Paracelsus - portrét

Paracelsus se narodil ve švýcarském Einsiedelnu 10. listopadu 1493.
Einsiedeln byla malá vesnička s roztroušenými domy po okolí, v zimě vysoko zavátými sněhem. Život v Einsiedelnu se točil kolem kláštera.
Jméno dostal neobvyklé, podle Theophrastose z Lesbu (asi 372 - 287 př.n.l.), řeckého filosofa, lékaře a přírodovědce, prvního vědeckého badatele v botanice. Dostal takové jméno, ač to bylo jméno nekřesťanské, pohanské, protože otec chtěl, aby byl také lékařem. Frastli, jak mu doma říkali, vylézával na půdu a pozoroval okolí z vikýře.
V dětství pro něj měl význam most přes řeku Sihl, o kterém se vyprávěly různé pověsti o nestvůrách. Malý Frastli se pochopitelně čertů bál, ale toužil se na most podívat, ač mu to rodiče zakazovali. Jednoho léta se tajně na most vypravil a konečně se ho dotkl, odvážil se ho i přejít. Neměl však odvahu podívat se dolů do neznámého koryta řeky. Vyzrál na to tak, že šel řekou až pod most a poznal tak, že na té hlubině není nic tajemného. Doma ho za to nepochválili, ale otec chápal, že pouze toužil po poznávání. Dozvěděl se o koloběhu vody, který ho zajímal a vytušil souvislost mezi mraky, řekou a pitím vody, prostou souvislost v tom, že voda v přírodě vždy někam vstupuje a odněkud vystupuje.
Frastli byl ošklivý, což přiznávala i jeho matka. Měl velkou hlavu, zavalitý trup a bambulovitý nos. Vrstevníky byl opovrhovaný. Frastli neměl příbuzné z otcovi strany. Vysvětlovali mu to tak, že otcova rodina žije velmi daleko, to mu stačilo. Později se však dozvěděl, že otec je nemanželský. Přivandroval jako lékař do Einsiedelnu a bydlel u Ochsnerových. Vzal si jejich dceru Kateřinu Ochsnerovou, i když byla 2x mladší. Pan Ochsner, pán domu, byl prvně proti, ale časem svolil, protože lékař měl dobrý příjem a někdo už pomalu musel převzít hospodářství. Narození dítěte rodinu sjednotilo, navíc si nežili bohatě ani chudě. Otec Frastliho, Wilhelm Hohenheim, byl sice rád, že se usadil a neživoří jako dříve na toulkách, ale neměl se s kým bavit, lidé byli negramotní a jejich svět začínal a končil v Einsiedelnu. Radost nacházel v synovi, kterému předával vědění o bylinách, nerostech a lékařství. Frastli se dobře učil i latinské názvy bylin či nástrojů, což mu mezi vrstevníky přinášelo (někdy) mimořádnou vážnost.
Číst a psát učil Frastliho otec od 5 let, latina se však pro něj stala peklem, protože to už nebyla pouhá slovíčka, ale přímo učení jazyka. Frastli však vytrval, protože otec mu slíbil za znalost latiny výlet do Curychu. V Curychu se mu všechno zdálo cizí, veliké, zmatené. U lékárníka byl ohromen různými bylinami, přístroji a celkovou atmosférou tam. Největším zážitkem pro něj bylo setkání s městským lékařem de Royem, který vypadal velmi bohatě a vznešeně.
Matka Frastlimu zemřela den poté, co se po 10 letech vrátil domů její bratr ze služeb u francouzské armády. To bylo Frastlimu 8 let. Po smrti své ženy již nic doma Wilhelma Hohenheima nedrželo. Tížil ho primitivní a nuzný život Oschnerových. Hledal možnost, jak utéci, záminka mohla být nutnost vzdělávat syna ve škola. Napsal příteli Silzerovi do Villachu a dostalo se mi odpovědi, že je tam volné místo pro lékaře. Neotálel. Část majetku věnoval Ochsnerovým a zbytek poslal do Curychu. Jednoho srpnového rána se synem odjel.
Frastli se nemohl ve Villachu bouřlivého města vynadivit. Byla to obchodní křižovatka, protože Benátky ještě neměly svůj význam. Všude bylo různé zboží a ruch. Otec dopoledne učil a hutnické škole a odpoledne léčil. Vedlo se jim dobře. Jednou ukázal Frastlimu otec minerální pramen a vysvětlil mu rozpouštění minerálů. Frastli nejenže přišel sám na to, že pokud se vařením vypařuje samotná voda, tak zůstane jen minerál, ale sám takový pokus provedl, aby se přesvědčil.
Otec ho začal vodit do dolů a ukazoval mu rozličné rudy namísto bylin z lesa. Vzal ho i do školní laboratoře, což Frastliho ochromilo, hlavně všudypřítomný ruch a množství přístrojů a látek. Tehdy kategoricky otci prohlásil, že nechce být lékařem ani lékárníkem, ale hutníkem.
Otec na něj neměl příliš času, a proto ho dal do benediktinského kláštera v Sankt Andreä. Frastli opět radikálně změnil prostředí. Ocitl se v okovech železné kázně, od ranní modlitby až po poslední amen před spaním. Dny ubíhaly v neměnném pořádku. Naučili ho poslušnosti, které ve Villachu pozbyl. Vše zde pro něj bylo strohé a cizí, a ani tady se nevžil mezi vrstevníky, protože nedokázal lhát, přetvařovat se a podlézat, jak zde bylo zvykem.
V klášteře se naučil gramatice, dialektice a rétorice, ale postrádal vědění v přírodních vědách. Nechápal, proč k přírodním vědám vede cesta přes takové dovednosti. Po tomto kursu nazývaném trivium odjel Theophrastus na universitu, kde měl absolvovat quadrivium. Po několika týdnech se však vrátil domů s rozhodnutím, že dále studovat nebude. Stejně jako v triviu mu připadalo hloupé a nepotřebné studovat aritmetiku či geometrii a tentokrát to nevydržel. Otec pochopil, že dospěl a činí vlastní rozhodnutí.
Vzorem pro něj byly knihy Johannese Trithema, z kterých se za několik týdnů dozvěděl více než z vyučování ve škole. Usmálo se na něj štěstí a dostal příznivou odpověď z Würzburgu, mohl tam za Trithemem odjet. Johannes Trithemius byl zprvu benediktinský opat ve Sponheimu, později převor kláštera ve Würzburgu, byl to bibliofil a autor četných děl. Zabýval se historií, medicínou a filosofií, holdoval magii. Theophrastus začal hledat smysl všeho ve světě, jež ho obklopoval, a především v něm musel najít své místo.
Ve Würzburgu se začal vzdělávat v alchymii pod vedením mistra Feugera. Sigmund Fueger (také Fieger) byl bohatý potomek hraběcího rodu, majitel četných hutí a dolů. Díky svému bohatství nemusel hledat přízeň u panovníků a slibovat jim nalezení kamene mudrců. Mohl si v klidu se svými učenci bádat a nyní konečně našel svého nástupce. Zamlouvalo se mu jeho vzdělání, píle, neústupnost a touha po vědění. Jednou mu Feuger ukázal transmutaci železa na zlato. Vzal obyčejný železný hřebík, ze zásuvky vyndal malou stříbrnou kuličku, vložil ji do maličkého tyglíku a ten postavil nad plamen. Po roztavení kuličky do tekutiny ponořil hřebík, který se po schlazení přeměnil ve hřebík ze zlata, což si Theophrastus ověřil lučavkou (kyselinou dusičnou). Nebyl schopen slov. Mohl mít bohatství co hrdlo ráčí, ale uvědomoval si, že bohatí lidé nejsou dobří ve svém nitru. Toužil po kráse poznávat vědění a teď před sebou viděl doslova stvoření světa. Po té, co svému mistru toto vyložil, mistr poznal, že Theophrastus má nadání opravdového mudrce, který se těší z poznání toho, co je věčné a ne z pomíjejících a bezvýznamných dočasných darů. Poté mu prozradil, že přeměna byla falešná. Šlo sice o zlato, ale nevzniklo ze železa. Rozpuštěná látka se skládala ze rtuti a zlata, které se spolu prudce slučují. Tuto směs nanesl na hřebík, rtuť v ohni vysublimovala, kdežto zlato zůstalo na hřebíku jako povlak. Mistr Feuger se tímto kejklířským kouskem chtěl přesvědčit, že jeho nástupce nedychtí po bohatství, ale že hledá ryzí vědu.
Městečko Schwaz, kde si mladý Hohenheim odbýval svou hornickou praxi, bylo v oné době středisko tyrolského hornicko-hutnického průmyslu. V okolí se vyskytovala bohatá ložiska olověných, měděných a stříbrných rud, rovněž i menší naleziště železných rud. Díky hojnosti lesů, a tudíž i dřevěného uhlí, se mohly rudy zpracovávat na místě.
Jednou viděl Theophrastus v laboratoři starého hutníka, jak pojídá jedovatý otrušík. Dozvěděl se, že dlouhým pobytem v prostředí jedovatých látek je člověk začne snášet a dokonce se na nich může stát závislým. Uvědomil si, že stejná látka může být pro někoho jedem a pro jiného potravou, že některé byliny při určité nemoci pomáhají a při jiné škodí. Došlo mu, že působení látek obsažených v přírodě kolem sebe nezávisí na nich samotných, ale na prostředí kam se dostanou. Bylo mu divné, že mu to doposud nikdo neřekl, protože to považoval za jednu z jasných věcí světa. Domníval se, že živé organismy jsou svým způsobem alchymistickou laboratoří, protože také přeměňují různé látky, slučují a rozdělují je. Ač toto bylo podle mistra Fuegera herezí (kacířstvím), Theophrastus na tom trval a byl přesvědčen o své pravdě. Věřil, že nalezl to, co hledal a k čemu po celou dobu nevědomky směřoval - alchymie nevládne jen v laboratoři a neřídí jen mrtvé předměty, nýbrž i všechno živé. Celý svět byl podle něj alchymistickými transmutacemi a velkým alchymistou světa sám Bůh. Zjevila se mu viza - alchymie ve službách medicíny. Nyní již věděl, co chce od života a co dovede dát lidem. Lékař musí být alchymistou a alchymista lékařem.
Vrátil se do Villachu, setkal se s otcem a pověděl mu, že hodlá zahájit studia ve Ferraře. Z toho měl otec radost, ale jeho nový pohled na svět nepochopil a neuznával. Theophrastus brzy do Ferrary odjel. Studoval velice pilně a neúčastnil se nemravného života se svými spolužáky. Ostatní se učili jenom proto, aby vystudovali a jenom to, co nutně museli, zatímco Theophrastus studoval, aby se přiblížil poznání.
Tehdy na studiích si vybral latinský pseudonym - Paracelsus, čímž chtěl vyjádřit, že stojí nad Celsem, slavným autorem starořímské učebnice lékařství.
Učení se mu však zdálo zkostnatělé. Lepším lékařem byl ten, kdo znal více citátů Hippokrata a ne ten, kdo dovedl lépe léčit. Profesoři pro něj neměli pochopení, protože smysl vědy neviděl v nabytí co nejvíce vědomostí, ale v procesu poznávání. Ze školy odešel a téměř deset let se potloukal po světě. Procestoval Španělsko, Francii, Nizozemsko, Anglii, Dánsko, Švédsko, Litvu, Prusko, Polsko, Uhry, Sedmihradsko, Moldávii, Ukrajinu, Charvátsko a Neapolské království. Na cestě do Pobaltí procházel Moravou a zastavil se krátce v Hradci u Opavy. Píše i o kyselce v bažinách Chebu (dnešní Mariánské Lázně) a o studniční vodě na Spiši (patrně ve Smolníku). Nikde nevydržel dlouho na jednom místě. Vedlo se mu různě, prodělal několik válek jako lékař a ranhojič. Poznával svět, lidi a zvyky, zažíval různá dobrodružství.
Po deseti letech se z jeho zápisků dozvídáme víc. Roku 1519 dlí Paracelsus v dánské Kodani. Získává velký věhlas a dostává pozvání na královský zámek od vládkyně Sigbrit. Vyložil jí svůj pohled na soudobé lékařství. Léčilo se bez ladu a skladu, podle starých metod, na bolesti hlavy se vyplachovala střeva, doktoři prahli po bohatství a okázalostech, neléčil se organismus, ale příznaky nemoci. Královna s ním souhlasila. Vysvětlil jí, že své znalosti získal experimentováním a sbíráním zkušeností, nikoliv pisálkováním a učením se rétorice jako ostatní lékaři. Vykládal svůj názor na experimenty jako nejmocnější nástroj poznání. Stal se osobním lékařem krále a do roka i nejvážnějším medikusem v zemi.
Po dobytí Stockholmu dánským králem se Paracelsus rozhodl, že se vrátí z otcem do Villachu. Dostal se do Litvy, kde ho vřele přivítali. Místní lékaři však byli vzdělání podle starých norem a vyzvali ho na disputaci do benediktinského kláštera. Paracelsus ve své řeči vyvrátil hodně dogmat. Například podstatu charakteru člověk a 4 tekutinách, či shodnost nemocí při stejných příznacích. Benediktinský převor tušil v Paracelsově učení herezi a kvapně využil příležitosti, aby ji potlačil. Paracelsus byl obviněn z kacířství, což nechápal, protože nemluvil proti náboženství, byl řádný křesťan. Domníval se, že uvádí v soulad filosofii přírody s vírou. Z Litvy se vydal do Pruska.
Nějaký čas žil v Gdaňsku u kupce, s kterým přijel z Litvy a léčil zde nemocné. Nepřesvědčil však svého hostitele, že jeho nemocným bratrem nezmítá Satan, ale příčiny nemoci, a proto se brzy s Gdaňskem rozloučil a odjel do Krakowa. Ani v Krakowě však dlouho nevydržel, ač i tam měl přízeň mocných a bohatých. Stejně jako z Litvy a Pruska ho nevypudili lidé, ale neustálý boj o názory, vlastní neklid a touha po cestování.
Vrátil se za otcem. Ten v něm ale stále viděl volnomyšlenkářského syna. Soužití s otcem bylo obtížné i ohledně náboženství. Otec se zapálil pro nové Luterovo učení, ale Theophrastus prohlédl, že se Luter snaží akorát postavit svou vlastní církev. Vydal se tedy s ranečkem do světa, ačkoliv se z předchozích cest vrátil jako uznávaný doktor. V Salzburgu prý bylo volné místo městského lékaře. Zde si zprvu však nedokázal vybudovat klientelu. Lidé věřili svým stávajícím doktorům a netoužili po nově příchozím jako lidé v cizích zemích. Jeho lékařská hodnost se boháčům zdála příliš nízká, kdežto pro chudé byla zas příliš vysoká. Ti neměli ani na takového lékaře. Roztržka s jiným uznávaným místním lékařem, který v nouzi neposkytl pomoc a porušil tak Hippokratovu přísahu, stačila, aby si Paracelsus uvědomil, že dobrou kariéru v Salzburgu neudělá. Časem se zde stal lékařem chudiny, což mu akorát tak stačilo na prostý život. Se zástupy nemocných však nebýval zkušenosti a ty byly pro něj cennější než peníze.
Zeměmi zmítaly náboženské protestantské bouře, ale Paracelsus nikomu nestranil. Léčil i Andrease Thiela, pronásledovaného rebela, na kterého byla vypsaná odměna. Každý se ho bál a Paracelsovi hrozila smrt umučením, kdyby se ukázalo, že Thiela léčil. On byl však doktor a léčil každého. Tenkrát byl jen krůček od prozrazení.
V náboženských otázkách se nevyznal. Svět mu připadal jako rozbouřené moře, nezávislá a neměnná zůstávala pouze medicína. Jednoho dne byl zajat a uvězněn na zámku. Při soudu však vše zapřel, dokonce mu sám arcibiskup uvěřil jeho věhlas ve světě a pojal ho za svého lékaře.
V květnu 1525 opustil Paracelsus Salzburg a celý rok putoval od města k městu jižním Německem. Vyvíjí horečnou činnost, žene ho touha po činu, chce dohnat ztracený čas. Je mu již 32 let. Při putování vyučuje ve městech žáky filosofii, astronomii a alchymii, pokračuje v psaní svých děl. V Neuburgu navštěvuje alchymistu Hanse Kiliana, jenž měl v tomto městě laboratoř. Vyložil mu svůj názor, že alchymisté musí zanechat hledání zlata, stříbra a kamene mudrců a začít připravovat léky, aby si alchymie našla ušlechtilý a dosažitelný cíl.
Na svých cestách se blížil Štrasburku. Bylo to nábožensky svobodné město, rušná obchodní křižovatka a Paracelsus tady měl naději na vytištění svých děl. Také zde mu přetekla trpělivost s lékárníky. Ti drželi zajedno s místními doktory, kteří předepisovali léky jen málo léčící a navíc vždy psali recept latinsky, aby se pacient nedozvěděl, že kupuje obyčejné byliny, navíc často nekvalitní. Paracelsus tedy začal psát herbář, aby učinil přítrž lékárnickým zlodějstvím.
Léčil markraběte, i samotného Johanna Frobenia, známého tiskaře a nakladatele té doby. U Frobenia v Basileji sídlil mezi léty 1522 - 1529 sám velký a vzdělaný Erasmus Rotterdamský. Frobenia vyléčil od nemoci, o které místní nejvzdělanější doktoři tvrdili, že je nevyléčitelná. Načas se v Basileji usídlil. Jako mnohde jinde se ale po městě začaly šířit pomluvy.
Když se Paracelsus vrátil z Basileje do Štrasburku, rozhodl se, že tentokrát už neodvolatelně skončí se svým toulavým způsobem života. Pod datem 5. prosince 1526 je ve spisech města zaznamenáno: "Theophrastus von Hohenheim, doktor medicíny, získal městské právo a patří do cechu Luzerna."
Zpátky ve Štrasburku však nezůstal dlouho. Sice se mu tam vedlo dobře, ale jednou přišlo to, na co dlouho čekal. Z Basileje mu přišla nabídla na místo profesora tamní university. Dostával tak katedru, z níž bude moci hlásat své učení, ne pokoutně a příležitostně jako doposud, nýbrž stále a veřejně. To mu bylo 34 let. Do Basileje přijel před Velikonocemi a věděl, že toto místo si zamiluje. V Basileji však byla universita doposud nedobytou tvrzí pravověrných katolíků, což bylo trnem v oku reformátorům na radnici. Měli za to, že dosazením Hohenheima - odpůrce Říma, získají nad universitou tolik chtěnou moc. Paracelsus byl přesvědčen, že za toto vyznamenání vděčí pouze vlastním zásluhám a vlivu přátel. Vůbec ho nenapadlo, že se octl na kolbišti zápasů o moc.
V Basileji začal Paracelsus horlivě pracovat. Chudým byl svědomitým lékařem a vystavěl alchymistickou laboratoř pro výuku studentů a přípravu léků. Studenti museli bývat u nemocných a praktikovat alchymii - spojit teorii s praxí.
Na přednáškách míval plno, ale jednou našel přednáškovou síň zamčenou. Dozvěděl se, že jí zavřela sama městská rada na stížnost fakulty, protože podle zákonů smí ve městě vykonávat praxi a vyučovat medicínu pouze člověk oficiálně medicínsky edukovaný, tedy s příslušným diplomem a složenou zkouškou v podobě veřejné disputace. To Paracelsus pochopitelně neměl a oficiálně tak nikdy nebyl členem fakulty.
Paracelsus sestavil provolání ke studentům, tzv. Intimatio, ve kterém nastínil své rozpory s konvenční medicínou a zval studenty na své přednášky. Při nich studenty opravdu dokázal zaujmout. Mluvil německy a ne latinsky, navíc obyčejnou řečí a ne v dlouhých uhlazených souvětích. Svými přednáškami opět vyvolal v Basileji velké pozdvižení. Na stranu doktorů se postavili všichni horliví katolíci. Za zády se mu lidé ušklíbali a utahovali si z něj. Navíc mu i nejbližší přátelé naznačovali, že prostý lid a krčmy jsou slušným měšťanům trnem v oku, neslučují se s profesorskou vážností a škodí jeho postavení. Radili mu, aby těchto pohoršlivých zvyků zanechal. Paracelsus neuznával žádné autority v medicíně, byl anarchista v náboženských otázkách a nechápal, proč by se měl nechat omezovat ve svém osobním životě.
24. června 1527 dokonce veřejně spálil spisy Galena a Avicenny, které doposud v medicíně dominovaly. Spor s děkanem fakulty se vyostřil. Ten svolal poradu svých nejbližších spojenců a radili se, jak Paracelsa umlčet. Na nic účinného nepřišli, pouze ustanovili tzv. komisi, která měla sledovat jeho kroky a najít způsob jeho utlačení. Paracelsus již brzy na přednášce řekl to, co neměl. Tvrdil, že Luter i papež se předstihují v tom, kdo z nich je zbožnější a kdo z nich hlásá pravé náboženství. Odsouzení prý zasluhují oba stejnou měrou. Na takovou příležitost Paracelsovi nepřátelé čekali. Napsali proti němu hanlivý pamflet jménem uznávaného učence Galena a v neděli ho vyvěsili na veřejná místa. Paracelsovi došla trpělivost a napsal na městskou radu stížnost. Ta však nereagovala ochotně, a tak Paracelsus odjel do Curychu za svým dávným přítelem Clauserem, spolužákem z Ferrary.
Když se vracel zpátky do Basileje, potkal sluhu, který mu jel vyřídit, že basilejský knihkupec a tiskař Frobenius zemřel. Obavy se naplnili. Lidé uvěřili doktorům, že Paracelsus dokáže sice zázraky, ale po roce pacient zemře, protože se upsal ďáblu za dočasné uzdravení. Děkan fakulty se začal těšit neobyčejné úctě a od Paracelsa se lidé odvraceli. Na přednáškách míval poloprázdno. Pak stačila už jen poslední roztržka s městskou radou a na Paracelsa byl vydán zatykač. Okamžitě z města uprchl, těsně před zavřením městských bran. S sebou měl jenom svou lékařskou brašnu a koně. Naděje na klidný usedlý život se mu opět rozplynula.
Odjel do nejbližšího města - Colmaru. V Basileji na něj časem zapomněli, i když to zůstalo město Paracelsovi duše. Napadlo ho, že nejlépe bude své myšlenky šířit pomocí knih. Nenašel se však nikdo, kdo by mu jeho spisy vytisknul. Rostly odborné rozpory i s nejbližšími přáteli, a tak Paracelsus po čase opustil i Colmar.
Na podzim roku 1528 se usazuje v Esslingenu, malém městečku v půli cesty mezi Comarem a Norimberkem. Přemýšlel, hloubal a psal. Odebral se do Norimberka, rušného města, střediska velkého obchodování, sídla řemesel, umění a vědy. Přitahovalo ho stejně silně jako Basilej a kdysi Štrasburk. Seznamuje se s městským písařem Lazarem Spenglerem a koncem roku 1529, sotva pár měsíců po příchodu do Norimberku vychází tiskem jeho první kniha - Spis o léčivých vlastnostech guajaku. Nikdy nebyl tak šťastný jako po vytištění knihy. Měl naději, že jeho názory přežijí jeho smrt. Začátkem roku 1530 vydal známý norimberský knihkupec Friedrich Peypus jeho druhou vědeckou knihu O francouzské nemoci. Obě díla se setkala s velkým zájmem, a druhá kniha byla zanedlouho vydána i v Kolíně nad Rýnem. Paracelsus znovu nabíral sebedůvěry a brzy dokončil své třetí dílo: O původu francouzské nemoci. Horlivě pracoval na dalších spisech. V Norimberku začíná pomlouvačné tažení, stejné jako v Basileji. Jeho situace zde je však horší než v Basileji. Nikdo ho sem nepozval ani nepovolal, nemůže se tedy spoléhat na ochranu a pomoc magistrátu. Zachraňují ho pouze léčení nemocných, které ostatní lékaři uznali za nevyléčitelně nemocné.
Odjíždí do Beratzhausenu ležícího několik kilometrů od Norimberku, kde dokončuje své Paragranum, velké dílo, které má otřást celým učeným světem. V únoru 1530 mu přišel dopis z magistrátu, že z nařízení cenzury se vydávání jeho knih zakazuje, poněvadž se v nich dopouští urážky mravnosti a ponižuje důstojnost jednoho z měšťanských stavů. Odvolání proti cenzuře nepomohlo. Rozhodnutí bylo konečné a o to hrozivější, že na základě příslušného zákona vykonával norimberský senát cenzorský dohled na území celého císařství. Mění směr svého putování a ubírá se k jihozápadu. Na podzim roku 1530 se objevuje v Sankt Gallenu, v rodném Švýcarsku. Tam se setkal se starostou, doktorem Joachimem von Wattem. Pod vedením tohoto starosty se podle Paracelsa stal Sankt Gallen útočištěm všech pravdomilovných lidí. Chtěl zde nalézt klid a uspokojení z práce. Dokončoval svoje další dílo - Paramirium. Život měl neklidný, dílo se mu starosta zdráhal vydat. Nezdála se mu například pasáž: Hodnota těchto lékařů se měří stupněm uznání, jež mají pro Theophrasta. Jak mohu nebýt nezvyklý, když pod sluncem nepovstal dosud nikdo mně rovný.
Opět začal putovat. Objevoval se u chudých horalů nebo dřevorubců na samotách vysoko v horách a oznamoval, že přišel hlásat slovo Boží. Po večerech shromažďoval kolem sebe domácí lidi a vyprávěl jim o věčnosti. Vysvětloval, že Bůh nepřebývá v kostelech a kaplích, nýbrž v lidských srdcích. Aby k němu člověk nalezl cestu, nepotřebuje kněze ani kazatele. Avšak, nepochopili ho. Nehlásal žádné nové náboženství, jenom chtěl, aby na světě byli věřící křesťané a nic víc. Přesto zjistil, že dokonalost křesťanského a věčného života přebývá mezi prostými lidmi.
Uplynul rok 1532 a Paracelsus stále bloudil po horách, učil, vysvětloval, léčil a přemýšlel o náboženství. Ve městě Sterzing ochořel, ale vytrvale dále psal své spisy. Po uzdravení sebe a města od moru se opět vydal na cestu. Došel do Merana, kde ho přijali vlídně a začalo se mu zde dobře dařit. Ale nechtěl se zde usadit, protože věda kvete na sever od Alp. V létě 1535 došel do Sankt Moritzu a Pfiffersu, kde si opět začal více všímat minerálních pramenů. Další Paracelsova zastávka je v Kemptenu a Memmingenu. Tam tráví zimu roku 1536. Octl se v končině, kde má jeho sláva trvalé základy, neboť tudy vedla před deseti lety jeho cesta ze Solnohradu do Štrasburku a Basileje.
Na dalších cestách navštěvuje Augsburg a Mnichov. Usilovně pracoval na díle Velká astronomie čili tajemná filosofie velkého a malého světa. Stále ho zajímalo samotné uspořádání a chod světa. Jednou je povolán i k Janovi z Lipníka, dědičnému maršálkovi Království českého, který tehdy sídlil v Kroměříži. Potom zamířil do Bratislavy a Vídně. Ve Vídni ho přijímá sám král Ferdinand I., a to hned dvakrát. Provozuje zde praxi, ale především usiluje o vydání svých děl, opět neúspěšně.
Upadá do hmotné nouze. Nyní je mu však věk stále větším břemenem. Je už unavený, shrbený a holohlavý.
Vrátil se do Villachu. Od smrti jeho otce však uplynuly již 4 roky. Mládí a sílu mu definitivně zmizely, naštěstí na něj čekalo bohaté dědictví. Aby ho netížily vzpomínky, odchází do odlehlého Sankt Veitu u Cejle. Začíná se mu dařit lépe.
Při svých vzpomínkových návratech do minulosti tvoří dílo Velká astronomie, které nabylo významu duchovního odkazu. Napadl ho nový mecenáš, korutanské státy. Píše tedy panegyrické (oslavné) dílko nazvané Malá kronika korutanské země, ve kterém navazuje na dějiny Korutan a vychvaluje bohatství této země, zvláště to nerostné. K tomuto osobitému výkupnému připojuje Paracelsus dva své medicínské spisy - Labyrinthus medicorum errantium (Labyrint chybujících lékařů) a Septum defensiones (Sedm obran). Nejsou to ryze medicínská díla, ale spíše poslední zúčtování s odpůrci.
Koncem srpna 1538 odjíždí do Cejle se svou trilogií. Prý mu ji vydají tiskem. Chřadne, domnívá se, že má otravu jater a ledvin, hutnickou nemoc jako důsledek časté práce s alchymistickou pecí. Stav se zhoršuje a navíc se stále nekoná vydání trilogie. Pochopil, že ho znovu oklamali.
Jednou potkal náhodou v Cejli Michaela Setznagela, dávného přítele ze Salzburgu. Ten mu vylíčil změnu atmosféry ve městě a přesvědčil ho, že teď by tam měl ty nejlepší podmínky pro filosofii a astronomii i přízeň mnoha lidí. Na jaře roku 1541 už rok bydlí Paracelsus v Salzburgu. Život mu ubíhá klidně. Těžce však onemocněl a už nevychází z příbytku, pouze dává rady příchozím.
Krátce před smrtí za ním přiběhl jeden z jeho studentů až z Mnichova. Vyložil mu, jak se k jeho učení přiklání stále více mladých na mnoha místech Evropy, aby se oprostili od starého učení Galena i Avicenna. Paracelsus mohl být spokojen. V závěti dává Paracelsus svou duši Bohu a žádá, aby ho pochovali na hřbitově u kostela Sv. Šebestiána. Všechen majetek odkazuje chudým města Salzburgu.
Zemřel 24.9. 1541 na mozkovou mrtvici.

Snad více než své kolegy nenáviděl Paracelsus ženy. Přestože se o Paracelsovi dochovalo mnoho historek, žádná z nich nehovoří o romantickém vztahu k ženě.
Podle dobového popisu měl Paracelsus být menší, subtilní a nervózní člověk. V raném věku ztratil vlasy a celkově prý činil na okolí dojem velmi zženštilého člověka. Dokonce se proslýchalo, že se v mládí podrobil kastraci.
Za svůj krátký život napsal Paracelsus více než 300 menších i větších prací, knih i úvah, ale dožil se vytištění jen několika z nich. Až na sklonku 19. století vydal známý historik medicíny Karl Sudhoff po vyřazení sporných částí kompletní Paracelsovo dílo ve 14 svazcích. Jeho filozofická pozice není systematicky vyjádřená, ale je roztroušena ve většině spisů, kde se často vzdaluje od medicíny a chemických úvah k celku světového dění, vyjadřuje se k vzájemně podmíněné polaritě člověka jako mikrokosmu a Boha jako makrokosmu. Paracelsus věřil přírodní magii a dokonce praktikoval ranou formu homeopatie, když podával nemocným stiženým morem zředěné výtažky z jejich vlastních výměšků. Jeho přístup k léčení byl založen na předpokladu, že mysl a tělo se navzájem ovlivňují. Byl obeznámen se starými alchymistickými tradicemi (učení o tzv. páté esenci) zprostředkovaných Araby a Raymondem Lullem. Někdy se uvádí jeho spjatost s mystikou. Podle něj jsou základními prvky v přírodě nehmotné principy: sůl, síra, rtuť - ostatní složky přírody vznikají jejich kombinacemi.

ZDROJE:
Golembowicz Waclaw: Paracelsus; Praha, 1975; Mladá Fronta
http://www.knihovnazn.cz/paracelsus.htm
http://doktorka.cz/run/redsys/r-art.asp?id=305
http://www.phil.muni.cz/fil/renesance/paracelsus.html