máváme na výjezdu, když nám posledně ve Španělsku tak šlo somrování, takže jsme se přesunuli k samotné pumpě a začali somrovat. Po chvíli se zadařilo a už jsme se vezli s nějakým chlápkem do Teplic. Tam nás vyhodil přímo na výjezdu z města s širokým odstavným průhem a omezenou rychlostí, takže na dosti dobré místě na stopování. Udělali jsem si ceduli D a začali mávat, když tu, jak už to tak bývá, kde se vzali, tu se vzali, cajti, alias policie. Jeden z příslušníků se mi snažil namluvit, že na silnici první třídy se stopovat nesmí a já jsem se ho snažil přesvědčit, že mi lže. Po chvíli to vzdali, takže bylo jasné, že pravdu neměli. Po nějaké době mávání přišli dva stopaři ze Severní Moravy a začali stopovat za námi. Dozvěděli jsem se od nich, že jedou na nějaký festival na Rujánu. Po poměrně dlouhé době na to, jak dobré to bylo místo, nám zastavil chlápek z Německa a hodil nás na hranice. Jel do nějaké vesničky v pohraničí, takže jsem zůstali na čáře, protože tam se jasně lépe stopuje než z nějakého zapadákova za hranicemi. Pohraničníci nedělali žádné problémy, dali razítko, zeptali se kam jedeme a pustili nás. Dostli tam nahoře v horách foukalo, takže jsme se přioblékli a stopovali hned na parkovišťátku na dohled od celnice. Zanedlouho nám zastavil nějaký chlápek jedoucí kousek za hranice, ale vzali jsem ho, abychom nebyli celníkům moc dlouho na očích. Asi to byla chyba, protože jsem skončili ve vesničce, kde byl malý provoz, i když to byla hlavní trasa na Drážďany. Na lavičce jsme se najdeli, Jana vytáhla svůj oblíbený romadůr s máslem (bohužel jsem musel ochutnat) a za chvíli jsem už opět stáli na silnici. Stále nic nestavilo, takže jsme popocházeli stále dál. Drážďany byly tak blízko, jednoznačně spádová oblast, ale přesto solidní stopařská krize, podobně jako před rokem v pohraničních horách. Po asi hodině a půl se však zadařilo a zastavil nám chlápek jedoucí do Drážďan. Brzy jsem zjistil, že jsem po roce němčinu zase dosti zapomněl a tak s ním moc do řeči nebylo, jako východní Němec anglicky neuměl. Podařilo se mi však ho nenápadně donutit, aby se nás sám zeptal, jestli nechceme vyhodit na dálniční benzínce před Drážďanama, takže jsme samozřejmě souhlasili s jeho malou zajížďkou. Na benzínce jsme již za stmívání mávali na výjezdu s cedulí Berlin a poměrně rychle nám zastavil chlápek jedoucí sice jenom do Cottbusu, ale lepší než nic, alespoň se ještě dnes dostaneme na berlínskou dálnici. I tento chlápek si udělal menší zajížďku (sjel o jeden exit později) aby nás hodil na dobrou dálniční benzínku. Byla to ta samá benzínka, kde jsem svou první noc na stopu na Nordkapp spal před rokem! Nespali jsem ale na tom samém místě jako před rokem, nýbrž postavili stan hned u výjezdu z benzínky, abychom to ráno neměli daleko na stop. Vždy se v těchto situacích zapomíná na to, že na benzínku se večer i ráno chodí pro vodu nebo na záchod, takže naopak je lepší stavět stan k pumpě co nejblíže. Ten večer mě Jana dost překvapila, když vyndala z krabičky vejce, vyndala ešus, rozdělala plechovku s hráškem a udělala seriózní a výborný slaný amolety. Vždy se začíný luxusními jídly a ke konci výletu (pokud se nenakupuje) se jedí blafy.
Třetí den:
Ráno jsme se v klidu sbalili a šli mávat k výjezdu z benzínky. Na to že byl všední den, byl provoz slaboučký až hanba. Zanedlouho nám však zastavil nějaký Čech, který jel na berlínské letiště. Říkal, že jsme vypadali jako stopující Češi, takže zastavil. Po loňských zkušenostech jsem nechtěl skončit v Berlíně nebo na jeho okraji, a tak jsme se nechali vyhodit na poslední benzínce před berlínským dálničním okruhem. Tam jsem již ukazovali ceduli s nákresem, že chceme okolo Berlina. Jedna pani nákres správně pochopila a zastavila nám. Jela do Rostocku, takže nás zavezla až na benzínku před dálniční rozdvojení za Berlínem. Řeč s ní nebyla, jelikož neuměla anglicky a navíc se vracela z pohřbu manžela, takže jsme se s německou domluvou ani trápit moc nemuseli, drželi jsme pietní atmosféru. Odtamtud nebyl problém stopnout auto na ceduli Hamburg, protože to je velmi frekventovaná dálnice. I tohoto řidiče jsme naprosto nenápadně a decentně donutili, aby nás vyhodil za lehoučkou oklikou na výborné benzínce těsně před městem na dálnici, která přímo procházela skrz město. Na dálnici vedoucí z Berlína není benzínka v blízkosti Hamburku. Opět jsem se dostal na stejnou benzínku jako při cestě do Skandinávie před rokem. Je to příjemné, vědět dopředu, že se jedná o dobré místo se silným provozem. Najedli jsme se, chvíli čekali než přestane pršet, a šli stopovat na výjezd. Rychle jsme chytli chlápka jedoucí skrz Hamburk naším směrem přímo na sever. Vyhodil nás před odbočkou na Kiel. Opět nám začalo pršet, takže jsme se schovali pod stříšku u benzínky a budili tak klasickou pozornost lidí. Jelikož se jednalo o letní přeháňky, tak jsme vždycky chvíli čekali u benzínky a chvíli somrovali u pumpy, pořád dokola. Jana požádala obsluhu benzínky, aby jí dali nabít telefon, ale samozřejmě jako naschvál jsem chvíli poté vysomroval odvoz, takže musela běžet do benzínky pro telefon a vysvětlit jim, že máme odvoz. Ale na této benzínce budou určitě na stopaře zvyklí, je to hlavní trasa do Skandinávie. Podle řidičovy špatné němčiny bylo jasné, že není rodilý; na angličtinu nereagoval vstřícně, vypadlo z něj jen, že umí arabsky. Iráčan. O válce jsme se s ním nebavili, jenom řekl, že každá válka je špatná. Hrála mu tam arabská hudba a to je vždycky v cizí zemi u cizího člověka v autě divný pocit. Nejeli jsme s ním ale daleko, vyhodil nás na poslední benzínce před dánskou hranicí, takže jsem se ocitl opět na stejné benzínce jako před rokem. Zde jsme tehdy spali, ukázal jsem Janě křoví, za kterým jsme měli stan, ale tentokrát byl čas ještě chvíli stopovat. Udělali jsme ceduli DK a začali mávat na výjezdu z benzínky. Zanedlouho zastavil příjemný chlápek, typický Dán, vysoký blonďák. Pracoval v Anglii, takže s domluvou nebyl žádný problém, navíc jel až do Odense, takže jsme měli vyřešen odvoz přes dálniční křižovatku ve východním Dánsku, která při minulém výletu dělala velký problém. Navíc již byla tma, takže nám chlápek pomohl dvojnásob, ještě jsme se před spaním svezli nějakých 300 kilometrů. Chvíli jsme s ním povídali, ale pak nás zmohla únava a regulérně jsme mu tam usnuli. Většinou ale řidiči chápou naši únavu na stopu, takže to neberou jako nezdvořilost. Vyhodil nás na poslední benzínce před Odense, kde jsme zalehli ke spánku.
Čtvrtý den:
Ráno jsme si mysleli, jak nám to půjde, protože jsme na jediném hlavním dánském tahu směrem na Kodaň, ale chyba lávky. Byla sobota, a 83 % aut byly rodiny s dětmi. Skutečně, počítal jsem auta, která měla dvě volná místa a bylo jich z vzorku sta aut jenom 17. Čekali jsme dobré 3 hodiny než nám zastavil mladík jedoucí na další benzínku. Nemohli jsme odmítnout i tak malý kousek. Na další benzínce to ale bylo to samé, samé rodinky v plných autech, čekání několik hodin. Odpoledne jsem to konečně doklepali na poslední benzínku před Kodaní, která byla kritickým místem i při loňském výletu. Tehdy jsme tu potkali Poláky, kteří tam spali 2 noci! A letos? Hned jak jsme vylezli z auta, přišupital k nám český páreček s tím, že si všimli mé vlajky na batohu, takže určitě budeme stopaři. Byli tu několik hodin a rozhodli se zde přespat. Benzínka potvrdila svou pověst. Odsud se jen velice obtížně dostává jinam než do Kodaně. Najedli jsme se s kolegy, popřáli jim hodně štěstí pro další den a jako správní dva profíci se vydali při stmívání somrovat na krizové benzínce. A stejně jako loni, po půl hodině se podařilo vysomrovat odvoz, a stejně jako loni to byl Arab jedoucí do Švédska. Projeli jsme kolem jižního okraje Kodaně, kolem letiště a přes obrovský most, který se v půlce průlivu mění v podmořský most. Chlápek jel do Malmö, takže jsme se nechali vyhodit na první možné benzínce ve Švédsku, ale ta byla úplně divně na obchvatu, v mapě nám to nesedělo. Lepší ale být tady než na poslední benzínce před Kodaní. Jelikož se už stmívalo, došli jsme za benzínku na louku, že tam postavíme stan a co nevidíme, už tam dva stany stojí. Schválně jsme stavili ten náš nahlas, abychom na sebe upozornili kolegy a ti vylezli. Jeden stan byli dva Poláci jedoucí na sever a druhý dva Holanďani vracející se ze severu domů, říkali, že to tam je se stopem velmi špatné. Postavili jsme stan a už usínali, a co se nestalo, přišel další párek, tentokrát Angličani a postavili svůj stan. Vzniklo tak stopařské kempoviště na nejjižnější švédské dálniční benzínce.
Pátý den:
Když jsme se ráno probudili, byl jeden stan pryč, druhý stan stopoval na benzínce a třetí ještě spal. Benzínka to byla společná pro oba směry, takže mávat na jejím výjezdu byl projev amatérismu. Došli jsme na nájezd a začali mávat s cedulí Göteborg. A nic. Byla neděle, stejná situace jako včera v Dánsku, auta plné rodinek s dětmi. Dobré 3 hodiny jsme tam bezvýsledně šaškovali až jsem dostal nápad. Udělali jsme si velkou ceduli s nápisem GET OFF CHILDREN a bavili se tím, jak se té ceduli lidi smějí. Jednou jsme odmítli nabídku odvozu do Malmö, protože bychom se dostali do města, ale když po těch několika hodinách přišla stejná nabídka, vzali jsme to. Řidič nás ubezpečil, že nás vyhodí na stopařsky dobrém místě ve městě a že to bude lepší než tady, tudy jezdí lidi jenom do jižního Švédska a na Göteborg se tu moc nechytáme. Byl to příjemný chlápek, škoda jen, že jsme s ním jeli jen několik kilometrů. Skutečně nás vyhodil na výborném místě za křižovatkou s širokým odstavným pruhem. Takováto vynikající stopovací místa jsou v mnoha švédských městech. Velice rychle jsme na svou ceduli chytli páreček jedoucí až do Göteborgu, takže odvoz do města se nám velice vyplatil. Dobře jsme s nimi pokecali, zastavili jsme se i u moře na pláži na koupání a dojeli s nimi do Göteborgu. Tam nás vyhodili opět ve městě, ale opět na stopařsky výborném místě. A opět jsme velice rychle chytili odvoz, tentokrát už na drzou ceduli Oslo. Byl to takový obytný vůz, poprvé nestihli zastavit, takže se pro nás vrátili, chtěli nás za každou vzít. Bylo to asi 8 mladých lidí jedoucí tábořit někam do lesů severně od Göteborgu. Byla s nima sranda, škoda jen, že jeli asi jenom 100 km. Vyhodili nás na nějaké benzínce na hlavním tahu podél pobřeží a já jsem poznal, že i zde jsem před rokem stopoval. Vlezli jsme si na silnici a opět dosti rychle chytili odvoz. Manželský pár nás kousek popovezl a vyhodil na další benzínce kousek před norskými hranicemi. Již se setmělo a tak jsme šli najít místo na spaní. Byla to divočina, benzínka stála uprostřed lesů a pastvin, nikde žádné sídlo. Vlezli jsme si na asi deset metrů vysokou skalku, uvařili a rozdělali spaní, tentokráte bez stanu, ať si užijeme divočinu. Chtěl jsem dojít na benzínku pro vodu a nechat tam přes noc nabít Janě foun, ale benzínka byla zavřená.
Šestý den:
Ráno bylo tepleji než jsme čekali, protože Slunce takhle severně vyšlo už dost brzo ráno. Došli jsme na silnici a na ceduli Oslo chytli po pár minutách nějakého Poláka, který tam pracoval a jednou za čas jezdil domů. Trochu jsme pokecali o cestování a pracování za hranicemi, vykládal nám, jaká je tady vysoká životní úroveň a stabilní politika. Dokonce nám nabídl, že si z jeho telefonu můžeme kamkoliv zavolat, že vydělává dost, ale ze slušnosti jsme odmítli. Po čase jsme to odmítnutí zhodnotili jako chybu. Dobrou půl hodinu s námi bloudil Oslem aby našel správnou výpadovku, kde nás nechá, ptal se lidí, koukal do mapy, hledal výjezdy z dálnice. Nakonec se zadařilo, provezl nás kruhovým objezdem vytesaným ve skále a vyhodil na výjezdu z města směrem Honefos - přímo do vnitrozemí. Tam však nebylo žádné místo na stopování, jenom úzká krajnice na výpadovce, a k tomu časté průjezdy cajtů, takže jsme se vydali na pochod dokud nenajdeme vhodné místo. Procházeli jsme oselskou periferií s přistěhovalci, kolem nájezdů a podjezdů, prodírali jsme se houštím, šli jakousi lázeňskou promenádou, prostě stopařská klasika při hledání dobrého místa na stopování. Po dobré hodině pochodů jsme přišli na jakýsi most, kde byl široký odstavný pruh a tak jsme tam začali stopovat, bez cedule, protože před námi nebylo žádné větší město. Zandlouho nám zastavila nějaká mladá paní, z které se vyklubala Ruska a tak bylo o čem povídat. Vyprávěl jsem jí o své loňské návštěvě Ruska a ona z toho měla dobrou náladu. Fandila nám a omlouvala se, že jede jenom kousek. Ale zaplaťpánbu za to, protože kdyby nás vezla dál, asi bychom nezažili to, co jsme zažili takto. Vyhodila nás na parkovišťátku před svou vesnici a hned jak jsme zastavili, kde se vzal, tu se vzal, už byl u auta stopař a snažil se somrovat. Vysvětlili jsme mu, že my vystupujeme a že pani končí tady kousek. Stopař se tedy vrátil do příkopu, kde i se svými dvěma velkými batohy ležel a vlastně vůbec nestopoval. Navíc jsme si všimli na začátku parkoviště dalšího stopaře, který naopak úplně nalehko stopoval. Při navazování komunikace se stopařem z něj vylezlo, že vlastně oni dva patří k sobě a co víc, že jsou z Brazílie a stopují kolem Evropy. Exotika maximální. Studují v Madridu a udělali si výlet do Skandinávie, potom chtěji projet střední Evropu a podívat se i na Balkán. Dosti exotický byl i jejich způsob stopování. Jeden mával bez cedule na auta a druhý se s batohy schovával v příkopu. Vysvětlili jsme jim, že takto spíše řidiče odpudí, když se skrývají než aby je nalákali na to, že je jenom jeden a nalehko. Dělali, že to chápu, ale nemyslím si, že by si vzali ponaučení. Dobrou půl hodinu jsme tam nikdo nestopovali a jenom kecali o cestování, Brazílii, Evropě a tak vůbec. Když už jsme se nima dohadovali jak tady budeme ve dvou dvojících stopovat, zničehonic u nás zastavil bez předchozího mávaní autobus plný důchodců, řidič vylezl a řekl nám, že si můžeme nastoupit, že jede pořád rovně po hlavní. Takže šok pro nás i Brazilce. Vlezli jsme si všichni do autobusu, uvelebili se na zadních sedačkách kde bylo místo a pokračovali v rozhovoru o cestování a životě. Jedna důchodkyně se k nám otočila, vkusně se vmísila do anglického hovoru a už nás bylo pět. Ostatní důchodci v doslechu natahovali uši a dobře se bavili. Byla to úplně pohodička, frčet si ve stopnutém autobusu krásnou norskou přírodou a kecat s brazilskými stopaři. Po necelé hodince byl čas vylézt, důchodci se s námi s úsměvy na tváři rozloučili, my jsme poděkovali řidičovi a byl čas jít stopovat. Nepoučení Brazilci zahájili u benzínky svůj způsob stopování, kdy jeden ležel v trávě a druhý stopoval, ani jsme je nedonutili si udělat nějakou ceduli. My jsme si stopli za ně a řekli jim ať se dívají, jak stopují profíci. Odjeli jsme později než jsme si mysleli, ale i tak Brazilci koukali. Tím jsme se od nich odloučili. Chlápek nás odvezl pár kilometrů na severozápad po hlavní silnici, přesnější cíl jsme zatím neměli. Už bylo dost pozdě večer, i když Slunce doslova pálilo, takže jsme se ho zeptali, jestli u své vesnice nezná nějaké dobré místo na stanování a on nás zavezl na vynikající místo u jezera. Klídek, stromečky, travička, ohniště, pohled do údolí, prostě parádní místo na spaní. Poděkovali jsme mu za odvoz na místo, postavili stan, umyli se v jezeře, uvařili jídlo a plni zážitků z dneška usnuli. Spali jsme někde poblíž městečka Gol, ale kde přesně jsme netušili.
Sedmý den:
Ráno jsme si vlezli na silnici a za solidního horka a pálícího Slunce začali stopovat. Popovezli jsme se opět kousek naším směrem do vnitrozemí a stopovali zase dál. Slunce tak pálilo, že jsem vyndal deštník a použil ho jako slunečník. A kde se vzali, tu se vzali, z parkoviště k nám přišel pár ve středních letech. Mysleli jsme si, že nám jdou nabídnout odvoz, ale vyklubali se z nich novináři, kteří o nás chtěji napsat pár slov. Vyptávali se nás na zemi původu, věk, jak jsme se vydali na cestu, kudy jsme jeli, jak dlouho už cestujeme, kam až pojedeme atd. Když jsme jim řekli, že chce dostopovat až na Nordkapp a Finskem jet zpátky, bylo na nich vidět, že jsou rozhodnuti nějaký článek sesmolit. Poté si nás i vyfotili jak stopujeme a nabídli nám, že když jim dáme svou adresu, pošlou nám inkriminovaný výtisk místních novin. A to jsme udělali drunou chybu, které jsme litovali. My jsme opět ze slušnosti a stopařské setrvačnosti odmítli. To nás mrzelo dost. Mít tak doma článek z norských novin s fotkou jak stopujeme, to by bylo terno. Novináři jeli opačným směrem, takže jsme po jejich odjezdu stopovali sami dál. Courali jsme se s několika auty po krátkých úsecích stále na severozápad, ani jsme pořádně nevěděli, kde jsme. Jednou nám zastavil holandský páreček, který tu byl na dovolené a s nima byla sranda. Prvně nám vyprávěli, jak když ona uviděla stopaře, chtěla je hned vzít, ale on byl proti, že to můžou být vrazi, ale ona mu řekla, že je jako policajt aspoň hned může chytit, takže on zastavil. Nálada jim stoupla jakmile poznali, že jsme Češi, protože jako správní Holanďané u nás byli alespoň jednou na prázdninách. Řekli nám kam jedou, ale že si udělají zajížďku horskou silnicí. Nijak jsme neprotestovali, protože v tak pohodové zemi jako Norsko není kam chvátat a navíc jsme poznali skutečnou horskou pidisilničku. Projížděli jsme krásnými horskými scenériemi, měli příjemné společníky, prostě to byla paráda. Když jsme se dostali opět na hlavní silnici, všiml jsem si, že před námi je na autobusové zastávce nějaký stopař. vypadal podivně, v kšiltovce a černých brýlích, ale přesvědčili jsme Holanďany, aby ho nabrali, že se sem vejdeme. Když u stopaře zastavili, vyklubal se z něj stopující Japonec, který tu byl na prázdninách a ujel mu autobus. Nastoupil si a strašně děkoval. Nenechali jsme ho si povídat s Holanďany a hned se na něj vrhli s otázkami na jeho stopování a na stopování v Japonsku, řekli jsme mu, že jsme měli původní plán jet vlakem na Sachalin a pak stopovat skrz Japonsko. Anglicky celkem uměl, ale než odpověděl, vždycky dlouho přemýšlel a odpověď pak řekl několikrát za sebou. Holanďani se vpředu jenom uchechtávali. Vyhodili nás ve svém městečku Sogndalsfjora kde bydleli a my se opět vydali stopovat. Bez cedulí, prostě stále na severozápad. Někdo nás vyvezl údolím nahoru a naším dalším stopovacím místem byla úchvatná silnička s nezapomenutelným výhledem do dlouhého údolí s jezerem. Už bylo po desáté hodině, ale jak je Slunce nad obzorem, tak se člověku nechce jít spát. Ovšem provoz byl minimální, zhruba jedno auto za deset minut. Takže jsme si lehli na silnici a koukali dolu do údolí. Když jsme viděli auto, měli jsme ještě pět minut než přijelo k nám. Asi po hodině lenošení u nás zastavil italský karavan a jeho osadníci nám nabídli 40 km v dobrém směru. Jenom jeden z nich uměl anglicky, takže domluva nebyla nic moc, ale nálada byla výborná. Ukazovali jsme si mapy, oni se zajímali o stopování atd. Nejeli jsme s nimi až do nějaké vesnice, ale nechali se vysadit na břehu jezera Jolstavatnet, kde to bylo nejlepší na přespání. S krásným výhledem na skalní stěny naproti jsme postavili stan, vykoupali se v ledové vodě a šli spát.
Osmý den:
Ráno jsme se sbalili a vyrazili na další putování. Místo na stopování při naší silničce nebylo, tak jsme zahájili pochod v našem směru. Hned za tábořištěm však začínal asi 300m tunel, ale nebylo jak ho obejít a místa bylo uvnitř dost, takže jsme směle vešli. A co se nestalo, jedno z prvních projíždějících aut - náklaďák, zastavil bez mávání a nabídl se, že náš sveze, uprostřed tunelu. Neváhali jsme pochopitelně ani chviličku a už se vezli do městečkě Forde. Zde už jsme konečně měli jasno kam chceme jet a kudy. Krásnou přírodou a vesničkami jsme stopovali stále dál na severozápad. Sice po malých úsecích, ale s krátkými čekacími dobami a skoro vždy nás řidič něčím pohostil. Ve Storebru jsme odbočili na horskou silničku a zkrátili si cestu k dalšímu velkému fjordu - Nordfjorden. To už jsme byli v městečku Stryn, což je významější centrum. Tam jsme opět zamířili do hor, protože jsme měli jasno, že další cesta povede do Geirangefjordu, nejkrásnějšího fjordku Norska. Stále jsme (už od druhého stopu za Oslem) stopovali bez cedule, protože by to s nimi bylo dosti neefektivní. Čekací doby jsou zde malé a sídelní struktura roztříštěna, takže by jen stopařský amatér vyráběl cedule. Opět jsme si zastavili náklaďáček a ten nás dovezl skrz jeden z nejdelších norských silničních tunelů až ke křižovatce nad Geirangou. Tam už jsem byl doma, protože přesně zde jsem už stopoval před rokem, z Geirangy dále na východ. Nyní nám ovšem začalo poprchávat a tak jsme nevěděli, jestli máme risknout stopovat nebo se jít schovat do 300m dalekého ústí tunelu. Nic z toho se nám nezamlouvalo. Když se ale rozpršelo více, utíkali jsme do tunelu, ale než jsme tam doběhli, přestalo. Tak jsme se vrátili na křižovatku, ale zase začalo kapat. Takže byl čas vytáhnou osvědčený multifunkční deštník a stopovat za deště. Prvnímu projíždějícímu autu jsem vystrčenou rukou naznačil, že jako prší, že by nebylo fér nás tu nechávat, a to auto skutečně zastavilo. Byla to učitelka tělocviku a horská průvodkyně. Pěkně se s ní povídalo po dobu cesty, než nás odvezla serpentýnami dolů ke fjordu. Nechali jsme se vysadit nad fjordem u turistické odbočky k místnímu známému vodopádu. Jelikož jsme ho už navštívil před rokem, počkal jsem s batohy u cesty a Jana si tam nalehko zaběhla. Opět nám začalo poprchávat, tak jsme museli na pěší cestu dolů k fjordu nasadit pláštěnky. Dole jsme si prohlídli městečko, okoukali několik českých autobusů, jestli nemají volná místa a vydali se ven z města hledat místo na stopování. V serpentýnách se těžko hledá a tak jsme zakotvili na parkovišti u vyhlídky na fjord a vysomrovali irský páreček, který tu byl na dovolené. Velmi nás obdivovali, že se vydávámě stopem tak daleko a nevěřili nám, že máme v plánu dojet až na Nordkapp. Před tajektem Eidsdal-Linge jsme se s nimi rozloučili a nastoupili na svůj první trajekt. Stál asi 3 eura na osobu, takže se to dalo snést. Na druhé straně jsme rychle z trajektu vyskočili, abychom stihli mávat na auta z něj právě vyjíždějící, ale nikdo se nechytl. Už bylo pozdě večer, i když světlo samozřejmě bylo, takže provoz byl minimální a nezastavil nám nikdo ani během pěší cesty několik kilometrů do městečka Sylte. Tam už jsme byli rozhodnuti jít spát, protože jsme byli dosti znavení. Zbývalo nabrat vodu, takže jsem zašel na benzínku, která právě zavírala, vysvětlil paní kdo jsme a ona mě nechala ještě vodu nabrat. Vzápětí nato na benzínku šla Jana, a když se vracela, nesla v ruce tácky s ohřátými párky! Prý tam té obsluze na benzínce po dnešku zbyly, takže by je prý vyhodila, a takhle jimi může obdarovat chudé stopaře. Spokojenost na obou stranách. Po týdnu jsme kvalitně pojedli a vydali se v našem směru hledat za městečko místo na stan. Když jsme na okraji zástavby narazili na kemp, zaradovali jsme se, že budeme mít teplou vodu, ale ouha, sprchy byly placené, takže jsme si nechali zajít chuť. Na protest jsme postavili svůj stan hned vedle plotu ohraničujícího kemp a použili alespoň tamní záchody. Janě docházela baterie v telefonu, ale v kempu nebyl jednoduchý způsob jak ho nabít. A co se nestalo. Hned vedle našeho stanu jsem na zdi nějakého hospodářského stavení uviděl elektrickou zásuvku a ona fungovala! Takže dnešek se celkově velmi vydařil.
Devátý den:
Ráno jsme se popovezli kousek po naší silnici na sever a na druhý stop jsme si již troufli použít ceduli Trondheim, i když je to víc než 200km daleko a hlavně jsme byli na dosti vedlejší silničce. Ale můj stopařský instinkt neselhal. Po několika málo minutách zastavil chlápek v dodávce a jel až do dalekého Trondheimu. Takže jsme měli na celý den odpracováno. Anglicky moc neuměl, což je v Norsku výjimka, tak jsme alespoň mohli plně obdivovat krásy přírody. Projeli jsme úchvatnou scenérií serpentýn cesty trolů a dále si to frčeli již po hlavní silnici přes Donbas na Trondheim. Ta krásná krajina typu tundry od Donbasu na sever se nedá zapomenout. Dlouhatánskou cestou podél železnice jsme si to frčeli až do Trondheimu, kde nás chlápek vyhodil ve městě, což se nám v ten okamžik nehodilo, ale byli jsme rádi za tak neobvykle dlouhý odvoz. Nakonec jsme zákysu ve městě nelitovali, protože Trondheim se ukázal jako město hodné značky UNESCO. Prošli jsme si nádherné historické centrum a docourali se na východní výpadovku, kde začínala norská páteřní silnice pro oblast severně od Trondheimu - E6 vedoucí až na náš vysněný Nordkapp. Cesta z města na výpadovku nebyla krátká, ale měli jsme dobrou náladu, protože dneska jsme ujeli obrovský kus a plán byl bohatě splněn. Našli jsme vhodné místo na stop za křižovatkou na autobusové zastávce. Dlouho jsme rozmýšleli, jakou ceduli udělat, a rozhodli jsme se drze pro Nordkapp (1400 km!), dálkové cedule tu zjevně fungují. Fungují. Za chvíli nám zastavila nějaká slečna, že jede asi 80km naším směrem. Byli jsme její první stopaři v životě. Takže z nás tahala informace hlavně stopařského charakteru. Byla příjemná, ukazovala nám zajímavosti svého regionu jako např. nejošklivější kostel v Norsku atd. Omlouvala se, že nejde dál než do práce (pracovala jako noční barmanka), ale stejně si udělala zajížďku, aby nás odvezla na dobré místo na stopování. Dnešek byl velmi úspěšný. Den zakončujeme za Trondheimem, dokonce až za hlavní odbočkou do Švédska, takže tady budou už jenom auta jedoucí daleko na sever. Dalším větším městem je až několiksetkilometrů vzdálený Narvik. Skončili jsme u nějaké malinké vesničky nedaleko od moře a už se nám nechtělo stopovat, protože provoz byl slabý a pro dnešek jsme měli bohatě odpracováno. Kousek za silnicí jsme postavili stan. Jelikož nám docházela voda, vydal jsme se do nedalekých stavení pro pitnou vodu, ale neúspěšně. Coural jsme po dvorcích, zkoušel i zvonit, ale nikdo neotvíral. Kdo by taky otvíral nějakému týpkovi s lahví, který o půlnoci zvoní u dveří stavení, i když je ještě světlo. Takže jsme usnínali žízniví.
Desátý den:
Ráno jednoduše zabalit a stopovat na naší silnici. Ta nám bude domovem po několik dalších dní, jedna hlavní silnice stále na sever, žádné komplikované úseky a lidi jedoucí dlouhé vzdálenosti, prostě stopařský ráj. A hned první auto byl perfektní odvoz. Pán ve velkém a pohodlném autě s klimatizací, jedoucí rychle ale bezpečně, a hlavně jedoucí daleko. Ukazoval nám na mapě kam přesně jede, ale nám stačilo ubezpečení, že jede po naší E6 několik set kilometrů než odbočuje. Vyjižděl velice brzo ráno z Osla, kde pracuje. Povídali jsme o všem celý den a pozorovali krásnou norskou přírodu všude okolo. Udělali jsme pauzu u polárního kruhu, kde nás pozval do hospody na pití. Cesta byla nekonečná, takže jsme mu v autě i několikrát usnuli. Vyhodil nás ve městečku Fauske, kde odbočoval z hlavní silnice. To už jsme byli na 67. stupni severní šířky. Dlouho jsme vydýchávali tak perfektní odvoz a jelikož ještě nebyla moc pozdě večer, šli jsme stopovat. Brzy jsme chytli chlápka, který jel pár kilometrů po hlavní, ale nemůžeme chtít stále několikasetkilometrové odvozy. Skončili jsme na břehu mořském kdesi před Lofotami. Postavili jsme stan na pláži a plni dojmů usnuli.
Jedenáctý den:
V noci nám pršelo, takže ráno jsme měli ve stanu mokro a navíc stále kapalo, tak nám nezbylo než čekat až přestane.
Dvanáctý den:
Přestalo až ráno. To jsem doposud nezažil, strávit na stopu nedobrovolně dvě noci na jednom místě. Museli jsme nechat věci trochu oschnout, ale už jsme měli absťák na další stopařský den. S několika krátkými couráky jsme dojeli až k jedinému trajektu na této hlavní silnici. S řidičem jsme se rozloučili s tím, že to s trajekty umíme a dál pojedeme na vlastní pěst. Už když jsme vcházeli na trajekt jsme si všimnuli zajímavého týpka a nápadném kroji, s kusem klády jako hůlkou a srolovanou dekou místo mošny. Nevypadal jako stopař, ale choval se tak. Hodili jsme s ním řeč a vyklubala se z něj jedna z nejzajímavějších postav, co jsme kdy na stopu potkal. Byl to Němec, stopař, ovšem ortodoxní stopař. Cestoval s minimálním vybavením jedné deky na spaní a trochou jídla na dva dny, pracoval kde se dá a cestoval stopem. Prvně projel celé Německo, a pak se vydal do Norska. Jeho kroj mu ve stopování prý hodně pomáhal. Sbírál razítka měst, která navštívil a měl jich velkou sbírku v sešítku. Měl náš nekonečný obdid z toho, s jakým minimem věcí cestuje. Navzájem jsme se na lodi s nim podělili o trochu jídla, pokecali o cestování a bez placení vycupitali na druhém břehu z trajektu rychle na silnici. Začali jsme stopovat na plácku hned na parkovišti u přístavu, ale z dávky aut z našeho trajektu nám nikdo nezastavil. Takže jsme měli hodinu čas než se trajekt otočí a přiveze nová auta. Sedli jsme si na lavičku a s oním dobrodruhem pokračovali v klábosení. Hodina utekla jako voda a byla tu nová auta. My jsme šli opět na parkovišťátko, ale kolega zcela nesmyslně na příjezdovou cestu, kde nebylo kde zastavit. Mávnul, a zastavilo mu první projíždějící kamion. Ortodoxní stopař se v něm nezapřel. My jsme konvenčně stopovali dále na parkovišti a velmi si přáli, aby nám už někdo z této dávky aut zastavil. A stalo se. Zastavilo osobní auto se značkou Brém a v něm seděl jedinej chlápek. Byl tu na dovolené, sám bez manželky a dětí. Asi plánoval brát stopaře. Zeptali jsme se ho kam jede a on jel na Nordkapp! Neuvěřitelné se stalo skutečností. Několikset kilometrů před Nordkappem jsme měli odvoz až tam. Realita však nebyla až tak růžová, protože on tam nejel přímo a navíc se tam nedalo dojet za jeden den. Alespoň jsme mohli počítat s tím, že dneska nás Nordkappu přiblíž jak to jen půjde. Začali jsme se s ním vybavoval o cestování, o životě, o norsku atd. Pracoval ve farmaceutickém průmyslu v Hamburku, takže do kapsy neměl hluboko. Byl evidentně rád, že má s kým cestovat. V duchu jsme kalkulovali, kam nás až tak může hodit a jestli by se dalo zařídit, abychom s ním jeli i druhý den, ale neodvažovali jsme na toto začínat řeč a i on toto nijak neřešil. Prostě jsme s ním jeli stále na sever, s přestávkami na zajímavých místech. Projeli jsme si Narvik a kousek za ním zajeli polní cestou k moři a tam udělali tábořiště. Chlápek spal v autě a my jsme si postavili stan kousek odtamtud. Večer jsme ještě hromadně uvařili a vzájemně se podělili a byl to prostě příjemný čas daleko od domova.
Třináctý den:
Ráno v klidu zabalit, nasednout do auta a jede se dál. Vypadali jsme jako dětičky se svým tatínkem na dovolené. Ač jsme se s chlápkem dobře bavili, stále ve vzduchu visela nezodpovězená otázka. Kam až s námi pojede? Jede přímo až na Nordkapp? Z nepřímých pozorování a jeho vyprávění včera jsme se shodli na tom, že chlápek měl svůj plán, ale kvůli nám ho dosti mění - nestaví tam kde chtěl, mění plány do budoucna, vytvořil si na nás fixaci (tohle neni sranda). Jeli jsme opět celý den stále na sever a situace se zahušťovala. Přece s ním nepojedeme více než 2 dny až na Nordkapp a on přece kvůli nám nezmění plány a nepojede domů Finskem. Všechno tomu ale doposud nasvědčovalo. Necítili jsme se díky jeho ochotě dobře. K večeru se věc ale vyjasnila. Konečně řekl, že hodlá navštívit Hammerfest, a tak jsme měli důvod ho opustit. Vyhodil nás na příslušné křižovatce asi 150 km před Nordkappem. Dlouho jsme se s ním loučili a vyfasovali od něj výslúžku na cestu. Už bylo pozdě večer a tak jsme šli postavit stan k nedaleké říčce. Udělali jsme jídlo, umyli se v potoku a vlezli do stanu. Takto severně jsme ještě nikdy nespali, byli jsme už za 70. rovnoběžkou.
Čtrnáctý den:
Spakovali jsme se někdy odpoledne, protože plán byl nenáročný a jasný, dojet za dnešek na Nordkapp a na tomto exotickém místě přespat. Mysleli jsme si, že to bude hračka, je to kousek a jezdí tu mnoho turistů, ale chyba lávky. Stopovali jsme na výborném místě, ale auta nejezdila. Kalkulovali jsme s tím, že už tudy asi dnešní turisti projeli, aby stihli půlnoční Slunce a možná tato kalkulace nebyla daleko od pravdy. Po několika hodinách nám zastavil norský autobus s tím, že jede do Honningsvagu, což je poslední sídlo před Nordkappem, takže nebylo co řešit. Byl to prázdný dálkový autobus a řidič tam asi bydlel. Byla to pohodlná jízda krásnou tundrou, jediná chybka byla, že jsem nevychytal podmořský tunel vedoucí na Mageroya a nedomluvil s řidičem abychom se mohli schovat. Zaplatili jsme tak asi 8 eur na osobu jenom za průjezd 5 km dlouhým tunelem. Jana mi to sice potom připomínala, ale třeba by se na to řidič netvářil nadšeně, přecijenom norská mentalita bude trochu jinde; možná to tak bylo dobře. Tunel je zajímavý tím, že se jede stále rovně a do podmořského oblouku - polovina cesty stálé klesání, polovina stoupání. Vystoupili jsme si na okraji vesnice a tipovali, jestli do večera na ten slavný Nordkapp těch pár kilometrů dojedeme, protože provoz byl tragický. Auta byla povětšinou plná turistů a jejich frekvence se počítala na mnoho minut. Asi po půl hodině nám ale zastavila francouzská rodinka v karavanu a tak jsme se splnili svůj dlouholetý sen a ocitli se stopem na Nordkappu. Nádhera, exotika, konec světa, mraky turistů, plné parkoviště. Za vjezd do areálu se opět platilo, tak jsme si vyskočili před závorou a vydali se k útesu na vyhlídku. Cestou jsme míjeli spoustu stanů postavených volně na pláni - stopaři, motorkáři, všechno možné. Potkali jsme tam i dva Čechy, takže jsme s nimi lehce pokecali. Došli jsme se podívat na samotný konec ostrova ke známému globusu, protože plot kolem areálu ještě nebyl postaven, a tak se tam nedaly vybírat poplatky za vstup. Za rok se tam již vybírat bude. POčasí se ale rychle zhoršovalo, tak jsme postavili stan, i když již mokří. Foukal neskutečný vítr, mlha se vali obrovskou rychlostí přes ostrov, podmínky pro drsňáky. Museli jsme zevnitř podpírat stan, aby ho vítr nezdemoloval, ale přesto se jedna tyčka zlomila, byla to neskutečně silná vichřice. Usínali jsme vyčerpaní, ale spokojeni s dobytou exotickou metou.
Patnáctý den:
Ráno jsme museli zkonstatovat, že jsme to s tím stanem vymňoukli, ale nic se nedalo dělat. Déle jsme se zdržovat nechtěli, protože počasí bylo podobné včerejšímu večeru, neuvěřitelně silný vítr a poprchávání. Oblékli jsme si na sebe všecko co jsme měli a šli stopovat na výjezd z parkoviště. Schovávali jsme se pod stříškou a vždy když něco jelo, mávli jsme. Asi po čtvrt hodině se zadařilo a vzal nás párek starších Němců v karavanu. Konečně v teple a s odvozem. Byli ze Sárska a měli příšerný přízvuk. Jeli zpátky Norskem, tak nás alespoň mohli hodit na silniční odbočku do Finska, zhruba 50 km. Placený tunel jsme přejeli připláclí na podlahu karavanu, takže jsme nic neplatili, byl to ostatně jejich nápad. Vyhodili nás na křižovatce u Smjorfjordu, kde už jsme zase měli hezké počasí. A to takové, že jsme se šli vycachtat do moře, a jelikož jsme byli východně od Nordkappu, mohlo to už být Barentsovo moře a tudíž i Severní ledový oceán. Exotika jak se patří. Snažili jsme se usušit mokré věci z rána a uvařili jsme jídlo. Pak jsme si stopli mladíka jedoucího 100km do Lakselvu, což je předposlední město před hranicemi s Ruskem. Nechali jsme se vyhodit u supermarketu, abychom utratili zbylé koruny. Nakoupili jsme nějaké to jídlo a znovu žasli nad cenami. Sedli jsme si na lavičku před obchod a bužírovali. Začalo těžce pršet, tak jsme se šli schovat pod stříšku a pozorovali Rusy kšeftující u dodávky. Když se vyjasnilo, vydali jsme se na pochod k okraji města. Dosáhli jsme odbočky na jih, na Finsko. Tady jsme poprvé zamířili mimo přímořský pás a viditělně se proto změnil ráz krajiny. Začala lesotundra, můj oblíbený vegetační pás. Stopoval jsme jenom chviličku, když se pro nás vrátil tmavší chlápek s velkou dodávkou. Ukázali jsme mu v mapě, kam chceme a on nás nabral. Anglicky nemluvil moc dobře, byl to přistěhovalý Íránec. Začala krásná jízda krásnou krajinou, to se těžko popisuje. Hlaďoučký asfalt, prázdné silnice, není horko, cesta ubíhá, losy u silnice, prostě nádhera. Íránec nám vyprávěl jak sem přišel, jak je Írán bohatý na jazyky, jak nevěřit je hřích, jak nám to sluší, prostě chtěl pořád kecat. Vymámili jsme z něj, kam jede, ale vůbec nám to nesedělo v mapě, jakoby už z počátečního města jel úplně jinam. Po chvíli spekulací se to vyjasnilo, jezdí touto mnohem delší cestou, protože je podle něj lepší. Kdyby byla zima, tak neřeknu, ale teď neměl prostě důvod nejet podél moře. Když jsme dojeli do svého cílového místa kousek před finskými hranicemi, snažili jsme se mu vysvětlit, aby nás vyhodil, ale on furt tvrdil, že nás musí zavést k řece. Ukazovali jsme mu křižovatku, kde je odbočka na Finsko, řikali jsme mu, že tam chceme, ale on si nedal říct, že nás zaveze k mostu do Finska. Zajížďka byla dokonána a on se s námi vydal podél řeky směr Rusko. Mysleli jsme, že je tu nějaká objížďka, ale on nás vezl ještě 100 km na jiný hraniční přechod než ten, od kterého jsme byli pár kilometrů, prostě expert. Slib ale dodržel, byli jsme na finské hranici. Rozloučili jsme se s ním, dal nám s sebou plechovku jakési oříškové pomazánky a my jsme byli rádi, že jsme se ho zbavili. Nakonec jsme ale zajížďky nelitovali, protože jsme se dostali na nejsevernější finskou silnici, což už je samo o sobě exotika. Přešli jsme moc přes řeku a ocitli se v zemi mnoha tisíců jezer. Už bylo pozdě v noci, ale Slunce pořád vesele svítilo na obloze. Nikde žádná kontrola, jenom na finské straně jakási budka. Zašel jsem tam pro razítko, ale tam mi dva chlápci řekli, že ani žádné nemají. Tomu se řiká Schengen. Dál už jsme nejeli, pro dnešek úkol splněn. Zašli jsme na odbočku ze silnice, postavili stan, umyli se v řece a zalehli.
Šestnáctý den:
Vyhrabali jsme se ze stanu až k večeru, takhle daleko za polárním kruhem se nemusí vnímat den a noc, cestuje se podle libosti, světlo je pořád, jenom v nočních hodinách jezdí mnohem méně aut. Sbalili jsme stan, postavili se na silnici vedoucí přímo na jih a začali čekat. Hodinu, dvě, nic, prázdno. Pořád kolem jezdil jakýsi traktorista do nedaleké odbočky, zhruba každou hodinu, a při každé otočce se na nás smál čím dál víc. Stopovali jsme samozřejmě bez cedule, protože široko daleko nebylo kam jet jinam, než rovně na jih. Konečně po několika hodinách zastavil jakýsi chlápek a těžkopádně nám vysvětlil, že jede jenom kousek. Brali jsme ale všecko. Skutečně jel jenom asi 30 km, ale byli jsme rádi, že jsme se pohnuli. Cesta byla beztak nádherná, lesotundra, jezera, nikde ani noha, prostě romantika. Vyhodil nás uprostřed pustiny a zmizel na lesní odbočce. Už byl večer, tak jsme dále nehodlali čekat na další auto, protože by už nemuselo žádné projet, postavili v lese stan a pro dnešek stopování ukončili.
Sedmnáctý den:
Vstali jsme relativně brzy, protože jsme nechtěli promrhat další den. Zabalili jsme se, postavili na silnici a čekali. Po první hodině nás to nebavilo, tak jsme se vydali na pochod, po silnici stále na jih. Po dvou hodinách neuvěřitelná věc, jelo auto. Viděli jsme ho již z dálky, tak jsme se mohli řádně nachystat. Všechno jsme naaranžovali, vyčkali až se přiblíží a jakoby nic jsme na něj ležérně mávli. Samozřejmě zastavilo, navíc jsme si všimli, že to je polské auto. Takže jsme se s nimi hned dali do družného hovoru, pochválili polský přístup ke stopu, vyložili jim naši cestu, prostě opět bylo s kým pokecat. Ona tady byli na lovu motýlů a občas zastavili a vyběhli na loučku s foťákem hledat motýli. Nálada byla vynikající a těch zhruba 50 km s nimi rychle uteklo. Končili v Ivalo, kde dočasně bydleli, nejsevernější městečko ve Finsku. Konečně nám začal normální provoz. Stopovalo se víceméně normálně, jenom s finskou angličtinou na severu to není moc slavné. S asi třemi auty jsme dojeli několik stovek kilometrů do Rovaniemi, což je nejsevernější velké finské město, hlavní město regionu Lappi - Laponska. Kousek před Rovaniemi jsme míjeli i údajný domov Santa Clause, který slouží jako turistická atrakce, stejně jako polární kruh. Před Rovaniemi jsme měli jeden nezapomenutelný zážitek. Stopovali jsme na nějaké benzínce u hlavní silnice, s cedulí Rovaniemi, když tu na parkoviště u benzínky přijel autobus s japonskými turisty. Někteří se začali courat na záchod, ale ostatní vylezli z autobusu, stoupli si podél něj do řady a koukali na nás jako na atrakci. Za chvíli začali vyndavat foťáky a začali nás fotit. To hlavní ale teprve přišlo. Jejich kulturní zvyklost jim velí nechat se vyfotit u každé památky (Japonec před Eiffelovkou, Japonec stojící na Karlově mostě atd.), takže několik z nich si stouplo před nás a nechali se vyfotit, pěkně s viditelnou stopařskou cedulí. Pak naskákali do autobusu a odjeli a my jsme z toho měli ještě dlouho poté veselou náladu. V Rovaniemi jsme se nechali vyhodit u supermarketu na jižní výpadovce, naklusali do obchodu, přestože jsme si v Norsku řekli, že ta útrata nám musí stačit, a nakoupili nějaké to jídlo. První styk s placení eury. V obchodě se nedalo nevšimnout kulturního fenoménu, který by se dal shrnout slovy: Fini jsou poloviční Rusové. Musejí mít všechno o něco větší. Mléko se prodává po litru a půl, chleby dvoukilové, velká balení všeho. Utratili jsme dvacet babek a stoupli si na silnici před obchod. Použili jsme ceduli Kemi (100 km), která zabrala. Po chvíli nám zastavil nějaký mladík v otřískaném autě a poté, co jsme na něj spustili anglicky, viditelně znervózněl a rozklepal se. Neměl však odvahu nás odmítnout, takže jsme k němu vlezli. Vůbec si nechtěl povídat a evidentně se nás bál, ani v nejhorším snu ho nejspíš nenapadlo, že si ho stopnout neznámí cizinci. Nabízeli jsme mu nějaké laskominy, ale to jeho strach nezmenšilo. Vydolovali jsme z něho, že jede na jih od Oulu, což bylo přímo super, vezl nás solidní rychlostí asi 2h a vyhnuli jsme se dvou větším městům. Vyhodil nás na křižovatce, kde odbočoval, velmi jsme mu poděkovali a jemu se viditelně ulevilo, že už bude sám. Do konce života už stopařům nezastaví, škoda. Byla už solidní tma, navíc začalo festovně pršet. Rychle jsme zalezli do autobusové zastávky a čekali, nic jiného jsme dělat nemohli. Vynikající stopařský den končil velmi nepříjemně. Tma, déšť, žádné místo na spaní. Počkali jsme až přestane pršet a courali mokrou trávou kolem křižovatky. Nakonec jsme stan museli postavit nouzově na dohled od silnice na promáčené půdě, nebylo zbytí. Za dnešek jsme ujeli pořádný kus cesty a dali jsme si smělý závazek (tady, 400 km od Helsinek) dostat se další den na trajekt od Estonska.
Osmnáctý den:
Sbalit mokrý stan a stopovat, ať to dneska stihneme. Stopovali jsme na autobusové zastávce s cedulí Helsinki. Přicházeli lidi, koukali na nás, ale přijel autobus a tak jsme byli zase sami. Viděli jsme přijíždět obrovský kamion amerického typu, s dlouhým čumákem. Jana jen tak prohodila, že by se tim chtěla svést a v tu chvíli začal brzdit. Neuvěřitelné se stalo skutečností. Parádní zážitek. Jel naším směrem sice jenom půl hodiny, ale stálo to za to. Vyhodil nás však na úplně blbém místě, ale jak to tak chodí, právě na takových místech chytne člověk rychle stop. Cedule nejspíš zabrala, zastavili nám dva dědové v obytném autě jedoucí kousek před Helsinki. Anglicky neuměli, takže domluva nebyla možná žádná. seděli jsme v zadní části na posteli, přičemž tam měli neuvěřitelný bordel, větší jsem v autě doposud neviděl. Věci házeli přes sebe, všechno na zemi, sednou si nebylo kam. Neustále se s námi chtěli bavit, ale nebylo jak. Alespoň se nás nebáli. Jeli lážo plážo, takže jsme s nimi strávili půl dne, ale zase to byla pohodová jízda mezi tisíce jezery. Vyhodili nás na dobrém místě, na benzínce u dálničního nájezdu. Tam jsme si udělali pauzu a po chvíli stopovali s dobrou vidinou dnešního cíle. Ale ouha. Zastavila nám jakási pani, která uměla dobře anglicky, fandila stopařům, ale o stopování nic nevěděla, a tak se stalo, že nás vyhodila přimo na dálnici u výjezdu. Nedalo se tomu zabránit. Rychle jsme se přesunuli na nájezd, kde jsme doufali, že nás nevyhmátnou cajti. Naštěstí jsme relativně rychle odjeli s nějakým chlápkem a trvali na tom, aby nás vyhodil na benzínce. Podařilo se. Nepodařilo se už to, že by jel ten kousek do Helsinek, skončili jsme asi 10 km před městem. Další zdržovačka, komplikovaný výjezd, takový kousek před městem nikdo nezastavoval, večerní mizerný provoz, prostě nálada šla rapidně dolů. Naštěstí nám zastavil postarší chlápek, ze kterého se vyklubal Kubánec, který tu pracoval. Dřívě dělal i v Rusku, takže jsem se s ním domlouval rusky, docela exotika. Pořád nám něco povídal, ale moc mu rozumět nebylo. Vyhodil nás velmi blízko centra, což se nám podařilo mu vysvětlit. Bylo 22:15, přičemž jsem z internetu věděl, že nejlevnější trajekt do Tallinu jezdí v 23:00. Nejhorší bylo, že jsme byli uplně nově v neznámém městě, bez mapy, před představy o vzdálenostech, bez orientace. Začal závod s časem, protože kdybychom ten trajekt nestihli, museli bychom někde ve městě spát a potom buď platit velké peníze za ranní trajekt nebo čekat celý den na další noční. Ptal jsem se lidí na cestu do přístaviště, ale skoro z nikoho jsem se nic nedozvěděl, protože všichni tvrdili, že přístavišť a trajektových splečností jezdících do Tallinu je v Helsinkách několik na různých místech a samozřejmě nevěděli, která je ta naše vyhlédnutá, nebo nevěděli, kde sídlí. Nabrali jsme prostě směr moře a nasadili velmi ostré tempo. Bylo 22:40 když jsme procházeli centrum města, ale stále jsme netušili, jak je to daleko do přístaviště ani kam přesně jít. Byl to prostě risk. Chytli jsme se ukazatelů a konečně dorazili k vodě, ovšem bylo už 23:00. Úplnou náhodou jsme došli do přístaviště, kde jsem poznal loď vyhlédnuté společnosti, ale v ten okamžik jsme si připadali jak ve filmu. Hrdinové mají vykalkulovanou několikadenní cestu, musí stihnout nějaký spoj a přijdou o několik okamžiků pozdě. Loď už huntovala motory a my jen čekali, kdy vypluje. Přesto jsme si řekli, že si dojdeme do haly zjistit informace o lístkách a tam jsme viděli, že jedna kasa má ještě otevřeno. Bylo 23:05. Zeptali jsme se pani, kdy odjíždí ten trajekt do Tallinu a ona nám řekla, že v 23:10. Neuvěřitelná věc tento den podruhé. Rychle vyndat pasy a peníze, stálo to podle předpokladu 26 eur na osobu, a v poslední minutě jsme po můstku vyběhli na loď. Ten pocit se nedá popsat. Že přijedeme v noci do dalšího neznámého města bez mapy jsme v ten okamžik neřešili. Na lodi jsme si to samozřejmě prolezli, umyli se na záchodkách, probrouzdali palubu, koukali na ruský film v jídelně a po přibližně hodině a půl jízdy přistáli v Tallinu. Pasová kontrola minimální, stejně jako v Heslinkách, žádné otázky, žádné kontroly, dají jenom razítko a čau. Teď už jsme měli tmu a navíc nebylo nikde nic otevřeno, neznámé místo. Nejsme ale amatéři. Zeptali jsme se rusky taxikáře, kterým směrem máme jít, pokud chceme na jižní výpadovku, on ukázal směr a my jsme se vydali na noční pochod Tallinem. Byli jsme unavení, batohy těžkli, ale město je to nádherné. Historické centrum připomíná Český Krumlov. Malé uličky, opravené domy, historické jádro ohraničené a na vršku, prostě idylka. Šli jsme stále stejným směrem, ale co se nestalo, došli jsme k nádraží, které bylo hned vedle přístaviště. Neuvěřitelným způsobem jsme se stočili a došli skoro na výchozí bod. Takže znova, kouknout na zastávce na mapu, nabrat směr a vyrazit. Jeden Rus nám tam poradil, že skutečně jsme byli na Baltském vokzale, protože jsme tomu nechtěli věřit. Začalo pršet, a tak jsme daleko nedošli a schovali se do podchodu u nádraží. Kde se vzali, tu se vzali, přišli nějací dva Rusové, jeden opilý, druhý snad jen mírně. Prvně se s námi bavili přátelsky, odkud jsme a tak, pak nás poprosili o příspěvek na pivo a skončilo to u výhružek násilím. Dost blbá situace, dva Rusíci proti nám dvou, noc na okraji parku, nikde nikdo. Začalo dohadování, stupňovaný vyhrožování, naštěstí jenom ze strany toho více opilého, jeho kolega se ho snažil krotit a byl na naší straně, ovšem netroufal si zakročit rázněji. Pomáhal nám mu vysvětlovat, že žádné peníze nemáme, že jsme jenom studentni apod. Nezabíralo to, opilec začal zcela zřetelně naznačovat násilí. Zvažovali jsme varianty řešení, ale nic se nezdálo dobré. Báli jsme se i vytáhnout mobil a (předstírat) volání policie, protože by nám mohl být okamžitě znárodněn. Kolega nás přesvědčoval, že jeho kamarád skutečně chce jenom na pivo a že nám dá pokoj, když jim dáme trochu peněz. To bychom i udělali, jenomže jsme měli pouze velké eurobankovky a žádné estonské peníze. Vytáhnul jsem z kapsy 50 Kč a snažil se toho opilého přesvědčit, že to je 50 eur. Kolega mi v tom pomáhal, ukazoval mu, že získali 50 eur, ale nepomohlo to. Padesát babek si ale stejně vzali, jen tak od cesty. Nakonec jsme se jich zbavili tak, že Jana přecijenom vytáhla mobil a kolega přesvědčil ožralu, že zavolala policii, i když ve skutečnosti nic nevyťukala, on už toho moc nevnímal, ale na agresivitě mu to neubíralo. Odešli pryč, my jsme z toho vyvázli relativně velmi výborně, bez větší hmotné ztráty, jenom na psychice to teda dost ubralo. V noci prostě radno nemeškat ve městech. Naštěstí už nepršelo, takže jsme se velmi rychle a velkým obloukem od místa jejich odchodu vydali pryč. Prošli jsme si podruhé noční prohlídku historickým jádrem a přes zástavbu ze sovětských dob došli asi 2h pochodem do lesíka u naší výpadovky. Bylo 5 hodin ráno, takže jsme postavili stan a kašlali na to, že nás někdo při rozednění uvidí a po velmi náročném dnu usnuli.
Devatenáctý den:
Vstávali jsme někdy kolem poledne, ještě plni včerejších dojmů z dobrodružné prohlídky centra Tallinu. Spakovali jsme se a šli stopovat na výpadovku. Ale ouha, nic nás nebralo. Posunuli jsme se dále, ale hodinu nic. Vypadalo to, že jsme ještě blízko centra a tak jsme začali zjišťovat, jak použít MHD. Ptaní lidí byl dost problém, všichni umí jenom rusky. Povedlo se nám ale vyzjistit, že revizoři chodí jenom občas a s jízdou bez lístku nebývá problém. Vlezli jsme do nějakého autobusu a doufali, že pojede aspoň kus po naší výpadovce. Sice jsme se klepali strachy, ale výsledek se bohatě vyplatil. Autobus nás vezl 20 minut na úplný okraj města, což bylo štěstí, že zrovna tato linka jela po naší výpadovce. Octli jsme se na okraji města s vynikajícím místem na stopování, na výběr jsme měli autobusovou zastávku a široký odstavný pruh typický pro Sovětský svaz. Zkusili jsme zastávku, ale odstavný pruh za křižovatkou se ukázal být lepší. Po chvíli jsme chytili chlápka jedoucího až na samý jih Estonska, takže dnešek se ukázal být stopařsky velmi vydařený. Vezl nás stále na jih, ukazoval nám zajímavá místa a cesta s ním rychle utekla. Vysadil nás na hlavní silnici kousek před hranicemi. Tam jsme na dobrou hodinu zakysli, protože provoz byl minimální a nikdo navíc nejel na hranice. Někoho jsme tam ale nakonec stopli, přešli bez problémů a otázek hranici a ocitli se v Lotyšsku. Za přechodem byl, jak to tak na hranicích bývá, minimální provoz, tak jsme se vydali na pochod za nejbližší vesnici, protože tam to nemůže být horší. Míjeli jsme strašně dlouhou protistojící frontu kamionů a zdravili našince. Zkoušeli jsme mávat na projíždějící kamiony a brzy zastavil Ukrajinec. Sláva, s ním jsem ještě nejel. Mohl nás svést jenom kousek, protože šel spát, ale i to se hodilo, dostaneme se aspoň na nějaké parkoviště ve vnitrozemí. Povídali jsme si s ním, vyzvídal jsem, jaké je to se stopem na Ukrajině a on říkal, že nebezpečné. Fandil nám a byl evidentně potěšen, že nás může svést. Skončili jsme na parkovišti u moře, takže po nezbytném nabrání vody v restauraci nezbývalo než jít postavit stan na pláž, umýt se v moři a zalézt do stanu.
Dvacátý den:
Dopoledne ještě skotačení na pláži a potom raději sbalit stan, abychom neměli na stop jenom několik hodin jako včera. Stopovali jsme na ostavném pruhu u parkoviště, ale bylo tam žalostně málo místa díky dlouhé frontě stojících kamionů. Dlouho nám trvalo, že nám na ceduli RIGA zastavil chlápek. Zase to ale stálo za to. Sice jenom chlápek v dodávce, který uměl jenom rusky, ale zase nás zavezl až na potřebnou výpadovku z Rigy. Pamatoval jsem si, že tam je benzínka Shell, což řidičovi pomohlo v orientaci. Ocitnul jsem se přesně na tom samém stopařském místě jako před rokem s Michalem při cestě z Ruska. Opět jsme porušili zásadu, že posledně jsme nakoupili naposled a zašli do vedlejšího supermarketu. Platba kartou, kdy se nemusí měnit místní peníze při jednodenní návštěvě, je dobrá vychytávka. Na druhou stranu ale člověk jde z pohodlnosti nakupovat, i když nutně nemusí. Začli jsme stopovat s cedulí LT jako Litva a po delším čase se chytnul jakýsi chlápek v žigulíku jedoucí po výpadovce na okraj města. Lepší než nic. Stáli jsme tedy už mimo město, ale situace nevypadala lépe díky slabému provozu. Ale co se nestalo, za chvíli nám zastavil mladík v kabrioletu! Pracoval v Irsku, uměl perfektně anglicky, fandil stopařům a podobně. Byla s nim dobrá zábava. Zavezl nás do svého městečka zhruba 50 km před hranice a dal nám poslední rady, např. ohledně umístění policejní stanice. Došli jsme po naší silnici na okraj městečka, zalezli do neobdělávaného křovinatého pole, postavili už řádně rozbitý stan a zalehli.
Dvacátý první den:
Ráno už bylo ve vzduchu cítit finále, protože jsme si řekli, že bychom mohli domu stihnout dojet za dva dny. Na ceduli jsme chytli chlápka jedoucího přes hranice do vnitrozemí Litvy. Vyhodil nás na obchvatu Panevezysu, kde jsme stáli docela dlouho, protože tam auta jezdila rychle a z jakéhosi důvodu s malou frekvencí. Alespoň jsme dělali různé blbosti a srandu z protijedoucích aut. Odtamtud nás vzal jakýsi pán se svojí starou matkou, připadali jsme si jako na vesnici v Rusku, žigulík, pani šátek na hlavě, rádi, že to vůbec jede, no idylka. Jeli až těšně před hranice, takže nám dosti pomohli, přejeli jsme Litvu jen s jedním přestupem. Celou cestu z Finska jsme měli krásné horské počasí a dnes vyvrcholilo. Možná ne teplotně, ale naším utrpením. Došla nám voda, věc obvyklá, ale to jsme netušili, že v celé oblasti je nízká hladina podzemní vody a nedostatek vody je v těchto dnech všeobecný. Na benzínce neměli, nic neteklo, v restauraci mi nechtěli dát, že šetří, uspěl jsem až ve směnárně, kde mi pán dovolil odlít si z nádržky půl litru vody. Krize. Během asi 10 minutového pochodu na samotnou hranici jsme se připravovali na problémy s jejím překonáním, protože na netu se píše, že tento přechod slouží jenom autům, pěší a cyklisté ho nesmí překročit. Museli bychom se k někomu vsomrovat ještě před celnicí, a to je vždycky horší než stopovat až za hranicí. Dohodli jsme se, že budeme dělat, že o žádném pravidlu nevíme, a uvidíme, jak to vyjde. Vyšlo to, zdá se, že pravidlo po vstupu EU už neuplatňují. Opět se nás nikdo na nic neptal a nic nám kromě pasu neprohlíželi. Zdárně jsme prošli přechod a začali stopovat s dálkovou cedulí Varšavy. Už byl večer a za dnešek jsme toho moc neujeli, plán nevypadal uskutečnitelně. Zastavila nám partička německých důchodců ve starém karavanu a vzali nás asi 50 km do vnitrozemí. Hodně si s námi povídali, byli rádi, že nám mohou pomoci, dali nám spásnou vodu a vyprávěli, jak byli v Pobaltí na dovolené, že je sem táhne historie. Jasní Prušáci. Když nás vyhodili kdesi na odbočce z hlavní silnice na Varšavu, už se stmívalo. Ale neměli jsme co ztratit, zkusili jsme to. A zadařilo se. Zastavila nám nějaká pani a kousek nás popovezla na nějakou benzínku. A co se nestalo, poznal jsem tu samou benzínku, poblíž které jsem před rokem s Michalem spal při cestě do Ruska. Nevyzpytatelné jsou cesty stopařovy. Nechtělo se nám jít do lesíka na ono místo, ale okolo prostě nebylo kde stan postavit. Chvíli jsme čmuchali okolo, ale skutečně nic. Tak jsme to vyřešili radikálně. Před restaurací u benzínky byla zahrádka se stoly na venkovní jídlo. Zalezli jsme do zahrádky, vytáhli spacáky a schoulili se pod stůl. Ráno nás určitě někdo najde, ale to nás nemůže rozhodit.
Dvacátý druhý den:
Ráno jsme si řekli, že prostě musíme dát finiš až domu, i když jsme byli na severovýchodě Polska. Stopli jsme slečnu jedoucí až do Varšavy, takže na začátek to vypadalo slibně. Vyzvěděli jsme od ní, jak vyjet nejlépe z Varšavy. Povídali jsme si s ní o cestování a ty dvě hodiny jízdy přijemně utekly. vyhodila nás v samém centru. Věděli jsme kam jít - na hlavní nádraží, tam najít odjezdy autobusů kolorowaných, které jezdili přesně na naší výpadovku mimo město a to navíc zadarmo. Servis pro stopaře jak dělaný. Půl hodiny jsme jeli z města do centra Janki, což je neuvěřitelně obří nákupní středisko. Nebyly bychom to my, abychom neskočili nakoupit, i když už po třetí jsme si řekli, že je to tentokrát naposled. Strávili jsme asi 2h v hypermarketu. Po poledni jsme se najedení rozhoupali ke stopu, došli na výpadovku a vytáhli ceduli Wroclaw. Lidi na nás okamžitě začali troubit a kamsi podivně ukazovali, ale nás profíky to nemohlo rozhodit. Až po několika málo minutách nám okolojdoucí chlápek vysvětlil, že tohle je výpadovka na Krakow a ne na Wroclaw. No, každý se může někdy zmýlit. Naštěstí je nákupní centrum právě na rozdvojení výpadovek, takže za 10 minut jsme už stáli na té správné. Celkem dobré místo na stop, široký odstavný pruh a auta jezdící za křižovatkou relativně pomalu. Velmi rychle jsme chytli chlápka v dodávce jedoucího až někam za Wroclaw, takže to byla další dobrá vychytávka dne. Nejel moc rychle, navíc to byla opravdu velká dálka, prostě jsme s ním strávili celé odpoledne, řádně unavení, v autě spící, moc si s ním nepovídající. Ostatně předstíral, že česky nerozumí. K večeru jsme se dokodrcali na jakýsi výjezd z dálnice kdesi za Wroclaví. Bylo jasné, že je lepší to směřovat na Harrachov než na Náchod, navíc jsme mohli být rádi, že jsme se vyhnuli dalšímu velkému městu. Stopovali jsme vesnickou klasiku, po troškách malými auty, kombinace s pochody, stále směrem hranice. Dokázali jsme při tom i zmoknout a zase usnout. Blbé bylo, že když jsme se dostali na obchvat Jeleni Gory, byla už plnohodnotná tma a my byli asi 30 km před hranicemi, navíc Jana bydlela asi 15 km od hranic, takže cíl byl jasný. Stále jsme ale doufali, že se to dneska povede. Meškali jsme na benzínce a celkem zoufale scháněli auto jedoucí směrem na přechod. Sami nám odvoz nabídli dva Belgičani v totálně plném autě. Seděli jsme vzadu na jejich zavazadlech, ale samozřejmě byli rádi, že jedeme. Dostali jsme se do Sklarske Poreby, asi 8 km před hranicemi. Belgičani tam jeli na festival. Řekli jsme si, že nemáme co ztratit a šli jsme pochod na hranice a cestou mávali na auta. Za městečkem se na parkovišťátku bavilo pár mladíků se dvěma auty. Jana ukázala svou odvahu, začla k nim a zeptala se, jestli by nás nemohli hodit na hranice. Jeden z nich řekl, že tam zrovna teď jede, takže jsme se setkali s dalším velkým štěstím. To už bylo jasné, že se domů dostaneme, a tak už jen zbývalo, aby Jana napsala kamarádovi, který pro nás měl přijet na hranice. Někdy před půlnocí jsme přešli hranice, udivující se celníky nechali v údivu, vlezli do auta kamaráda a vezli se do nedaleké vesničky. Tam jsme zašli do místního podniku, koupili pizzu v krabici a šli k Janě domů. Cestou jsme si vymysleli fórek na její mámu. U dveří se Jana schovala, já jsme zazvonil a když její máma otevřela, spustil jsem na ní (bylo po půlnoci) rusky, že jsem stopař, že jsem ve Finsku potkal Janu a ta mi dala adresu, že tady můžu přespat. Samozřejmě údiv, pak otázka, jestli je Jana v pořádku a pak jsme to nechali raději prasknout. Konečně jsme se po více než 3 týdnech pořádně umyli, najedli a spali komfortně v posteli.
Dvacátý den:
Po plnohodnotném obědu jsme došli na výjezd k hlavní silnici na Turnov, rozloučili se a potvrdili dřív probranou věc, že spolu za 14 dní vyjedem do Jugošky. Dostopoval jsem to asi na 4x do Prahy, navštívil školu za účelem internetu a následující den dorazil domů.