Čas: September 00 Trasa: JH, Plzeň, Amberg, Plzeň, Praha, JH
Předmluva: Pln zážitků a namlsání ze své první cesty do Bibione v Itálii jsem se rozhodl o prázdninách uskutečnit ještě jeden výlet. Volba padla na Paříž, protože tam je pan Eiffel. Odhadl jsem, že to zabere 6 dní. Řádně jsem se na to nabalil a pln nadšení vyrazil.
První den:
Vyjel jsem v pondělí ráno. Z Jindřichova Hradce do Českých Budějovic. Tam jsem strávil 4 hodiny na dobrém místě při výpadovce na Plzeň. Prostě nikdo nechtěl zastavit. Bylo neuvěřitelné horko, až jsem pln zoufalství udělal ceduli "4H". A zabralo to. Zastavila nějaká žena a ptala se, co znamená "4H", dozvěděla se to a já pochopil, že se cedule osvědčila. Buď se někdo dovtípí, že už tu stojím 4 hodiny, nebo zastaví, aby se dozvěděl, co to znamená. Vyhodila mě u Vodňan a já jsem hned vyndal ceduli "4H". Asi 5. auto zastavilo a vezl jsem se až na křižovatku mezi Pískem a Strakonicemi. Tam je také výborné místo na stopování. Vzal mě chlápek v dodávce, po chvíli přibral nějakou holku a jelo se na Plzeň. Zastavil si v nějaké vesničce na oběd, holka šla s ním a já zkusil stopovat. Nikdo nestavil a tak mě zase vzal onen chlap s dodávkou. Chtěl jsem se vyhnout Plzni a tak jsem se nechal vyhodit na odbočce na Stříbro. Jenže tam vůbec nic nestavilo a v šíleném horku se tam absolutně nedalo bez stínu vydržet. Musel jsem se vydat přes Plzeň. Nebylo místo na zastavení, a tak jsem musel v neuvěřitelném horku ujít nějaký ten kilometr, než jsem se dostal na dobré místo, kde mi okamžitě zastavil pohodový elektrikář z Plzně. Dělal na Temelínu a kdyby měl pas, prý by hnedka vyrazil se mnou do Paříže. Poradil mi, jak vyjet z Plzně, ale vyhodil mě úplně mimo, takže jsem stejně asi půl hodiny šlapal. Cestou jsem se stavil v hospodě, abych doplnil do lahve vodu, poprosil hostinského, ten se trošku podivil, ale lahev si vzal. Jenže do ní začal čepovat pivo. Včas jsem ho zastavil. V parčíku jsem uvařil a chtěl se odvézt MHD na konečnou, kde je prý benzínka, ale trafiky s lístky na trolejbus už byly všude zavřené. Zkusil jsem tedy stopovat přímo ve městě, ale stále nikdo nezastavoval. Po násobném ujištění místních, že v trolejbusu č.12 revizora nikdy nepamatují, jsem risknul jízdu načerno a dojel na konečnou "Nová hospoda", odkud jsem došel asi 1 km na benzínku u dálničního nájezdu. Somrování se po delší chvíli zdařilo a dojel jsem na poslední benzínku před hranicemi, protože přes ně mě řidič vzít prý nemohl. Tam se stala zajímavá věc. Po chvíli somrování přijel autobus "Eurolines", z kterého vyskákali lidé a já se jednoho z jich zeptal, kam jedou. Do Paříže. To by bylo !! Teď ještě, aby mě vzali řidiči. Neměl jsem co ztratil. Slušně jsem se jich zeptal, ale plácali něco o pojištění a kontrolách, takže mě nevzali. Ale byla by to bomba. Už byla notná, tma, tak jsem si rozložil ležení na travičce vedle benzínky a po večeři usnul.
Druhý den:
Ráno jsem docela rychle vysomroval Čecha, který měl ovšem německé auto, takže jsem na něj prvně spustil německy a on mi skoro vynadal, že na něj nespouštím česky. Jel do Mnichova a vyhodil mě u dálničního nájezdu. Za dálnicí bylo dobré místo na zastavení, jen těch aut moc nejezdilo. Horší bylo, že bylo vražedné horko. Už jsem tam stál asi 2 hodiny, několikrát jsem byl na benzínce doplnit vodu, ale stále mi nikdo nestavil. Morálka dosáhla minima. Zastavil jeden mladý Němec, ale jel jen pár kilometrů do vesničky. Alespoň něco. Vyhodil mě na dobrém místě, byla tam autobusová zastávka, takže i stín, jen jezdilo velice málo aut. Možná jsem měl i špatnou ceduli, prostě stále nikdo nestavěl. Pesimismus dosáhl vrcholu, a tak jsem v jednu krásnou minutu rozhodl, že pojedu zpátky domů. Přešel jsem silnici, vyrobil českou vlajku a když nikdo nestavil, vydal jsem se pěšky směrem domů, abych se na tom prokletém místě nezdržoval dlouho. Po chvíli chůze zastavil Němec v autě nazývaném "kachna", takže byl problém tam dostat mě i batoh, ale povedlo se, a on mě zavezl až na parkoviště blízko hranic. Tam mi v okamžiku zastavili dva čeští mladíci. Prý jedou až do Prahy, takže mě tam vezmou. Pašovali z Německa mobily, takže mi do batohu schovali pár Boschů, dostal jsem instrukce, co mám když tak říci celníkům a jeli jsme. Byli to pohodáři. Neustále telefonovali. Bylo to (tenkrát) dosti zajímavé, když oba lidé v autě současně telefonují. Domlouvali si obchody, obvolávali zákazníky, bavili se na odborné úrovni a zkrátka byla pohoda. V Plzni se stavili u nějakého podobného vykuka, který jim prodal komunikátor, takže do Prahy bylo o zábavu postaráno. Tam mě vyhodili na stanici Pražského povstání, ale byl již večer, tak jsem dojel do Šáreckého údolí a spokojeně v parčíku usnul.
Další dny:
Následující dny jsem navštívil svá oblíbená pražská místa, prolezl šárecké skály a konečně i odjel domů - vlakem do Benešova, tam kousek pěšky na silnici, kde je výborné místo na stopování a pak přes Tábor do JH.